Facky na ostro, ponorková nemoc a zničená kariéra: Co se doopravdy dělo za kamerami české posvátné krávy Slunce, seno…
Když se řekne Slunce, seno…, většině Čechů se okamžitě vybaví vůně léta, rozesmátá jihočeská náves, hlášky, které zlidověly na celé generace, a pocit bezstarostné pohody. Trilogie režiséra Zdeňka Trošky se stala doslova českou posvátnou krávou, ke které se televize i diváci vracejí každý rok s železnou pravidelností.
Jenže zatímco na plátně zářilo slunce a vesnice držela při sobě, realita za kamerami v jihočeských Hošticích měla k idylce občas hodně daleko. Natáčení provázely ostré spory mezi místními a pražskými herci, alkoholové dýchánky, kruté naschvály a pro některé hvězdy i hořká daň v podobě zničené herecké kariéry.
Střet dvou světů: Když Pražáci obsadili Hoštice
Když Zdeněk Troška v létě roku 1983 přivedl do svých rodných Hoštic filmový štáb a známé herce, pro malou jihočeskou vesnici to byl kulturní šok. Místní obyvatelé byli zvyklí na svůj klid a tvrdou práci v zemědělství. Najednou jim po návsi pobíhali herci z Prahy, všude ležely kabely a natáčení jim narušovalo běžný chod hospodářství.
Ne všichni místní byli z filmu nadšení. Řada starousedlíků se na pražské umělce dívala skrz prsty a štáb si jejich přízeň musel doslova kupovat – nejen penězi za pronájem dvorů a dobytka, ale často i tekutou měnou v místní hospodě. Zatímco místní babky si na natáčení brzy zvykly a role drben jim sedly jako ulité, mezi některými sousedy začala bujet závist.
Líbil se vám úvod příběhu? Podpořte mě v dalším psaní částkou 19 Kč na kávu přes tento rychlý QR kód. Děkuji za vaši přízeň, vaše Lenka.
Kdo se objevil před kamerou víc, dostal lepší honorář nebo pozornost slavných herců, což ve vesnici vyvolalo nejednu tichou válku.
Facky bez slitování a drsné metody Zdeňka Trošky
Zdeněk Troška působí navenek jako věčně usměvavý dobrák, ale na place dokázal být nekompromisní a pro přirozený záběr neváhal herce i neherce vyprovokovat k opravdovým emocím. Nejznámější ukázkou je legendární fackovací scéna z druhého dílu Slunce, seno a pár facek.
Stanislav Tříska jako Škopek si před natáčením téhle scény vytrpěl své. Helena Růžičková byla žena od rány v doslovném slova smyslu a režisér trval na tom, aby facky vypadaly věrohodně. Žádné filmové naznačování se nekonalo. Růžičková se do toho opřela takovou silou, až Třískovi skutečně zvonilo v uších a tvář měl rudou ještě dlouho po klapce. Když se záběr musel opakovat, chudák Škopek už jen tiše trpěl. Troška navíc mistrně využíval toho, že neherci neuměli texty nazpaměť – schválně je proti sobě pošťuchoval, aby se hádali doopravdy a kamera zachytila jejich ryzí, nefalšovaný vztek.
Alkohol, ponorková nemoc a hořká pachuť třetího dílu
Zatímco první díl vznikal s obrovským nadšením a téměř na koleni, u pokračování se začala projevovat únava i ponorková nemoc. Herci i štáb trávili v Hošticích dlouhé týdny a večery se často protahovaly v hospodě nebo na ubytovnách. Alkohol tekl proudem a nejednou se stalo, že ráno na place některé hvězdy sotva držely pohromadě.
Obzvlášť náročné bylo natáčení třetího dílu Slunce, seno, erotika v roce 1991, kdy se štáb vydal i do Itálie. Divoká devadesátá léta byla v plném proudu, morálka na place povolila a v zákulisí se začaly množit ostré výměny názorů. Změnila se i atmosféra v samotných Hošticích. Někteří místní už měli filmového cirkusu plné zuby a vadilo jim, že je celá republika vnímá jen jako bandu křiklounů a opilců. Konec natáčení přinesl i hořké spory mezi samotným režisérem a Helenou Růžičkovou. Dva silné charaktery na sebe narazily tak tvrdě, že jejich vztah na dlouhou dobu ochladl a plánovaný čtvrtý díl už nikdy nevznikl.
Prokletí jedné role: Komu film ublížil nejvíc?
Pro neherce z Hoštic byla účast ve filmu životním zážitkem, na který vzpomínali až do smrti. Pro některé profesionální i začínající herce se ale kultovní komedie stala zlatou klecí, ze které se už nikdy nedokázali vymanit.
Nejvíc na to doplatila představitelka Blaženy, Veronika Kánská. Tehdy mladá a pohledná dívka snila o velké herecké kariéře, hlásila se na DAMU a věřila, že role v Troškově komedii jí otevře dveře do světa filmu a divadla. Stal se ale pravý opak. Pro režiséry i diváky zůstala navždy jen tou prostořekou vesnickou holkou z Hoštic. Další velké role nepřicházely a Kánská nakonec herectví úplně pověsila na hřebík a odešla pracovat jako knihovnice. Podobný osud potkal i Bronka Černého (Vencu), kterého si publikum zaškatulkovalo tak silně, že se místo herectví raději vrátil za volant kamionu.
Trilogie Slunce, seno… tak zůstává fascinujícím paradoxem. Film, který lidem dodnes rozdává čistou radost a smích, vznikal v kotli emocí, hádek a lidských slabostí, které by samy o sobě vydaly na samostatné, mnohem drsnější drama.
Použité zdroje:
- Česká televize / Filmový přehled: Archivní dokumenty, rozhovory a pořad Tajemství filmů Zdeňka Trošky (vzpomínky režiséra a herců na natáčení v Hošticích v letech 1983–1991).
- Knižní publikace a biografie: Slunce, seno, Hoštice a vzpomínkové knihy Heleny Růžičkové a Zdeňka Trošky (zákulisní historky, dobové fotografie a výpovědi místních obyvatel).
- ČSFD.cz (Česko-Slovenská filmová databáze): Zajímavosti a ověřené produkční záznamy k trilogii Slunce, seno, jahody, Slunce, seno a pár facek a Slunce, seno, erotika.
- Mediální rozhovory s tvůrci: Dobové i retrospektivní rozhovory s Veronikou Kánskou, Bronkem Černým a Jiřím Růžičkou ml. pro český tisk (např. Reflex, Blesk, iDNES.cz).


