Než zastavila thalidomid, viděla Frances Kelseyová umírat lidi po „bezpečném“ léku
Frances Kelseyová netušila, že její zkušenost s nebezpečným lékem jednou ovlivní rozhodnutí, které změní dějiny medicíny. O třiadvacet let později odmítla schválit thalidomid. Ještě jako mladá vědkyně ale zažila jinou katastrofu – lék, který vypadal jako obyčejná sladká tekutina s malinovou příchutí, připravil o život více než sto lidí.
Když se dnes řekne Frances Kelseyová, většině lidí se vybaví thalidomid.
Žena, která v roce 1960 dostala na stůl žádost o schválení léku, který se už prodával v mnoha zemích světa.
Líbil se vám úvod příběhu? Podpořte mě v dalším psaní částkou 19 Kč na kávu přes tento rychlý QR kód. Děkuji za vaši přízeň, vaše Lenka.
Žena, která se nenechala přesvědčit.
Žena, která pořád chtěla další důkazy.
A žena, která nakonec nepřipustila, aby se thalidomid dostal na americký trh jako běžně schválený lék.
Jenže její příběh začal mnohem dříve.
V době, kdy Frances Kelseyová ještě nebyla lékařkou, nebyla zaměstnankyní amerického úřadu pro kontrolu léků a nikdo netušil, že jednou dostane jedno z nejvyšších amerických vyznamenání.
Byla mladou vědkyní na začátku kariéry.
A právě tehdy se dostala k případu, který ji měl naučit jednu velmi nepříjemnou lekci.
To, že něco vypadá jako lék, ještě neznamená, že je to bezpečné.
Mladá žena, která dostala šanci v Chicagu
Frances Oldhamová se narodila v roce 1914 na kanadském Vancouverově ostrově.
Studovala na McGillově univerzitě v Montrealu a v roce 1935 získala magisterský titul z farmakologie.
Potom se rozhodla pokračovat ve výzkumu.
A tady sehrála roli trochu neobvyklá náhoda.
Profesor Eugene M. K. Geiling právě budoval nové farmakologické pracoviště na Chicagské univerzitě. Frances mu napsala a požádala o místo.
Geiling ovšem netušil, že Frances je žena.
Její jméno si vyložil jako mužské a ve své odpovědi ji oslovil jako „Mr. Oldham“.
Frances ho na omyl upozornila a práci přesto přijala.
Později sama vzpomínala, že ji občas napadlo, jestli by dostala stejnou příležitost, kdyby se jmenovala například Elizabeth nebo Mary Jane.
Možná ano.
Možná ne.
V každém případě jí právě tahle náhoda otevřela dveře do laboratoře, která výrazně ovlivnila její další život.
A potom přišel rok 1937
Amerika tehdy zažívala velký rozmach nových léků.
Jedním z nich byl sulfanilamid.
Pomáhal při některých bakteriálních infekcích a byl považován za velmi slibný lék. Jenže měl jeden praktický problém.
Byl hořký.
A užíval se v poměrně velkých dávkách.
Pro dospělého člověka to nebylo příliš pohodlné.
Pro dítě už vůbec ne.
Výrobce proto dostal nápad.
Co kdyby se z něj udělala tekutina?
Mohla by se lépe polykat a snadněji podávat dětem.
Na papíře to znělo rozumně.
A pak někdo našel látku, ve které se sulfanilamid dobře rozpouštěl.
Diethylenglykol.
Dnes už víme, že jde o prudce toxickou látku, která může vážně poškodit organismus, zejména ledviny.
Tehdy to ale nebylo dostatečně známé.
A především neexistovalo pravidlo, které by výrobci přikazovalo před uvedením nového léku na trh prokázat jeho bezpečnost.
Výrobce proto novou směs otestoval z hlediska chuti, vzhledu a vůně.
A všechno vypadalo dobře.
Tekutina měla příjemnou chuť.
Měla malinové aroma.
Vypadala jako lék.
A začala se prodávat.
Sladká tekutina, která zabíjela
Výrobek dostal název Elixir Sulfanilamide.
Byl rozeslán do stovek míst po celých Spojených státech.
Od začátku září 1937 se začaly objevovat první zprávy o podivných úmrtích.
Pacienti měli bolesti, zvraceli, jejich stav se rychle zhoršoval.
A potom umírali.
Lékaři zpočátku nevěděli proč.
Vždyť jim přece dali lék.
Lék, který měl nemocným pomáhat.
Jenže právě to bylo na celé věci nejděsivější.
Nebyla to nemoc, která se vymkla kontrole.
Byl to výrobek, který měl člověku pomoci.
Americký úřad pro kontrolu potravin a léků začal okamžitě pátrat po lahvičkách, které už byly distribuovány.
Jenže úřad tehdy neměl takové pravomoci jako dnes.
Nemohl jednoduše říct:
„Výrobek je nebezpečný, stáhněte ho.“
Tehdejší zákony byly mnohem slabší.
