Stín zbraní a chladnokrevné vraždy: Skutečná tvář skupiny bratří Mašínů

Historie má v politicky exponovaných případech tendenci černobíle zjednodušovat. Zvláště tehdy, když se snaží stvořit hrdiny pro účely určitého režimu či ideologie. Příběh pětičlenné skupiny kolem Ctirada a Josefa Mašínových, která v letech 1951 až 1953 operovala v tehdejším Československu, bývá v některých kruzích prezentován jako hrdinný partyzánský odboj.

Když se však očistí od nánosu politických proklamací a podíváme se na suchá, doložitelná fakta, začne z vyšetřovacích spisů a svědectví vystupovat diametrálně odlišný obraz. Obraz chladnokrevného násilí, loupeží, parazitování na obyčejných lidech a zmařených životů těch, kteří se nemohli bránit.

Československá stopa: Krev bezbranných a miliony z lupu

Obhájci Mašínů často argumentují, že ve válce proti zločinnému režimu nebylo možné brát ohledy. Jenže oběti jejich akcí na území tehdejšího Československa nebyli žádní prominentní strůjci komunistických čistek, nýbrž řadoví zaměstnanci a muži plnící své povinnosti.

První tragická stopa zůstala v Chlumci nad Cidlinou v září 1951. Skupina potřebovala zbraně a při přepadení tamní stanice tehdejšího Sboru národní bezpečnosti (SNB) chladnokrevně zastřelila příslušníka Oldřicha Kašíka.

Ještě mrazivější incident se odehrál o pouhé dva týdny později v Čelákovicích. Skupina přepadla další služebnu, kde strážmistra Jaroslava Honzátka nejprve spoutala a omámila chloroformem. Poté, co byl muž zcela bezbranný a znehybněný, mu Ctirad Mašín podřízl hrdlo. Tento čin dodnes zůstává nejtemnějším bodem celé jejich činnosti. Nebyl to boj tváří v tvář, nebyla to nutná sebeobrana v přestřelce – byla to chladnokrevná poprava spoutaného člověka.

V srpnu 1952 se cílem skupiny staly finance, když přepadla vůz přepravující mzdy národního podniku Kovolis u obce Žleby. Výsledkem byl další zmařený život – zastřelený účetní Josef Rošický. Loupeží skupina získala astronomickou částku 884 239 Kčs. Podle pozdějších zjištění historiků a výpovědí samotných členů však tyto peníze nepadly na nákup vysílaček či financování odbojové sítě. Členové skupiny si z lupu pořídili silné motocykly značky Jawa a financovali z nich soukromé výdaje – od splácení osobních dluhů až po nákup nábytku a modernizaci rodinného domu Václava Švédy. Způsob, jakým bylo s penězi naloženo, tak nese veškeré znaky běžného kriminálního obohacení a rozhazovačného života na úkor cizího neštěstí.

Sabotáž proti vlastním sousedům

V září 1953 se skupina pokusila o protirežimní projev zapálením celkem 17 stohů slámy a obilí na Hané, v okolí obcí Mořice, Pivín a Nezamyslice. Akce byla deklarována jako úder proti kolektivizaci a komunistickým JZD.

Historická realita je však taková, že v té době nebyla kolektivizace zdaleka dokončena a zničená úroda v mnoha případech prokazatelně patřila soukromým rolníkům, kteří režimu vzdorovali a odmítali do družstev vstoupit. Plameny tak nezničily komunistický aparát, ale celoroční tvrdou práci obyčejných venkovanů a ohrozily zásobování potravinami v regionu. Když se místní dobrovolní hasiči snažili požár, který ohrožoval celou vesnici, uhasit, Ctirad Mašín bez váhání postřelil člena protipožární hlídky Jana Leciána.

Kriminální milost v Německu: Teror na civilistech

Často opomíjenou kapitolou je jejich jednatřicetidenní útěk přes tehdejší Východní Německo (NDR) v říjnu 1953. Mnozí si tento únik představují jako hrdinné kličkování před armádou, ale skutečnost v německých archivech mluví o pokračujícím kriminálním násilí.

Během střetů s pronásledovateli skupina zastřelila celkem čtyři východoněmecké policisty. Nejbrutálnější incident se odehrál na nádraží v obci Uckro, kde Mašínové při pokusu o legitimování okamžitě zahájili palbu, dva policisty na místě zabili a dalšího těžce zranili.

