Když si filmoví bohové dali v Římě rande jako obyčejní smrtelníci

Řím. Teplý letní večer. Vzduchem voní espresso, z dálky cinkají skleničky s kusem ledu a v zapadlé uličce u jednoho stolu právě sedí pět mužů, kvůli kterým v minulém století omdlévaly ženy po celém světě. Žádní bodyguardi, žádní režiséři, žádný scénář. Jen Cary Grant, Gregory Peck, Paul Newman, Alain Delon a Marcello Mastroianni v jedné italské hospodě.

Představa je to krásná, ale ruku na srdce – posadit k jednomu stolu pět nejcharismatičtějších alfa samců své doby, to je jako škrtnout sirkou ve skladu dynamitu. Jak by takový večer vypadal, kdybychom z nich oloupali hollywoodský třpyt a nechali je prostě jen pít víno?

🕒 19:00 – Přesný Angličan a pan Dokonalý

Jako první dorazil Cary Grant. Dokonale střižený oblek, ani jeden vlas mimo své místo a úsměv, se kterým pravděpodobně už vylezl z porodnice. Nikdo by nehádal, že tenhle symbol luxusu kdysi utekl k cirkusu a živil se akrobacií. Cary si objednal sklenku bílého a s aristokratickým klidem čekal.

O pět minut později vešel Gregory Peck. Muž, který vypadá jako morální kompas lidstva, i když si zrovna jen utírá rty kapesníkem. Vyzařoval takovou důvěryhodnost, že když hrál Atticuse Finche, diváci mu věřili každé slovo.

• „Cary?“ nadzvedl obočí Peck.
• „Gregory,“ usmál se Grant a potřásl mu rukou. „Takže mýty nelžou. Ty opravdu reálně existuješ a nejsi jen antická socha z mramoru.“

🏎️ 19:30 – Modrooký závodník a zatažená ruční brzda

Vzápětí do restaurace vtrhl Paul Newman. Chlap s tak modrýma očima, že by vedle nich i Středozemní moře vypadalo jako špinavá louže. Paul ale odmítal žít jako pouhý idol – raději proháněl závodní auta a prodával salátové dresinky na charitu.

• „Doufám, že jsi sem nepřijel v té své řvoucí formuli,“ přivítal ho upjatě Peck.
• „Klid, Gregory, vzal jsem si úplně normální auto,“ mrkl Newman.
• „Což u Paula znamená, že to má pod kapotou jenom dvě stě koní,“ ucedil Grant a u stolu poprvé vybuchl smích.

🚬 19:45 – Francouzský chlad a zastavený čas

Pak, bez fanfár a zbytečných gest, vstoupil Alain Delon. Netvářil se nijak teatrálně, prostě si sedl. Výsledek? U tří vedlejších stolů utichl hovor a dvěma servírkám vypadly z rukou příbory.

• „Tohle bude dlouhá noc,“ povzdechl si Cary Grant, když viděl ten poprask.
• „Proč?“ zeptal se Delon svým ledově klidným hlasem a objednal si kávu.
• „Ty vážně nevnímáš, že na tebe všichni zírají?“ nechápal Peck.
• Delon jen líně pokrčil rameny: „To je jejich problém, ne můj.“

🍷 20:30 – Italský šarm zachraňuje situaci (s mírným zpožděním)

Když už to vypadalo, že atmosféra ztuhne pod náporem Delonova chladu, dorazil s parádním čtyřicetiminutovým zpožděním domácí hráč – Marcello Mastroianni. Oblek měl lehce pomačkaný, jako by v něm spal, ale vyzařoval z něj tak neuvěřitelný klid a lidskost, že mu nešlo odpusit. Jeho postavy sice nebyly dokonalé, byly unavené a občas směšné, ale o to víc ho lidé milovali.

• „Jdeš pozdě, Marcello,“ podíval se Grant významně na hodinky.
• „Čtyřicet minut? To je v Itálii vlastně včas,“ zasmál se Mastroianni, objednal litr červeného vína pro všechny a zavelel: „Tak pánové, kdo z vás zažil nejhorší rande?“

U stolu nastalo hrobové ticho. Grant se napil, Peck se podíval do stropu, Delon nezúčastněně koukal do ulice a Newman se začal tiše uculovat.

