Peklo pod nohama: Záhada moravského podzemí, kde žili dobrovolně lidé ve středověku

Představte si, že nad vaší hlavou duní kopyta nepřátelských koní, praská hořící dřevo vašeho domova a vzduchem se nese křik umírajících sousedů. Vy ale nekřičíte. Ležíte o několik metrů hlouběji, v naprosté, hmatatelné tmě, břichem přitisknutí k chladné, vlhké hlíně. Nemůžete se otočit, nemůžete se postavit a každý polknutý doušek vzduchu chutná po zemi a potu ostatních. Vítejte v erdstallu. V záhadném podzemním labyrintu, který protkává jižní Moravu a Rakousko. Místě, které středověcí lidé vykopali s jediným cílem – dobrovolně se v něm nechat pohřbít zaživa.

Když se řekne historické podzemí, většina z nás si představí honosné vinné sklepy, chodby středověkých hradů nebo rozsáhlé katakomby pod velkými městy. Jenže hluboko pod poli, vesnicemi a kostely na pomezí jižní Moravy a Dolního Rakouska se skrývá něco úplně jiného. Síť chodeb, ze kterých moderním archeologům naskakuje husí kůže.

Nenajdete v nich žádný luxus, žádné architektonické okrasy a už vůbec ne pohodlí. Těmto chodbám se v němčině říká Erdstalle (zemní stáje), na Moravě pak nejčastěji lochy. Byly vybudovány zhruba mezi 10. a 13. stoletím. Přestože jich vědci objevili už stovky, dodnes vlastně netuší, k čemu přesně měly sloužit. Čím hlouběji do nich totiž sestoupíte, tím méně vám jejich existence dává smysl.

Ručně vyškrábaná tma

Představte si tu nepředstavitelnou dřinu. Píše se dvanácté století a moravští vesničané nemají k dispozici žádnou moderní techniku. Pouze primitivní železná dláta, krumpáče, dřevěné lopaty a vlastní svaly. Přesto se rozhodnou vykopat hluboko v podloží desítky metrů dlouhé systémy chodeb.

Tyto chodby nevznikaly jako lomy na kámen ani jako doly na drahé kovy. Sledovaly podivnou, klikatou logiku. Jsou extrémně nízké a úzké. Průměrná výška se pohybuje kolem 100 až 140 centimetrů a šířka málokdy přesahuje 60 centimetrů. Dospělý středověký člověk, který byl sice menší než my dnes, se v nich musel neustále krčit, plazit nebo se pohybovat bokem.

Strop chodeb je většinou vysekán do dokonalého oblouku, který drží váhu tun hlíny a kamene nad ním bez nutnosti jakékoli dřevěné výdřevy. Práce to musela být děsivá. V chodbách pracovali lidé v pokleku nebo vleže, při blikajícím světle lojových svíček, které rychle spotřebovávaly už tak vzácný kyslík. Proč by někdo podstupoval takové tortury, pokud by k tomu neměl zatraceně dobrý důvod?

Klausury: Nejděsivější filtry na lidi

Pokud jsou samotné chodby klaustrofobickou noční můrou, pak to, co je spojuje, hraničí s čistým šílenstvím. Tím nejvýraznějším a nejvíce zneklidňujícím znakem erdstallů jsou takzvané klausury (v němčině Schlupfe).

Jde o extrémní zúžení. Představte si, že se plazíte úzkou chodbou a najednou narazíte na kolmou stěnu, ve které je vyvrtaný kruhový otvor o průměru pouhých 35 až 40 centimetrů. Tedy otvor sotva větší než lidská hlava a ramena. Tímto otvorem se musel člověk doslova prosoukat do další části podzemí.

Fungovalo to tak, že jste museli natáhnout ruce před sebe, zatajit dech, zaklonit hlavu a nechat se unášet plazivým pohybem vpřed, přičemž se vaše hruď a záda odíraly o drsnou skálu. Pokud byste v tu chvíli propadli panice a vaše svaly by ztuhly, zůstali byste v otvoru beznadějně zaklínění.

Z vojenského hlediska to byl geniální obranný prvek. Pokud by se do podzemí odvážil vstoupit nepřítel, klausura ho dokonale paralyzovala. Otvorem mohl prolézt vždy jen jeden jediný muž. Navíc bez zbraně a štítu, které musel tlačit před sebou. Obránci na druhé straně stačilo mít v ruce obyčejný nůž, sekeru nebo jen těžký kámen. Jakmile se v díře objevila hlava útočníka, byl to jeho konec.

Jenže vojenská teorie naráží na realitu chladné vědy.

Absolutní prázdnota, ze které vědci šílí

Kdyby lochy sloužily jako běžné úkryty, kam se lidé schovávali na celé dny či týdny před nájezdy Kumánů, Tatarů nebo drancujících sousedních armád, museli by v nich po sobě něco zanechat. Lidé jedí, pijí, vylučují, občas jim upadne hrnec, zlomí se nůž nebo jim vyhasne pochodeň.

Jenže když archeologové na jižní Moravě – například v okolí Znojma, Šatova, Hnanic nebo Slavonic – tyto chodby poprvé otevřeli a prozkoumali, čekal je šok. V erdstallech se nenašlo vůbec nic.

