Pérák: Muž, který skákal po střechách Prahy a stal se legendou protektorátu

Praha za protektorátu nebyla městem, které by přestalo žít. Právě naopak. Tramvaje stále zvonily, z komínů stoupal kouř, v hospodách se šeptalo a v bytech se večer zatahovaly závěsy.

Jenže pod tím vším se změnila jedna věc.

Lidé se začali bát.

Báli se gestapa, udání, razií, zatčení i toho, co může následovat po jediném neopatrném slově. Naučili se dívat před sebe a příliš se neptat. Některé věci se neříkaly vůbec. Některé jen mezi čtyřma očima. A některé se vyprávěly tak, aby nikdo nemohl zjistit, kde končí skutečnost a začíná fantazie.

Právě v takové Praze se začal objevovat podivný muž.

Nikdo přesně nevěděl, kdo je.

Někteří tvrdili, že pracuje v továrně. Jiní ho údajně zahlédli na nádraží. Podle dalších se pohyboval někde mezi Vysočany, Libní a Žižkovem. Jedni ho považovali za obyčejného člověka s neobyčejnou obratností, druzí za jakéhosi nočního mstitele.

A všichni mu říkali stejně.

Pérák.

Kluk, který nikdy neuměl chodit normálně

Ještě dávno před válkou existoval v jedné pražské rodině kluk, který měl zvláštní vztah k výškám.

Jmenoval se Franta.

Od malička nebyl zrovna typem dítěte, které by rodiče s klidem posílali samotné přes ulici. Dokázal vyšplhat tam, kam by se jiní báli podívat, přeskakoval ploty, lezl po střechách přístřešků a ze schodů raději seskakoval, než aby po nich normálně sešel.

Pražské domy pro něj nebyly překážkami.

Byly hřištěm.

Okap byl zábradlí. Plot byl lávka. Nízká střecha byla místo, odkud se dalo skočit. Úzký dvorek byl dráha.

A čím víc mu dospělí vysvětlovali, že jednou přijde k úrazu, tím větší chuť měl dokazovat, že právě on nespadne.

Měl rychlé nohy, lehké tělo a především zvláštní schopnost odhadnout vzdálenost. Dokázal se rozběhnout a skočit dřív, než by si jiný člověk vůbec stačil uvědomit, že před ním něco stojí.

Jenže potom přišla válka.

A svět, ve kterém bylo takové chování jen klukovskou lumpárnou, se změnil.

Praha, která se naučila mlčet

Okupace postupně změnila atmosféru celého města.

Na ulicích se objevovali němečtí vojáci, přibývaly kontroly a zatýkání. Z veřejného prostoru mizela bezstarostnost. Lidé si dávali větší pozor na to, s kým mluví, co říkají a před kým se zastaví.

Praha pořád fungovala.

Ale pod povrchem se něco sevřelo.

A právě tehdy začaly vznikat příběhy, které lidem umožňovaly představit si, že proti strachu existuje někdo, kdo se mu dokáže vysmát.

Jedním z nich byl Pérák.

Historici dnes upozorňují, že nejde o klasický životopis skutečného člověka. Pérák patří do světa moderního folkloru a městských legend. Jeho příběh se v průběhu let měnil, stejně jako se měnily detaily jeho vzhledu, schopností i činů.

Ale to neznamená, že legenda nebyla důležitá.

Právě naopak.

A potom přišel ten večer

Byl podzim.

Praha se pomalu ponořila do tmy a vlhký vzduch se držel mezi domy. Dlažba byla studená a v ulicích se začínala rozsvěcet světla.

Franta šel jedním z průchodů, které znal od dětství.

Tentokrát však nemyslel na skákání.

Všude kolem bylo příliš mnoho ticha.

Pak uslyšel výstřel.

Krátký a suchý.

Takový zvuk, který člověk za války nezamění.

Po něm přišel dětský pláč.

Franta zůstal stát ve stínu průjezdu.

Před sebou spatřil dva vojáky a chlapce. Mohlo mu být sotva třináct nebo čtrnáct let. V ruce držel obyčejnou plátěnou tašku.

Nic, co by samo o sobě vypadalo nebezpečně.

Jenže v okupovaném městě mohl být nebezpečný i obyčejný balíček. Mohlo jít o zprávu, jídlo, zakázané tiskoviny nebo něco, co se člověk pokoušel někomu doručit.

Chlapec se třásl.

Franta zůstal schovaný.

V tu chvíli měl několik možností.

Nejbezpečnější byla jediná.

Odejít.