Výrobci nemuseli předem prokazovat, že nový lék je bezpečný.
A najednou bylo potřeba zjistit, co vlastně lidi zabíjí.
Geiling dostal telefonát
Frances pracovala právě v Geilingově laboratoři.
A její šéf dostal od úřadu žádost o pomoc.
Měl zjistit, co se v lahvičkách skutečně nachází a proč po jejich užití lidé umírají.
Frances se tak jako mladá výzkumnice dostala přímo doprostřed jedné z největších amerických lékových katastrof své doby.
Geilingův tým začal přípravek zkoumat.
Laboratoř provedla také pokusy, které měly odhalit účinky samotného diethylenglykolu.
Postupně se ukázalo, že právě tato látka je příčinou otravy.
A Frances se dívala zblízka na něco, co se později stalo jedním z nejdůležitějších témat jejího života:
Jak zjistit, jestli je nový lék skutečně bezpečný, ještě předtím, než ho dostanou lidé?
Zemřely i děti
Celkem zemřelo 107 lidí.
Mezi nimi bylo 34 dětí.
Úřad FDA tento počet uvádí jako konečný počet obětí katastrofy.
Jiné historické prameny pracují s číslem 105 nebo s nižším počtem obětí podle toho, jaký okamžik a soubor případů započítávají. Dobová vyšetřování a pozdější přehledy se v číslech mírně liší.
Na jedné věci se ale shodují:
více než stovka lidí zemřela kvůli léku, který před uvedením na trh nebyl dostatečně prověřen.
A Frances Kelseyová byla u toho.
Byla mladá.
Neměla žádnou moc.
Nemohla změnit zákon.
Nemohla zastavit výrobce.
Mohla pouze pracovat v laboratoři a snažit se zjistit pravdu.
Proč se vlastně něco takového mohlo stát?
Dnes to zní skoro neuvěřitelně.
Výrobce vzal účinnou látku, rozpustil ji v jiné chemické látce, přidal příchuť a začal směs prodávat.
A nikdo předem neověřil, co tato kombinace udělá člověku.
Jenže tehdejší zákony byly skutečně mnohem mírnější.
FDA podle tehdejší legislativy neměla pravomoc požadovat před uvedením nového léku na trh důkaz jeho bezpečnosti. Katastrofa proto přispěla k přijetí nového zákona v roce 1938.
A právě tento zákon změnil pravidla.
Nové léky už musely před uvedením na trh projít mnohem přísnějším posuzováním bezpečnosti.
Tragédie tak změnila americký systém kontroly léčiv.
Jenže pro lidi, kteří zemřeli, už bylo pozdě.
Frances si z toho něco odnesla
A tady je část příběhu, která mě na Frances Kelseyové fascinuje nejvíc.
Nemusíme si představovat, že si tehdy sedla a řekla:
Jednou budu pracovat pro FDA a zachráním Ameriku před thalidomidem.
To samozřejmě nevěděla.
Byla mladá vědkyně na začátku kariéry.
Ale zkušenost z roku 1937 ji naučila, že nedostatečné důkazy mohou mít skutečné lidské následky.
Podle pozdějších vzpomínek a historických studií ji práce na sulfanilamidu výrazně ovlivnila. Viděla, že pečlivé zkoumání může podobným katastrofám předcházet.
A potom se její život začal ubírat směrem, který je pro celý příběh zásadní.
Pokračovala ve výzkumu.
Získala doktorát.
Později vystudovala medicínu.
A začala se zabývat také tím, jak různé látky působí během těhotenství.
Tohle je důležité.
Protože o více než dvacet let později už před ní neležel jen další nový lék.
Ležel před ní thalidomid.
O třiadvacet let později
V roce 1960 nastoupila Frances Kelseyová do amerického úřadu FDA jako jedna z lékařských pracovnic, jejichž úkolem bylo posuzovat nové léky.
A jedním z prvních případů, které dostala, byl právě thalidomid.
V té době se už prodával v desítkách zemí.
Výrobce měl zájem dostat ho také na obrovský americký trh.
Na první pohled to vypadalo, že by neměl být problém.
Jenže Kelseyová začala klást otázky.
Důkazy jí nestačily.
Výrobce posílal další materiály.
Ona chtěla další informace.
A tlak pokračoval.
Kelseyová ale žádost neschválila. Podle oficiálního historického materiálu FDA trvala na spolehlivých důkazech bezpečnosti, které podle ní předložené materiály neposkytovaly.
A potom se ukázalo proč.
Tentokrát šlo o něco jiného
U sulfanilamidu šlo o jedovatou látku, která byla použita jako rozpouštědlo.
U thalidomidu byl problém mnohem děsivější.
Lék, který byl považován za bezpečný, mohl poškodit vyvíjející se dítě.
V mnoha zemích se začaly rodit děti s těžkými vrozenými vadami.
