Strýc ji jako třináctiletou prodal do nevěstince. Stala se z ní nejslavnější čínská malířka, které tleskala Paříž i Řím
Osudy některých lidí znějí tak neuvěřitelně, že kdyby je někdo sepsal do filmového scénáře, kritici by ho obvinili z přehánění. Životní příběh čínské malířky Pchan Jü-liang je ale naprosto skutečný.
Dívka, kterou v dětství prodal vlastní strýc do nevěstince, aby splatil dluhy z hazardu, dokázala díky nezlomné vůli, obrovskému talentu a lásce jednoho muže uniknout ze samého dna společnosti až na nejprestižnější světové výstavy v Paříži a Římě. Přesto za svou slávu zaplatila tu nejvyšší cenu – celoživotním steskem po domově, kam se už nikdy nemohla vrátit.
Dětství plné ran a zrada nejbližších
Narodila se v roce 1895 v chudé rodině v čínském městě Jang-čou pod jménem Čchen Siu-čching. Štěstí v rodinném kruhu jí ale nebylo dopřáno dlouho. Když jí bylo pouhých osm let, oba rodiče jí zemřeli a osiřelé holčičky se ujal její strýc.
Líbil se vám úvod příběhu? Podpořte mě v dalším psaní částkou 19 Kč na kávu přes tento rychlý QR kód. Děkuji za vaši přízeň, vaše Lenka.
Místo lásky a bezpečí ji však v novém domově čekalo peklo. Strýc propadl opiu a hazardním hrám, utápěl v nich veškeré peníze a svou frustraci si vybíjel bitím bezbranné neteře. Když dívce bylo třináct let, strýcovy dluhy přerostly přes hlavu. V roce 1908 ji proto pod záminkou cesty za lepším životem vylákal do města Wu-chu a bez milosti ji prodal do místního nevěstince.
Za zavřenými dveřmi vykřičeného domu prožívala dívka muka. Nechtěla se smířit se svým osudem, několikrát se pokusila o útěk a ze zoufalství si dokonce sáhla na život. Nakonec se jí díky krásnému hlasu podařilo vyhnout nejhoršímu osudu – majitelka podniku z ní udělala takzvanou uměleckou kurtizánu, která hostům hrála na tradiční strunný nástroj a zpívala smutné balady. Takhle přežívala dlouhé čtyři roky.
Muž, který jí vrátil svobodu i důstojnost
Zlomový okamžik přišel v roce 1913, kdy jí bylo osmnáct let. Do podniku tehdy zavítal Pchan Can-chua, nově jmenovaný celní inspektor a muž s pokrokovými názory, kterého tam místní úředníci dotáhli na hostinu. Zatímco ostatní muži u stolu hýřili a bavili se s dívkami, Pchan seděl strnule a s neskrývaným znechucením.
Když mladá dívka vzala do ruky nástroj a začala zpívat tesknou píseň o osudové chybě a ztraceném životě, inspektor zvedl hlavu. V jejím hlase zaslechl tolik bolesti a čistoty, že mu bylo okamžitě jasné, že tato žena do špíny nevěstince nepatří. Když se ji po hostině snažili úředníci poslat do jeho pokoje jako „dárek“, Pchan se rozzlobil. Dívka však pochopila, že tohle je její jediná šance v životě. Padla před ním na kolena, v slzách mu vylíčila celý svůj příběh a prosila ho o záchranu.
Pchan Can-chua se nad ní slitoval. Navzdory tehdejším přísným společenským předsudkům zaplatil majitelce nevěstince vysoké výkupné a dívku vysvobodil. Krátce nato si ji vzal za svou druhou manželku (což bylo v tehdejší Číně běžné). Svatba byla skromná, bez okázalých oslav, a za svědka jim šel pouze inspektorův blízký přítel Čchen Tu-siu – pozdější slavný intelektuál. Z hluboké vděčnosti přijala dívka manželovo příjmení a začala si říkat Pchan Jü-liang.
Zázrak se štětcem v ruce
V novém domově v Šanghaji konečně našla klid. Na rozdíl od jiných žen v jejím postavení ale nechtěla jen nečinně sedět a užívat si pohodlí. Manžel ji naučil číst a psát a ona hltala každou knihu, která jí přišla pod ruku.