Aby se skupina mohla po cizím území pohybovat, neváhala pod hrozbou zbraní přepadat náhodné civilní motoristy. Se samopaly v rukou zastavovali projíždějící vozy a řidiče z nich surově vytahovali, aby se zmocnili jejich majetku. V pozdější fázi, kdy zbývající trojice uvízla v obklíčení v lesích kolem města Waldow, přežívali členové skupiny tak, že se soustavně vlamovali do zahradních domků, kůlen a chat obyčejných německých občanů. Kradli zde jídlo, civilní oblečení na převlečení a soukromé zásoby. Nešlo o žádný boj s totalitní mocí, ale o drancování majetku nevinných civilistů, kteří se ocitli v nesprávný čas na nesprávném místě.

Zatímco dva členové skupiny, Václav Švéda a Zbyněk Janata, byli během útěku chyceni a později v Československu popraveni, bratři Mašínové a Milan Paumer se úspěšně dostali do americké zóny v Berlíně. Komunistická justice sice žádala jejich vydání pro běžnou kriminální činnost, ale západní úřady v atmosféře vrcholící studené války žádost z politických důvodů zamítly. Následně vstoupili do americké armády, a když se ukázalo, že žádná otevřená válka s Východem nebude, odešli do civilu a úspěšně podnikali. Do České republiky se po roce 1989 již nikdy nevrátili.

V květnu 2025 vzbudil velkou vlnu nevole výrok dnes již zesnulého Josefa Mašína na adresu současného prezidenta Petra Pavla: „Naši matku a přátele utýrali stejní Češi, jako je dnes Petr Pavel.“ Reagoval tak na prezidentovu předlistopadovou minulost, kdy byl Pavel členem KSČ a frekventantem kurzu pro vojenské zpravodajce.

Komunistická minulost současné hlavy státu je nepochybně legitimním tématem k diskusi a pro mnohé občany zůstává morální vadou na kráse polistopadového vývoje. Vyvstává však zásadní otázka: jakou váhu mají taková slova, když zaznívají z úst člověka s takovou minulostí? Pokud morální soudy nad demokraticky zvoleným prezidentem vynáší někdo, kdo má sám na rukou krev bezbranných lidí, finančně profitoval z ozbrojených loupeží a v cizině okrádal civilisty, ztrácejí tato slova jakýkoliv morální kredit. Jde o situaci, kdy jeden stín minulosti kritizuje druhý, přičemž váha činů Josefa Mašína je nesrovnatelně temnější. Jakou váhu mají slova jednoho gaunera o druhém?

Závěrem: Zločin zůstane zločinem

Při pohledu na celou genealogii činů skupiny bratří Mašínů je nezbytné odložit politickou korektnost a falešný sentiment. Snaha glorifikovat tyto muže jako hrdiny protikomunistického odboje naráží na neúprosnou realitu jejich vlastního jednání.

Pravda je totiž přímočará: činy skupiny bratří Mašínů nebyly hrdinským odbojem, ale chladnokrevnou kriminální činností. Muži, kteří podřezávají spoutané a bezbranné lidi, střílejí do účetních kvůli penězům na nákup motocyklů, přepadají civilní řidiče a zapalují úrodu soukromým zemědělcům, nejsou bojovníci za svobodu. Byli to parchanti, vrazi, zloději a kriminálníci. Zločin spáchaný na bezbranném člověku nelze omluvit žádným režimem ani vznešenou ideologií. Vrah zůstane vrahem, a proto tito lidé v historické paměti národa nezasluhují ani špetku soucitu, natož uznání, úcty či státních poct.

---

Použité historické zdroje a literatura:

1. Vyšetřovací a soudní spisy z let 1951–1955 (Archiv bezpečnostních složek ČR) – dokumentace k přepadům v Chlumci nad Cidlinou, Čelákovicích, Žlebech a sabotážím na Hané.
2. Dokumentace Vojenského historického ústupu Praha (VHÚ) – oficiální záznamy o činnosti skupiny a historické bilanci jejich úmrtí včetně úmrtního oznámení Josefa Mašína z 2. listopadu 2026.
3. Německé spolkové archivy (Bundesarchiv) – hlášení a dokumentace k incidentu na nádraží v Uckro, pronásledování skupiny v oblasti Waldow a trestné činnosti na území tehdejší NDR.
4. Historické analýzy a publicistika (např. portál Novinky.cz, ÚSTR) – studie rozebírající finanční toky skupiny (nákupy motocyklů Jawa) a vlastnické vztahy zničených stohů.