Hrad, který odmítl zemřít: Měl na něj spadeno Karel IV., skončil s demoličním výměrem a zachránil ho muž s holýma rukama
Hluboko v lesích na úpatí Krušných hor, nedaleko Stráže nad Ohří, stojí stavba, která popírá veškerou logiku realitního trhu i památkové péče. Není to ani čistokrevný gotický hrad, ani uhlazený zámek. Je to pohádkový slepenec staletí jménem Horní Hrad, dříve Hauenštejn. Místo, kde hodoval Karel IV., kde šlechta tajně vařila pivo, které v 90. letech dostalo demoliční výměr – a které před totálním zánikem zachránil jediný člověk, jenž kvůli němu prodal všechno, co měl.
Když dnes stoupáte úzkým zalesněným údolím Hornohradského potoka, najednou se mezi stromy vynoří silueta věží, cimbuří, arkád a strmých střech. Působí to, jako by někdo přenesl kulisu z výpravné pohádky přímo do krušnohorské divočiny. Ještě před necelými třiceti lety to tu ale vypadalo spíš jako kulisa z hororu. Střechy byly propadlé, z Rytířského sálu rostly břízy, zloději odvezli vše, co se dalo zpeněžit, a úřady nad památkou dávno zlomily hůl.
Příběh Horního Hradu je ale důkazem, že některé kamenné zdi mají až neuvěřitelnou vůli přežít.
Královská stráž na zemské stezce a oko Karla IV.
Líbil se vám úvod příběhu? Podpořte mě v dalším psaní částkou 19 Kč na kávu přes tento rychlý QR kód. Děkuji za vaši přízeň, vaše Lenka.
Vše začalo v druhé polovině 13. století, pravděpodobně za vlády krále Přemysla Otakara II. Na skalnaté ostrožně nad soutokem dvou potoků tehdy vyrostl strohý gotický strážní hrad Hauenštejn. Jeho úkol byl čistě praktický: hlídat důležitou obchodní stezku vedoucí z českého vnitrozemí přes Krušné hory do Saska a chránit okolní rýžoviště a doly na stříbro i cín.
Brzy se však ukázalo, že poloha hradu je tak strategická, že o něj projevil zájem samotný císař a král Karel IV. V polovině 14. století jej získal do královského držení a v roce 1360 ho propůjčil svému věrnému rádci a vyšehradskému proboštovi Dětřichovi z Portic. Jenže po husitských válkách nastaly krušné časy. Hrad měnil majitele jako na běžícím páse – od pánů z Vitzthumu přes nejrůznější drobné rytíře až po loupeživé lapky, kteří z něj podnikali výpady do okolí.
Šlikové, požár a tajemství hradního pivovaru
Skutečný zlatý věk a proměna ze studené vojenské pevnosti v pohodlné renesanční sídlo přišly až v roce 1528. Tehdy hrad koupil mocný a pohádkově bohatý rod Šliků – tentýž rod, který razil slavné jáchymovské tolary (prapředky dnešního dolaru).
Kolem roku 1600 však Hauenštejn postihl ničivý požár. Šlikové se nenechali odradit a proměnili neštěstí v příležitost. Spáleniště velkoryse přestavěli na moderní renesanční zámek, rozšířili sady a nechali vybudovat na svou dobu unikátní dřevěný vodovod, který přiváděl čerstvou vodu až na nádvoří.
Z této doby pochází i jedna z největších hradních zajímavostí: vlastní pivovar. Šlikové si potrpěli na dobré pivo a jejich várky z Hauenštejna byly v kraji vyhlášené. Podle dobových záznamů a místních pověstí však hradní sládek a správce panství nejednou čelili stížnostem okolních královských měst, zejména Ostrova a Jáchymova. Šlechta totiž ráda porušovala městské mílové právo a šenkovala své pivo i v okolních vesnicích, což vedlo k letitým sousedským sporům a udáním až k zemskému soudu.
Anglická romantika v českých horách
Další osudová kapitola se začala psát v roce 1837, kdy panství koupil francouzsko-rakouský šlechtický rod Buquoyů. Hrabě Jiří Jan Jindřich Buquoy a později jeho synové se do zalesněného údolí zamilovali. V té době Evropou hýbal romantismus, šlechta bláznila po středověku a každý chtěl mít své vlastní „Sychrov“ nebo „Hlubokou“.
Buquoyové povolali architekta Aloise Mytteise a v letech 1840 až 1882 proměnili starý zámek v pohádkové novogotické sídlo v anglickém tudorovském stylu. Přibyla honosná arkádová chodba, nová věž, cimbuří a především dechberoucí Rytířský sál s vysokými hrotitými okny a nádherně vyřezávaným dřevěným kazetovým stropem. Kolem zámku pak vzniklo unikátní horské arboretum a botanická zahrada, kam si šlechta nechávala dovážet vzácné cizokrajné dřeviny z celého světa.