• „Takže všichni,“ uzavřel to spokojeně Marcello.

💬 Problém s krásou a nevyhnutelný konec

Jak večer ubíhal, z filmových legend se stali prostě jen chlapi u stolu. Paul mluvil o autech, Marcello o jídle, Cary elegantně předstíral, že ho přízemní témata nezajímají (ale poslouchal nejvíc) a Gregory dával pozor, aby debata zůstala slušná.

Když se v průběhu večera debata stočila k tomu, kdo z nich je nejvíc podobný svým dokonalým hrdinům, Grant i Mastroianni jednohlasně zakroutili hlavou: „Já rozhodně ne.“ Jediný Delon by možná s klidem pronesl: „Já ano.“

Pak se slova ujal Gregory Peck, podíval se na Paula Newmana a zamyslel se:

• „Víš, co je zvláštní, Paule? Celý život nám lidé říkali, že jsme krásní. Ale nikdo nám neřekl, co s tím máme vlastně dělat.“
• Newman se rozesmál: „Já nevěděl, tak jsem začal závodit!“
• Když pak padla otázka, kdo z nich je tedy objektivně nejhezčí, Newman bez váhání ukázal na Francouze: „Delon.“
• Alain se jen chladně usmál: „Správná odpověď.“
• Cary Grant protočil panenky: „Tohle začíná být nesnesitelné.“

Nakonec ale Marcello Mastroianni, posilněný několika sklenkami, pronesl tu největší pravdu celého večera. Podíval by se na ty slavné tváře kolem sebe a povzdychl by si:

• „Víte, co je na tom všem nejhorší? Že jsme si vážně mysleli, že budeme krásní navždycky. A pak jsme prostě zestárli.“

Nastalo by krátké ticho. Možná poprvé za celý život by tihle muži nemuseli nic hrát. Cary Grant by se smutně, ale chápavě usmál: „To je ale problém úplně všech, Marcello.“

• Mastroianni by jen mávl rukou, zvedl sklenici a s úsměvem dodal: „Přesně tak. Tak co s tím naděláme? Nic. Na život, pánové!“

💵 23:30 – Kdo to sakra zaplatí?

Kolem půlnoci restaurace pomalu utichla a číšník přinesl na stůl osudný lístek. A v tu ránu skončila veškerá vznešenost:

• Paul Newman okamžitě vytáhl peněženku, že účet zatáhne sám.
• Cary Grant začal teatrálně protestovat, že to nepřipadá v úvahu.
• Gregory Peck nasadil svůj diplomatický tón a navrhl, že se spravedlivě rozdělí na pětiny.
• Marcello Mastroianni se jen potutelně usmíval a tvrdil, že už to dávno smazal u baru.
• A Alain Delon? Ten celou dobu ignoroval chaos u stolu a líně pozoroval noční Řím za oknem.

Nakonec se zvedli a vyrazili do hlučných ulic plných skútrů a blikajících světel. Pět chlapů, za kterými se otáčely miliony lidí, na pár hodin úplně zapomnělo, že jsou slavní.

Při loučení u dveří se Paul ještě otočil: „Tak zase příští rok?“
„Pokud nás někdo pozve,“ odpověděl Cary.
„Já přijdu,“ slíbil Marcello.
„Pozdě,“ rýpne si Newman.
„Samozřejmě,“ mrkl Mastroianni.

A pak zmizeli ve tmě.

Výsledek zápasu: Kdo vyhrál?

Kdo z nich byl vlastně nejpřitažlivější? Na to neexistuje správná odpověď. Měli jsme tu britskou eleganci (Grant), americkou morální pevnost (Peck), rebelskou jiskru (Newman), vražedně dokonalou tvář (Delon) a italský šarm plný sebeironie (Mastroianni).

Tato večeře se sice nikdy nestala, je to jen čistá literární fikce. Ale možná právě proto si ji můžeme představit přesně takhle – jako ten nejlepší film, který Hollywood zapomněli natočit.