17. listopad: Mezi oslavou svobody, politickým kýčem a realitou na českých ulicích

Blížící se výročí 17. listopadu v České republice opět spouští tradiční společenské a politické rituály. Pro někoho je to posvátný státní svátek, pro jiného, pragmatičtější část veřejnosti, historický moment předání moci mezi hroutící se komunistickou nomenklaturou a novou elitou. Pod zástěrkou tohoto data se v hlavním městě i dalších centrech chystá celá řada akcí, od tradičního kulturního „Korzo Národní“ až po hlasité protivládní demonstrace. Spolu s tím se však ve veřejném prostoru objevují extrémní narativy, které v lidech vyvolávají hluboký strach z převratu, násilí či přítomnosti cizích armád. Jaká je však skutečná realita?

Mýtus první: Armády EU v českých ulicích

Jednou z největších obav, které v posledních týdnech rezonují, je strach z vojenské přítomnosti cizích vojsk nebo armád Evropské unie, které by měly v českých ulicích potlačovat odpor obyvatelstva. Tato dezinformace se částečně přiživuje na reálných mezinárodních cvičeních NATO, která probíhají v sousedním Polsku a v pohraničních oblastech.

Realita v České republice je však jednoznačná: Žádný vstup armád EU ani jiných cizích vojsk do českých ulic nehrozí. Evropská unie nedisponuje žádnou vlastní autonomní armádou, kterou by mohla svévolně poslat do členského státu k potlačování demonstrací. Vnitřní bezpečnost státu je výhradní suverenitou Policie České republiky. Jakákoliv přítomnost cizích vojsk na našem území podléhá striktnímu schválení Parlamentu ČR a děje se výhradně v rámci deklarovaných, dlouhodobě plánovaných aliančních cvičení na vojenských trenažérech, nikoli v centrech měst. Strach z cizích vojsk potlačujících české demonstrace je čistým produktem internetové psychologické manipulace.

Mýtus druhý: Ústavní puč nebo „Český Majdan“

Scénář, podle kterého by listopadové protesty měly přerůst v násilný státní převrat, svržení vlády nebo obdobu ukrajinského Majdanu, je oblíbeným strašákem jak radikální opozice (která si tím buduje pocit vlastní síly), tak některých médií, kterým to generuje sledovanost.

Česká republika se však nachází v naprosto odlišné situaci:

• Stabilita institucí: Bezpečnostní složky, armáda i policie jsou pevně integrovány do demokratického systému a jsou zcela apolitické. Neexistuje žádná mocenská frakce, která by měla zájem nebo prostředky na provedení ústavního puče.
• Charakter českých protestů: I ty největší protivládní demonstrace posledních let měly v Česku sice hlasitý, ale ve výsledku klidný a nenásilný průběh. Česká společnost nemá historickou tendenci k pouličním revolucím s Molotovovými koktejly. Nespokojenost se u nás ventiluje křikem na náměstích, pískotem a následně u volebních uren, nikoli ozbrojeným odporem. Radikální rétorika řečníků na pódiích je pouhé politické divadlo, které končí s vypnutím mikrofonů.

Velké peníze ze státního rozpočtu: Kdo to platí?

Uživatele často dráždí fakt, kolik finančních prostředků (včetně veřejných peněz či peněz ze státních a městských rozpočtů) do oslav a doprovodných akcí teče. Z pohledu kritika se může zdát nechutné, že stát dotuje akce, které jsou často vnímány jako jednostranná politická sebeprezentace současných elit.

Je pravdou, že Festivaly svobody a různé neziskové organizace získávají na tyto oslavy milionové granty. Pro část společnosti to představuje plýtvání a pokrytectví – zejména v době, kdy se škrtají rozpočty v jiných oblastech. Nicméně z hlediska bezpečnosti jsou tyto oficiální akce (koncerty, debaty, výstavy) paradoxně stabilizačním faktorem. Rozmělňují radikální potenciál ulice tím, že centrum města zaplní běžnými rodinami s dětmi, studenty a kulturou, což radikálním skupinám znemožňuje eskalovat situaci do násilných střetů.

Den předání moci versus státní svátek

Pohled vzdělanější a historicky pragmatické části veřejnosti, která 17. listopad nevnímá jako romantickou „sametovou“ pohádku, ale jako řízené předání moci mezi starou komunistickou strukturou a novou garniturou, je legitimním historickým diskurzem. Odtajněné archivy a analýzy historiků ukazují, že kolaps režimu v roce 1989 byl výsledkem geopolitického vývoje (pád Berlínské zdi, dohody mezi USA a SSSR) a ekonomického bankrotu socialismu.

Tento pragmatický pohled však nijak nemění nic na tom, že 17. listopad přinesl občanům svobodu slova, otevřené hranice a možnost svobodně podnikat a volit. To, že se z tohoto data stal politický kýč, který si každá vládnoucí garnitura přivlastňuje pro svou vlastní propagandu, je běžný nešvar moderní politiky.

Není důvod se obávat, že by letošní 17. listopad přinesl zkázu, válku nebo rozvrat České republiky. Ano, v Praze bude hluk. Budou se blokovat silnice, na Národní třídě budou politici zapalovat svíčky za asistence kamer a na jiných náměstích budou jiní politici vykřikovat hesla o diktatuře a bídě. Bude to v mnoha ohledech teatrální, unavující a pro někoho možná až vizuálně „hnusné“.

Jakmile však zhasnou pouliční lampy a kamery televizí se vypnou, všichni se rozejdou domů. Žádný Majdan se konat nebude, žádná cizí armáda do ulic nevstoupí. Česká republika je stabilní, bezpečná a hluboce ukotvená země. Strach je pochopitelný, ale věřte, že realita následujících dní bude mnohem nudnější a banálnější, než jak se vás snaží přesvědčit titulky na internetu.

Další článek z mého blogu:

Nekonečný humbuk kolem televizních poplatků: Politické divadlo místo zdravého rozumu