Nikdo by mu nemohl vyčítat, že chce přežít. Válka nebyla doba pro hrdiny z dobrodružných knížek. Byla dobou, kdy mohl jeden špatný pohyb znamenat vězení, mučení nebo smrt.

Jenže Franta se nedokázal otočit.

Díval se na chlapce a v hlavě se mu vracily všechny ty dávné roky, kdy mu dospělí říkali, že běhá příliš rychle, skáče příliš daleko a jednou si zlomí vaz.

Možná právě tehdy pochopil, k čemu mu všechny ty jeho bláznivé schopnosti skutečně jsou.

Nohy, které nebyly obyčejné

Nikdo přesně neví, odkud se vzala představa, že Pérák měl na nohách pružiny.

Právě tato část legendy však přežila nejdéle.

Vyprávělo se, že si jakýsi muž sestrojil zvláštní zařízení z kovových pružin a řemenů, které mu umožňovalo skákat mnohem dál než normálnímu člověku.

V některých verzích byl Pérák téměř technickým vynálezcem. V jiných měl jen neobyčejnou fyzickou zdatnost. Jinde se jeho schopnosti postupně proměnily v něco téměř nadpřirozeného.

Pro náš příběh si představme Frantu jako člověka, který si skutečně něco podobného vyrobil.

Ne jako dokonalý stroj.

Spíš jako nebezpečný domácí vynález.

Kousky železa, pružiny, řemeny, kusy kůže a součástky, které by jiný člověk dávno vyhodil.

Nebylo to elegantní.

Nebyla to žádná moderní technologie.

Ale fungovalo to.

A teď přišel okamžik, kdy to potřeboval.

Jeden skok

Franta se odrazil.

Kov narazil do dlažby.

Vojáci se otočili.

A v té jediné vteřině už bylo pozdě.

Franta přeskočil nízkou překážku a vyrazil přes ulici. Nečekal, až se někdo rozhodne, co udělá. Prostě běžel.

Chlapce popadl a strhl ho s sebou.

Najednou už nešlo o tiché přikrčení ve stínu.

Byl to závod.

Za nimi se ozýval křik a dusot bot. Před nimi se otevíral dvůr, úzký průchod a nakonec vysoká zeď.

Normální člověk by tam skončil.

Franta ne.

Rozběhl se.

Odrazil se od země a dostal se až k horní hraně zdi.

Na okamžik visel ve vzduchu.

Pak přepadl na druhou stranu.

Za ním dopadl i chlapec.

Oba skončili v mokrém listí.

Několik vteřin se nehýbali.

Potom chlapec vstal.

A utekl.

Franta zůstal ležet.

Díval se na černou oblohu a snažil se znovu najít dech.

A někde v dálce se stále ozývaly kroky.

Druhý den už Praha věděla

Válka měla jednu zvláštní vlastnost.

Zprávy se šířily rychleji než noviny.

Lidé si je předávali v tramvajích, na chodbách domů, v dílnách, v hospodách i ve frontách.

Stačilo, aby někdo něco zahlédl.

Druhý člověk přidal detail.

Třetí něco přikrášlil.

Čtvrtý už si nebyl jistý, zda skutečně viděl člověka, nebo jen jeho stín.

A právě tak vznikají legendy.

Začalo se vyprávět o muži, který dokáže skákat přes zdi.

O postavě, která se objevuje v noci.

O člověku, kterého nelze chytit.

O někom, kdo se pohybuje po střechách a mizí dřív, než ho stačí pronásledovatelé zahlédnout.

A postupně se objevil název.

Pérák.

Nikdo nevěděl, jestli skutečně existuje

Na Pérákovi je nejzajímavější právě to, že jeho legenda nepotřebovala jistotu.

Lidé nemuseli vědět, kdo skutečně je.

Stačilo, že mohl existovat.

V tom byla jeho síla.

V době, kdy měl člověk pocit, že proti velké moci nemůže nic dělat, představoval Pérák pravý opak.

Byl rychlý.

Byl nepolapitelný.

Znal město.

Dokázal využít jeho střechy, dvorky, průchody a temná zákoutí.

A především se nebál tak, jak se měli bát všichni ostatní.

Legenda mu postupně přisuzovala stále odvážnější činy. V některých vyprávěních sabotoval okupanty, jinde zesměšňoval jejich autoritu a někdy se z něj stával téměř nadpřirozený ochránce obyčejných lidí.

Čím déle válka trvala, tím více se jeho příběh vzdaloval původní představě člověka.

Z Péráka se stávala postava.

Symbol.

Pražský fantom.

Proč právě pružiny?

Na celé legendě je pozoruhodné ještě něco.