A najednou se ukázalo, že Kelseyová měla všechny důvody být opatrná.
Jenže je důležité si uvědomit jednu věc.
Kelseyová v roce 1960 nevěděla, že thalidomid způsobí katastrofu.
Neměla před sebou důkaz budoucí tragédie.
Měla pouze nedostatečně přesvědčivé informace.
A odmítla udělat něco, co se dnes může zdát samozřejmé:
říct ano jen proto, že všichni ostatní říkají, že by to mělo být v pořádku.
Možná ji právě rok 1937 naučil říkat „počkejte“
Tohle už je interpretace, ne něco, co bychom měli vydávat za přímý citát Frances.
Ale když člověk poskládá její život dohromady, ta souvislost je pozoruhodná.
V roce 1937 viděla, jak může skončit nedostatečně prověřený lék.
V roce 1960 dostala na stůl další lék, u kterého nebyly důkazy podle jejího názoru dostatečné.
Rozdíl byl v tom, že tentokrát už měla pravomoc říct:
Počkejte.
A také to udělala.
Jedna katastrofa změnila zákon. Druhá změnila svět
Sulfanilamidová tragédie pomohla v roce 1938 prosadit zásadní změnu amerického práva.
Nový zákon posílil pravomoci úřadu a zavedl požadavek, aby se před uvedením nových léků na trh prokazovala jejich bezpečnost.
O několik desetiletí později přispěl případ thalidomidu k dalšímu zpřísnění pravidel.
Najednou už nestačilo pouze říct:
„Není to nebezpečné.“
Výrobci museli mnohem přesvědčivěji dokazovat také to, že jejich lék skutečně dělá to, co slibují.
A Frances Kelseyová se stala jedním ze symbolů tohoto nového přístupu.
A možná je její příběh ještě zajímavější právě proto
Frances Kelseyová nebyla člověkem, který by v jedné dramatické chvíli zachránil svět.
Její největší zásluhou bylo něco mnohem obyčejnějšího.
Nespokojila se s odpovědí, která jí nestačila.
V roce 1937 byla mladou vědkyní v laboratoři, která se snažila zjistit, proč lidé umírají po užití léku.
O třiadvacet let později byla ona sama člověkem, který měl rozhodnout, jestli jiný lék smí dostat zelenou.
A právě tehdy se zkušenost z dávné katastrofy hodila.
Ne proto, že by předpověděla budoucnost.
Ale proto, že už jednou viděla, jak rychle se může z dobrého nápadu stát tragédie.
Sladká malinová chuť
Na celém příběhu je něco téměř absurdního.
Lék, který měl být pro lidi příjemnější, dostal příchuť, aby se lépe užíval.
Měl být pohodlnější.
Pro děti dokonce snesitelnější.
Místo toho se z něj stal jedovatý výrobek.
Diethylenglykol je bezbarvá kapalina se sladkou chutí a dnes je známá především jako průmyslová chemikálie; FDA ho ve svém historickém popisu katastrofy označuje za toxickou látku, která byla tehdy použita jako rozpouštědlo.
A právě proto je na příběhu Frances Kelseyové něco symbolického.
Nejdůležitější otázka někdy není:
„Funguje to?“
Ale:
„Co všechno ještě nevíme?“
Frances Kelseyová se nakonec dožila 101 let
Po případu thalidomidu nezmizela z veřejného života.
Pokračovala v práci a zůstala spojená s FDA po mnoho dalších let.
V roce 1962 získala za svou práci mimořádné americké ocenění.
A v roce 2015 zemřela ve věku 101 let.
Když se dnes její příběh vypráví, většinou začíná thalidomidem.
Možná by ale měl začínat o něco dříve.
U mladé ženy, která přijela do Chicaga.
U profesora, který si myslel, že „Frances Oldham“ je muž.
U laboratoře, kde se v roce 1937 snažili zjistit, proč lidé umírají po léku, který měl být bezpečný.
A u jedné zkušenosti, kterou si Frances Kelseyová nesla další desetiletí.
Ne všechno, co je prodáváno jako lék, je bezpečné. A někdy může být nejnebezpečnější právě to, co vypadá úplně obyčejně.
Zdroje
- U.S. Food and Drug Administration – Sulfanilamide Disaster
- U.S. Food and Drug Administration – Frances Oldham Kelsey: Medical Reviewer Famous for Averting a Public Health Tragedy
- U.S. Food and Drug Administration – Milestones in U.S. Food and Drug Law
- National Women’s History Museum – Frances Kathleen Oldham Kelsey
- JAMA – E. M. K. Geiling, Paul R. Cannon: Pathologic Effects of Elixir of Sulfanilamide (Diethylene Glycol) Poisoning
- University of Chicago Medicine – How a courageous physician-scientist saved the U.S. from a birth-defects catastrophe
- Oxford Academic – Frances Oldham Kelsey, the FDA, and the Battle against Thalidomide