V té době se na Horním Hradě odehrávaly honosné hony, plesy a hostiny pro smetánku z nedalekých Karlových Varů. Kdo v lázních něco znamenal, ten musel dostat pozvánku na Hauenštejn.
Pád na samé dno a zloději s náklaďáky
Pohádka skončila v roce 1945. Majetek Buquoyů byl zkonfiskován na základě Benešových dekretů a zámek připadl státu. V 50. letech tu ještě krátce fungovala ubytovna pro lesní dělníky a pionýrské tábory, ale v roce 1958 byl objekt definitivně opuštěn. A tehdy začala systematická zkáza.
V 60. letech se zámek stal doslova samoobsluhou pro nenechavce ze širokého okolí. Lidé si odtud odváželi všechno – od vzácného nábytku přes kachlová kamna a dubové parkety až po střešní tašky a měděné okapy. Z průčelí zmizel i velký kamenný erb Buquoyů. Když začalo zatékat do krovů, zkáza nabrala raketové tempo.
Po sametové revoluci se situace paradoxně ještě zhoršila. Vleklé restituční spory a nezájem úřadů způsobily, že se zřítila střecha Rytířského sálu, propadly se stropy v několika patrech a stavba byla v tak katastrofálním stavu, že na ni byl vydán demoliční výměr. Horní Hrad měl být srovnán se zemí, aby trosky nikoho nezranily.
Muž, který se zamiloval do ruiny
Pak ale přišel zlom, jaký nemá v české památkové péči obdoby. V polovině 90. let jel údolím na vandr tehdy mladý podnikatel Pavel Palacký. Když spatřil zarostlou ruinu pohlcenou lesem, uhranula ho tak, že na ni nedokázal zapomenout. Když se o pár let později vrátil a zjistil, že zkáza pokročila a hradu hrozí definitivní konec, udělal rozhodnutí, které mu přátelé rozmlouvali jako čisté šílenství.
V roce 2000 Horní Hrad od obce Krásný Les koupil. Prodával svůj dosavadní majetek, nastěhoval se přímo do rozpadlé ruiny bez elektřiny a tekoucí vody a začal ji doslova vlastníma rukama vyklízet. Z prvních nádvoří a sálů musel s dobrovolníky a brigádníky vyvozit stovky tun suti, shnilých trámů a náletových dřevin.
Dnes, po více než čtvrt století neuvěřitelné dřiny, je Horní Hrad opět živým místem. Má nové střechy, opravená nádvoří, zrestaurovanou zámeckou kapli, vyhlídkovou věž i obnovenou botanickou zahradu. Stále tu ale nenajdete nablýskané vitríny s bačkorami u vchodu. Je to živý, autentický organismus, kde stále cítíte vůni čerstvého dřeva, malty a nezdolného lidského odhodlání.
Proč sem vyrazit a co nepřehlédnout?
Pokud se na Horní Hrad vydáte, čeká vás úplně jiný zážitek než na státních zámcích:
- Zámecká kaple a Rytířský sál: Uvidíte na vlastní oči kontrast mezi tím, co už se podařilo zachránit, a tím, na čem se stále pracuje. Pohled na znovuzrozené prostory bere dech.
- Horské arboretum: V rozlehlém lesoparku rostou desítky vzácných dřevin ještě z dob hrabat Buquoyů, které přežily i desetiletí bez lidské péče.
- Přespání na hradě: Na rozdíl od běžných památek se tu můžete ubytovat přímo v historických pokojích a zažít atmosféru krušnohorských lesů ve chvíli, kdy odejdou poslední denní návštěvníci.
- Okolí plné tajemství: Jen kousek od hradu leží zaniklé hornické osady, staré štoly i tajemné kamenné útvary v Doupovských a Krušných horách.
Horní Hrad je důkazem, že ani rozsudek smrti nemusí být konečný – stačí, když se najde někdo, kdo odmítne uvěřit, že už je pozdě.
Zdroje:
- Oficiální stránky hradu a zámku Horní Hrad – sekce Historie hradu a Nedávná minulost (kronika majitelů od 13. století po současnost, popis architektonických úprav a svědectví o záchraně objektu po roce 2000)
- Národní památkový ústav – Památkový katalog, položka Zámek Horní Hrad / Hauenštejn (údaje o památkové ochraně, gotických základech a novogotické přestavbě architekta Aloise Mytteise)
- Portál Hrady.cz – heslo Hauenštejn / Horní Hrad (stavební vývoj, působení rodu Šliků a Buquoyů, poválečná devastace památky)
- Portál Památky a příroda Karlovarska – heslo Horní Hrad – hrad a zámek Hauenštejn (historické souvislosti založení strážního hradu za Přemysla Otakara II. a popis zámeckého arboreta)
- Wikipedie – heslo Hauenštejn (chronologie držitelů panství, informace o Hornohradské kapli a botanické zahradě)