Pružiny na nohách nejsou jen efektní detail.

Dávají příběhu něco, co běžný hrdina nemá.

Pérák není nejsilnější.

Nemá armádu.

Nemá zbraň.

Nemá uniformu.

Jeho zbraní je pohyb.

Dokáže zmizet.

Přeskočit překážku.

Dostat se tam, kam se jiní nedostanou.

Je to vlastně dokonalý hrdina pro město, jehož obyvatelé byli obklopeni zdmi, zákazy a kontrolami.

Tam, kde moc stavěla překážky, Pérák je jednoduše přeskočil.

A právě proto mohl být tak přitažlivý.

Po válce měl zmizet

V roce 1945 skončila válka.

Skončily kontroly.

Ulice se zaplnily lidmi.

Praha se začala nadechovat.

A Pérák?

Ten se měl podle logiky věci ztratit.

Jenže legendy neumírají ve chvíli, kdy zmizí jejich důvod.

Naopak.

Začaly žít vlastním životem.

Příběh se přeléval z generace na generaci. Měnil se, doplňoval a přizpůsoboval době. Pérák už nebyl pouze postavou spojovanou s protektorátem. Stával se součástí širšího českého folkloru.

A později dokonce vstoupil do populární kultury.

Objevoval se v knihách, komiksech, rozhlasových a televizních pořadech a dalších zpracováních.

Z člověka, kterého možná kdysi někdo zahlédl ve tmě, se stal český superhrdina.

Možná to byl jen člověk

A možná právě to je na Pérákovi nejkrásnější.

Nemusel mít skutečně pružiny.

Nemusel skákat přes celé domy.

Nemusel být nezranitelný.

Možná za některými příběhy stáli obyčejní lidé, kteří byli jednoduše rychlí, odvážní a znali Prahu lépe než ti, kteří ji přišli ovládat.

Možná některé historky vznikly z několika skutečných útěků, které se během vyprávění spojily v jedinou postavu.

A možná byl Pérák od začátku především tím, co lidé potřebovali.

Někým, kdo dokázal utéct.

Někým, koho nebylo možné chytit.

Někým, kdo se objevil právě ve chvíli, kdy už se zdálo, že není kam utéct.

A tak mohl Franta pokračovat domů

Představme si proto, že Franta po onom večeru zůstal ještě chvíli ležet ve vlhkém listí.

Nad Prahou byla tma.

Nikde žádné reflektory.

Žádná hudba.

Žádný triumf.

Jen jeho vlastní dech a vzdálené zvuky města.

Potom vstal.

Zkontroloval pružiny.

Jedna byla ohnutá.

Řemen měl odřený.

Koleno bolelo.

Ale žil.

Vrátil se domů stejně tiše, jako odešel.

A nikomu nic neřekl.

Protože skuteční lidé, kteří něco udělali ve válce, často nepotřebovali, aby jim za to někdo zatleskal.

Jenže Praha už mezitím začala vyprávět.

A v jejím vyprávění už nebyl Franta.

Byl Pérák.

Muž, který se dokázal odrazit od dlažby a přeskočit strach.

A možná právě proto jeho příběh přežil.

Protože v temných dobách lidé nepotřebují vždycky hrdinu, který vyhraje celou válku.

Někdy jim stačí vědět, že někde v temné ulici existuje někdo, kdo se ještě dokáže rozběhnout.

A přeskočit zeď.

---

Zdroje a další čtení

• Petr Janeček – Černá sanitka a jiné děsivé příběhy – rozsáhlá práce věnovaná českému modernímu folkloru a městským legendám, mezi nimiž má Pérák významné místo.
• Petr Janeček – Folklor atomového věku – odborné zpracování moderních pověstí a způsobu, jakým vznikaly a šířily se v českém prostředí.
• Etnologický ústav AV ČR – odborné materiály věnované českému folkloru, moderním pověstem a ústní tradici.
• Paměť národa / Post Bellum – svědectví pamětníků a materiály k životu v období okupace a protektorátu.
• Český rozhlas – Historie Plus a Historie.cz – pořady a materiály věnované Pérákovi, protektorátní Praze a českým městským legendám.
• Wikipedia – Pérák – základní přehled legendy a odkazy na další literaturu; vhodné především jako rozcestník, nikoli jako hlavní odborný zdroj.

Poznámka: Frantův příběh v tomto článku je literární rekonstrukce inspirovaná legendou o Pérákovi. Nejde o doložený životopis konkrétního muže. Samotný Pérák je předmětem folkloristického výzkumu a jeho příběh existoval v různých verzích.