Cesty časem a prostorem,  Historie,  Politika

Zatímco v Irsku umíral milion lidí hlady, z přístavů odplouvaly tisíce lodí plných jídla. Příběh tragédie, která navždy změnila svět

Spread the love

Psal se podzim roku 1845 a nad zelenými kopci irského venkova se začala vznášet podivná, nasládlá a hnilobná vůně. Chudí rolníci, kteří celý rok dřeli na pronajatých políčkách, vyšli s motykami na pole v očekávání sklizně, která měla jejich rodiny uživit přes zimu.

Místo zdravých hlíz ale ze země vykopali jen černou, zapáchající kaši. Neviditelná plíseň zničila úrodu brambor. A co bylo nejhorší – o rok později udeřila znovu, ještě ničivější silou. Během několika let zemřel hlady a na nemoci milion lidí a další milion utekl za oceán. Přitom celou tu dobu opouštěly irské přístavy tisíce lodí naložených obilím, máslem, masem i dobytkem.

Když jediná plodina rozhoduje o životě a smrti

Abychom pochopili, proč zkáza brambor způsobila takovou katastrofu, musíme se podívat do běžných irských chalup v polovině devatenáctého století. Většina irské půdy tehdy patřila bohatým britským velkostatkářům, kteří v zemi často ani nežili. Místní lidé si od nich pronajímali jen miniaturní políčka za vysoké nájemné.

Líbil se vám úvod příběhu? Podpořte mě v dalším psaní částkou 19 Kč na kávu přes tento rychlý QR kód. Děkuji za vaši přízeň, vaše Lenka.

QR Platba 19 Kč

Na tak malém kousku země dokázaly uživit početnou rodinu jedině brambory. Dospělý muž tehdy snědl klidně pět až šest kilogramů brambor denně, zapil je podmáslím a měl dost sil na celodenní dřinu. Když v roce 1845 plíseň zničila polovinu úrody a v roce 1846 téměř všechno, nastal okamžitý hladomor. Lidé neměli žádné úspory ani jiné zásoby. Během několika týdnů snědli i sadbu na příští rok, pak přišli na řadu psi, kočky, kopřivy, mořské řasy z pobřeží a nakonec kůra ze stromů a tráva.

Lodě plné jídla a chladná pravidla trhu

Největší krutostí celé tragédie nebyl samotný nedostatek potravin na ostrově, ale fakt, že jídla bylo v Irsku ve skutečnosti dost. Plíseň napadla pouze brambory. Na rozlehlých panstvích se dál sklízela zlatavá pšenice a oves, pásla se stáda dobytka, stloukalo se máslo a vyráběla slanina.

Jenže tohle jídlo nepatřilo hladovějícím Irům, ale majitelům půdy. A ti ho prodávali tam, kde za něj dostali zaplaceno – v Anglii. V nejhorším roce 1847, kdy v irských příkopech umíraly tisíce lidí denně, odplouvaly z irských přístavů v Corku nebo Dublinu každý den lodě po okraj naložené obilím, masem a mléčnými výrobky. Britská vláda v Londýně tehdy odmítla vývoz potravin zakázat s odůvodněním, že se nesmí zasahovat do svobodného obchodu. Hladovějící lidé tak často stáli na břehu a se slzami v očích sledovali, jak jídlo vypěstované na jejich vlastní půdě mizí za obzorem.

Příběh Mary O’Donnellové a rakvových lodí

Za suchými historickými čísly se skrývají tisíce konkrétních lidských osudů, z nichž mrazí dodnes. Jedním z nich je příběh mladé matky Mary O’Donnellové z hrabství Mayo na západě Irska. Když její manžel zemřel na tyfus, který se mezi zesláblými lidmi šířil jako požár, zůstala Mary sama se třemi malými dětmi v hliněné chatrči.

Majitel pozemku jí nechal strhnout střechu nad hlavou, protože neměla na nájem – to byla tehdy běžná praxe, jak vystěhovat neplatiče. Mary se s dětmi vydala pěšky desítky kilometrů do chudobince, kde se vařila řídká kukuřičná kaše. Cestou jí však v náručí zemřel nejmladší syn a o týden později v přeplněném chudobinci i druhá dcera. Mary s posledním přeživším chlapcem nakonec dostala lístek na loď do Ameriky – často je totiž platili sami velkostatkáři, pro které bylo levnější poslat chudé nájemníky přes oceán, než je živit doma.

Těmto plavidlům se neřeklo jinak než rakvové lodě. Lidé byli v podpalubí namačkáni jako dobytek, bez čerstvého vzduchu, čisté vody a lékařské pomoci. Mnozí z nich svobodu v Americe nikdy nespatřili – zemřeli během několikatýdenní plavby a jejich těla byla jednoduše svržena do vln Atlantiku. Ti, kteří přežili, vybudovali v New Yorku, Bostonu či Chicagu silné irské komunity, ale bolest z vyhnání v nich zůstala po celé generace.

Nečekaná pomoc od indiánů, kteří sami neměli nic

Uprostřed veškeré lhostejnosti a krutosti se však v roce 1847 odehrál příběh lidskosti, na který Irsko nikdy nezapomnělo. Zprávy o umírajících irských dětech se dostaly až za oceán k severoamerickému indiánskému kmeni Čoktů (Choctaw).

Sami indiáni přitom žili v obrovské chudobě. Pouhých šestnáct let předtím je americká vláda násilně vyhnala z jejich rodné půdy na takzvané Stezce slz, během níž tisíce Čoktů zemřely hlady, zimou a vyčerpáním. Přestože sami neměli téměř nic, uspořádali mezi sebou sbírku a poslali hladovějícím Irům sto sedmdesát dolarů – částku, která měla tehdy hodnotu dnešních několika tisíc dolarů. Dokázali se totiž vcítit do bolesti národa, kterému někdo vzal domov i chleba. V irském městě Midleton dnes na jejich počest stojí působivý památník tvořený obřími orlími pery a oba národy dodnes udržují blízké přátelství.

Jizva, která se nezhojila ani po sto osmdesáti letech

Velký irský hladomor skončil až na začátku padesátých let devatenáctého století, ale zanechal za sebou zpustošenou zemi. Irsko je dodnes jedinou zemí v Evropě, která má méně obyvatel než v roce 1840 – před hladomorem na ostrově žilo přes osm milionů lidí, dnes je jich zhruba o milion méně.

Příběh této tragédie je silnou připomínkou toho, že největší katastrofy v dějinách málokdy způsobuje jen samotná příroda. Většinou k nim přispěje lidská lhostejnost a rozhodnutí mocných, pro které jsou čísla v účetních knihách důležitější než lidské životy.


Zdroje:

  • Národní muzeum hladomoru v Irsku (National Famine Museum – Strokestown Park)
  • Muzeum irské emigrace v Dublinu (EPIC The Irish Emigration Museum)
  • Historické publikace a archivy Trinity College Dublin (Irish Famine Studies)
  • Archivní záznamy a památník Kindred Spirits ve městě Midleton v hrabství Cork

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

sofiepise
Přehled ochrany osobních údajů

Tyto webové stránky používají soubory cookies, abychom vám mohli poskytnout co nejlepší uživatelský zážitek. Informace o souborech cookie se ukládají ve vašem prohlížeči a plní funkce, jako je rozpoznání, když se na naše webové stránky vrátíte, a pomáhají našemu týmu pochopit, které části webových stránek považujete za nejzajímavější a nejužitečnější.