Jednoho dne z okna svého pokoje pozorovala souseda – malíře a profesora Šanghajské umělecké školy Chung Jeho – jak pracuje u malířského stojanu. Pohled na barvy a tahy štětce ji natolik uchvátil, že si pořídila vlastní papíry a začala sama malovat. Když soused náhodou spatřil její první pokusy, zůstal stát v němém úžasu. Žena, která nikdy nechodila do školy a štětec držela v ruce poprvé v životě, měla v sobě mimořádný cit pro barvu, kompozici i emoce.
Profesor se jí okamžitě ujal jako své žačky a v roce 1920 byla Pchan Jü-liang přijata na Šanghajskou uměleckou akademii jako jedna z prvních žen v historii země. Její talent rostl raketovým tempem. Už o rok později získala s podporou svého manžela státní stipendium na studium v Evropě a vydala se přes oceán do Francie. Studovala na prestižní Národní vysoké škole výtvarných umění v Paříži a později i na Královské akademii v Římě, kde její obrazy začaly sbírat první významné mezinárodní ceny.
Skandál v rodné zemi a útěk před minulostí
V roce 1928 se Pchan Jü-liang vrátila do Číny jako oslavovaná umělkyně a získala místo profesorky na univerzitě, kde učila po boku nejslavnějších čínských malířů té doby. Zdálo se, že má vyhráno. Jenže konzervativní čínská společnost jí její minulost nikdy neodpustila.
Jako první čínská malířka začala totiž tvořit odvážné ženské akty, pro které často stála modelem sama sobě. Pro tehdejší společnost to bylo nepředstavitelné pohoršení. Její odpůrci začali veřejně vytahovat její minulost v nevěstinci, uráželi ji a během jedné z výstav dokonce vandalové poškodili její obraz hanlivým nápisem, který narážel na její dřívější život. Dokonce ani manželova první žena ji nedokázala přijmout.
Pchan Jü-liang nechtěla, aby její milovaný manžel trpěl kvůli posměškům okolí. Se zlomeným srdcem proto v roce 1937 sbalila kufry, nastoupila na loď a odplula zpět do Francie. Netušila, že svou rodnou zem opouští navždy.
Čtyřicet let v Paříži a poslední přání
V Paříži prožila následujících čtyřicet let. Stanovila si tři přísná životní pravidla, která nikdy neporušila: nezměnit své čínské občanství, nevstoupit do žádného dalšího milostného vztahu a neuzavírat smlouvy s obchodníky s uměním, aby její obrazy neztratily duši.
Žila velmi skromně v malém pařížském ateliéru, ale malovat nepřestala ani na jediný den. Spojila v sobě jemnost tradiční čínské tušové malby s odvahou evropského modernismu a získala po světě více než dvacet prestižních ocenění. Přesto v jejím srdci zůstávalo prázdné místo. Na stěně svého pokoje měla po celý rok připíchnutý papírek s adresami rodiny v Číně pro případ, že by náhle zemřela a přátelé museli poslat zprávu domů.
Svému zachránci a manželovi zůstala věrná až za hrob. Když Pchan Can-chua v roce 1959 v Číně zemřel, aniž by se ještě někdy spatřili, žal ji upoutal na lůžko. Sama pak odešla v červenci roku 1977 v Paříži ve věku osmdesáti dvou let.
Před smrtí svírala v ruce náramkové hodinky, které dostala ke svatbě, a medailonek s jejich společnou fotografií. Přátelům u lůžka zanechala jasnou závěť: aby ji pohřbili v tradičních čínských šatech a aby všechny její obrazy – celoživotní dílo čítající tisíce pláten a kreseb – odvezli zpět do Číny jako dar jejímu národu. Dnes jsou její díla chloubou čínských muzeí a připomínají příběh ženy, která dokázala proměnit i tu nejtemnější lidskou bídu v nesmrtelnou krásu.

Zdroje:
- Muzeum provincie An-chuej v Che-fej (Anhui Museum – sbírka děl a archiv Pchan Jü-liang)
- Národní muzeum umění Číny v Pekingu (National Art Museum of China)
- Archiv Národní vysoké školy výtvarných umění v Paříži (École nationale supérieure des beaux-arts)
- Biografické studie a dějiny moderního čínského malířství 20. století


