Když smrt neznamená sbohem: Indonéský rituál Ma’nene a láska, která sahá až za hrob

Představte si sluncem zalitý srpnový den na indonéském ostrově Sulawesi. Vzduchem se line vůně hřebíčkového kouře z cigaret, lidé se smějí, živě diskutují a v rukou drží chytré telefony, aby zachytili rodinné momentky. Na první pohled běžná rodinná sešlost, jakých se po světě dějí miliony. Jenže když se podíváte blíž, sevře se vám hrdlo úzkostí. Uprostřed usměvavé skupiny nestojí babička, která by zrovna dopekla koláč, ale mumifikované tělo ženy, která zemřela před deseti lety. Má na sobě nové, drahé šaty, na očích moderní sluneční brýle a v rtech zapálenou cigaretu.

Západní svět při pohledu na tyto výjevy často mluví o šoku, morbiditě, zvrácenosti a znesvěcování posvátného klidu mrtvých. Pro kmen Torajů, který obývá hornaté vnitrozemí ostrova, je však rituál Ma’nene tím nejčistším projevem lásky, hluboké úcty a věrnosti. Ukazuje nám, jak hluboce se můžeme mýlit, když na cizí kultury nahlížíme skrze optiku vlastního strachu ze smrti a rozkladu.

Krajina, kde mrtví nechodí spát

Abychom pochopili, proč Torajové každých několik let otevírají hrobky svých předků, musíme nejprve nahlédnout do jejich specifického vztahu k samotnému odchodu z tohoto světa. V naší evropské společnosti je smrt vnímána jako ostrá, definitivní a pro mnohé děsivá čára. Člověk zemře, následuje rychlý pohřeb a tělo mizí pod zemí nebo v plamenech krematoria. Chceme truchlit v soukromí, vzpomínat na dotyčného v dobách jeho největší síly a na fyzické procesy spojené s koncem života se raději nedívat.

U Torajů je to úplně jinak. Když tamnímu člověku dotluče srdce, rodina ho nepovažuje za mrtvého. Říkají mu To Makula, což v překladu znamená nemocný nebo spící člověk. Tělo zesnulého zůstává týdny, měsíce a někdy i dlouhé roky v rodinném domě, ve své původní posteli. Příbuzní mu každý den nosí jídlo, povídají si s ním, mění mu oblečení a zacházejí s ním, jako by jen upadl do hlubokého spánku. Tělo je ošetřeno speciálními roztoky a bylinami, takže se přirozeně mumifikuje, vysychá a nerozkládá se.

Teprve když rodina našetří dostatek peněz na monumentální pohřeb – který je v této kultuře nejdůležitější a nejdražší událostí života, spojenou s rituálním obětováním desítek vodních buvolů – je tělo uloženo do skalní hrobky či dřevěné rakve. Ale ani tehdy jejich společný příběh nekončí. Smrtí pro ně vztah nikoho neodchází do zapomnění.

Módní přehlídka pro mumie a rodinné momentky

Slovo Ma’nene se dá přeložit jako Čištění předků nebo Péče o prarodiče. Celý rituál začíná modlitbou kmenových vůdců a prosbou o svolení, po které rodina s maximální opatrností vyjme rakve ze skalních výklenků a jeskyní. To, co následuje, bere západním turistům dech.

Těla jsou nejprve vynesena na teplé slunce, aby proschla. Příbuzní z nich jemnými kartáčky oprašují hmyz, plísně a prach. Poté staré, ztrouchnivělé šaty sundají a staříčci dostávají zbrusu nové, módní oblečení. Dědeček dostane nový oblek s kravatou, babička elegantní šaty, mladší ročníky klidně džínovou bundu, kšiltovku nebo tričko s logem oblíbeného fotbalového klubu.

Do kapes jim rodina vkládá věci, které měli za života rádi – parfémy, brýle, oblíbené sladkosti, peníze nebo dokonce nové mobilní telefony. Pokud byl nebožtík náruživý kuřák, dostane do úst zapálenou cigaretu. Když je rodina kompletní a všichni jsou dokonale upraveni, propukne hromadné focení. Vnoučata objímají své mumifikované předky, dělají si s nimi selfie, usmívají se do objektivů a vytvářejí si vzpomínky, které stírají jakoukoliv hranici mezi světem živých a mrtvých.

Předtím, než jsou těla uložena zpět do skal, rodina navíc pečlivě opraví nebo kompletně vymění zchátralé dřevěné rakve, aby jejich milovaní odpočívali v absolutní čistotě a luxusu.

Strach vystřídaný nejčistší láskou

Pro Evropana to na fotkách může vypadat jako morbidní show nebo projev neúcty. Když se ale podíváte do očí samotných Torajů, neuvidíte v nich děs, odpor ani zvrácenou fascinaci. Uvidíte hluboké dojetí, radost a hrdost.

Pro tento kmen je Ma’nene způsobem, jak udržet rodovou linii pohromadě. Věří, že duchové jejich zemřelých předků neustále bdí nad rodnou vesnicí, chrání úrodu před suchem a své potomky před neštěstím. Tým, že se o jejich tělesné schránky fyzicky starají, jim vyjadřují neutuchající vděčnost. Smrt pro ně není definitivním rozchodem, ale pouze změnou formy bytí.

Zatímco my na své mrtvé vzpomínáme u studených mramorových náhrobků a snažíme se vytěsnit představu toho, co se s nimi děje pod zemí, Torajové se svým milovaným dívají přímo do tváře. Objímají je, upravují jim vlasy a ukazují jim, že i když jejich srdce už dávno nedbá o pozemský čas, v rodinném kruhu mají své pevné a nezpochybnitelné místo.

Lekce ze Sulawesi

Rituál Ma’nene nám nastavuje neúprosné zrcadlo. Ukazuje nám, jak moc je náš západní strach ze stárnutí, rozkladu a umírání paralyzující. Udělali jsme ze smrti tabu, zavíráme ji do nemocničních pokojů a tváříme se, že neexistuje, dokud nás samé nezasáhne.

Torajové dokázali ze smrti sejmout ten těžký černý závoj děsu. Udělali z ní přirozenou součást koloběhu, oslavu rodinné sounáležitosti a rituál, který namísto usedavého pláče přináší klid, smíření a vědomí, že na nikoho z nás se nezapomene. Možná nám jejich metody připadají šokující. Ale když se zamyslíme – není v tom kousku láskyplné péče o mumifikovanou babičku mnohem více upřímného citu než v našich zapomenutých, zarostlých hrobech, na které si vzpomeneme jen jednou za rok na Dušičky?

Kráska skrytá za popelníky: Skutečný příběh brýlaté naivky od Ivana Mládka, kterou v civilu nikdo nepoznal