Žádné střepy ze středověké keramiky. Žádné zvířecí nebo lidské kosti. Žádné zbraně. Žádné zbytky jídla. Dokonce ani vrstva sazí na stropech, která by dokazovala, že se zde dlouhodobě svítilo loučemi. Chodby byly naprosto, sterilně čisté. Jako by je lidé s obrovským úsilím vykopali, udržovali je uklizené a pak do nich vstoupili jen v naprosté tichosti, s čistýma rukama a bez jakéhokoli majetku.

Tento fakt zasadil těžkou ránu teorii o běžných úkrytech. Jak by mohl kdokoli v takto stísněném prostoru přežít déle než několik hodin? Chodby nemají žádný ventilační systém. Pokud se do jednoho erdstallu namačkalo dvacet nebo třicet vyděšených vesničanů, vzduch musel dojít během velmi krátké doby. Pokud by navíc útočníci nahoře zjistili, kde se vchod nachází, stačilo jim na něm rozdělat oheň. Kouř a nedostatek kyslíku by všechny uvnitř během chvíle spolehlivě zabil.

Proč tedy moravští předkové stavěli pasti na sebe samé?

Tři teorie: Od kruté reality po duchovní teror

Historici a archeologové se dnes dělí na několik nesmiřitelných táborů a každý nabízí jiný pohled na to, co se pod moravskými poli vlastně odehrávalo.

1. Teorie poslední záchrany (Vojenská)

Tato verze tvrdí, že lochy byly skutečně úkryty, ale pouze na pár kritických hodin. Nebylo to místo, kde se mělo žít. Když do vesnice vtrhla rabující horda, vesničané narychlo zmizeli pod zemí. Vstupy byly dokonale zamaskované – často se do nich padalo skrze tajné otvory v podlahách stodol, za ohništi nebo přímo zpoza oltářů místních kostelů. Cílem bylo přečkat ten nejhorší útok, kdy vojáci projeli vesnicí, pobrali, co našli na povrchu, zapálili pár chalup a jeli dál. Vesničané mezitím v naprosté tichosti a bez hnutí seděli ve tmě pod nimi a modlili se, aby nikdo nahoře nezačal kopat.

2. Teorie duší a prázdných hrobů (Duchovní)

Někteří rakouští a němečtí badatelé přišli s fascinující, avšak poněkud strašidelnou teorií. Podle nich neměly erdstally s válčením nic společného. Šlo o rituální náboženské stavby. Ve středověku lidé věřili na očistec a bloudění lidských duší. Chodby mohly sloužit jako symbolické „hrobky“ pro duše zemřelých předků, kteří zemřeli bez křtu nebo na cizích cestách. Klausury – ty úzké průlezy – pak měly představovat symbolické znovuzrození nebo očištění duše, která se musela protáhnout těsným prostorem, aby se zbavila pozemských hříchů. To by vysvětlovalo, proč jsou chodby tak čisté. Lidé do nich nevstupovali kvůli tělu, ale kvůli duchu.

3. Sklady a marná lidská snaha (Pragmatická)

Nejméně romantická, ale vědecky nejstřízlivější teorie říká, že lochy vznikly původně jako chladné sklady pro potraviny. Ve středověku byla stálá teplota pod zemí (kolem 10–12 stupňů) jedinou možností, jak uchovat zrno, maso nebo pivo před zkažením. Jenže tato teorie absolutně nedokáže vysvětlit přítomnost klausur. Proč by někdo stavěl sklad na jídlo, do kterého se musíte proplazit otvorem, jímž neprotlačíte ani pytel s moukou nebo sud s pivem?

Sestup do moravského neznáma

Pokud chcete tajemství erdstallů ucítit na vlastní kůži, nemusíte jezdit nikam daleko. Jedny z nejkrásnějších a nejzachovalejších ukázek najdete ve Slavonicích nebo v podzemí Znojma. Když do nich dnes sestoupíte (v doprovodu zkušeného průvodce a s helmou na hlavě), obklopí vás zvláštní, těžké ticho.

Vlhký vzduch voní starou hlíno, a když na chvíli zhasnete baterku, uvědomíte si, co je to absolutní tma. Tma, kterou v moderním světě plném pouličního osvětlení a displejů telefonů už nemáme šanci zažít. Je to tma tak hustá, že máte pocit, jako by vám seděla na hrudníku.

Právě v té chvíli člověku dojde ta největší pravda o moravském podzemí. Ať už byl jejich účel jakýkoli, tyto chodby jsou památníkem obrovského lidského strachu a touhy po bezpečí. Naši předkové raději strávili měsíce života lámáním skály a hlíny v hlubokém předklonu, jen aby si vytvořili místo, kde je svět nahoře nenašel.

Moravské erdstally si svá tajemství žárlivě střeží dál. Zůstávají němým svědkem doby, kdy tma pod zemí byla pro lidi bezpečnější a přívětivější než denní světlo na povrchu.

Zdroje informací

Štarha, Ivan (2001): Podzemní chodby a lochy na jižní Moravě – Archeologická a historická studie mapující nálezy podzemních systémů v okresech Znojmo a Břeclav.
Prokop, František (1998): Znojemské podzemí: Historie, mýty a skutečnost – Publikace detailně rozebírající stavební fáze znojemského labyrintu a jeho nejstarší, záhadné části.
Weichenberger, Josef (2009): Erdstalle – Die geheimnisvollen unterirdischen Gänge – Monografie předního rakouského odborníka na erdstally, která srovnává nálezy v Dolním Rakousku s těmi na moravské straně hranice.
Sborník Národního památkového ústavu (2015): Zprávy z exhumací a archeologických průzkumů středověkých chodeb v oblasti Slavonicka a Podyjí.