Grónsko: Kronika života na konci světa

Když se řekne Grónsko, většina z nás si představí bílou pustinu, ledovce a malou skupinku lidí schoulenou někde na pobřeží.

Jenže Grónsko není jen bílá mapa na kraji světa.

Je to země barevných domků, psů štěkajících na pobřeží, rybářských člunů, velryb v moři, polární záře nad střechami a lidí, kteří si už po generace předávají jednu důležitou zkušenost: přírodu tady nepřemůžete. Musíte se s ní naučit žít.

A možná právě proto je život v Grónsku mnohem zajímavější, než bychom čekali.

Země, která je skoro celá pokrytá ledem

Grónsko je obrovské.

Jeho rozloha je přibližně 2,2 milionu kilometrů čtverečních, takže je větší než západní Evropa. Přesto na něm žije jen něco přes 56 tisíc lidí.

Důvod je jednoduchý.

Přibližně 80 procent ostrova pokrývá grónský ledový příkrov. Na některých místech je led silný několik kilometrů.

Lidé proto nežijí uprostřed ostrova. Život se drží hlavně při pobřeží, kde moře poskytuje potravu a kde se dají najít místa vhodná k založení osad.

A právě tady vzniká jeden z nejzvláštnějších kontrastů Grónska.

Obrovská země, ale malé komunity.

Některá města a vesnice jsou od sebe oddělena tak, že mezi nimi nevede žádná silnice.

Když chcete cestovat z jednoho místa do druhého, často musíte letět nebo jet lodí.

Silnice totiž v Grónsku nedávají příliš smysl. Mezi jednotlivými osadami jsou hory, fjordy, led a obrovské vzdálenosti.

Každé město tak trochu připomíná malý ostrov civilizace uprostřed divočiny.

Nuuk není žádná ledová vesnička

Hlavním městem je Nuuk.

Kdo si ale představuje pár iglú, několik psích spřežení a Inuitu sedícího u ohně, bude překvapený.

Nuuk je skutečné moderní město.

Jsou zde školy, nemocnice, obchody, restaurace, kavárny, sportovní centra i moderní bytové domy. Lidé používají internet, mobilní telefony a auta úplně stejně jako kdekoliv jinde.

Jen když se podíváte z okna, můžete místo sousedního paneláku vidět fjord a za ním hory.

A na ulici můžete potkat něco, co je pro návštěvníka z Evropy stále trochu zvláštní.

Psí spřežení.

Ne jako atrakci pro turisty. V některých částech Grónska jsou saňoví psi stále praktickým dopravním prostředkem.

A je tu ještě jedna zajímavost.

Grónští saňoví psi jsou považováni za jedno z nejstarších plemen tažných psů. Po staletí byli šlechtěni především pro práci v drsném arktickém prostředí.

Nečekejte od nich domácí mazlíčky.

Jsou to pracovní psi.

Silní, vytrvalí a zvyklí na zimu, při které by většina našich pejsků hledala nejbližší gauč.

Když se počasí stane pánem domu

V Grónsku si člověk velmi rychle uvědomí, že počasí není jen informace v aplikaci.

Může rozhodovat o tom, jestli se dostanete do práce.

Jestli přijde loď.

Jestli letadlo odletí.

A někdy dokonce i o tom, jestli se vůbec vydáte ven.

Lidé proto odjakživa potřebovali umět číst přírodu.

Pozorovat vítr.

Led.

Mraky.

Chování zvířat.

Stav moře.

Zkušenosti se předávaly z generace na generaci a znalost krajiny mohla mít doslova cenu života.

Proto je tradiční znalost Arktidy něco mnohem hlubšího než romantická představa o „životě v souladu s přírodou“.

Byla to nutnost.

Jak se dá žít v zemi, kde není skoro nic?

Možná překvapí, že v Grónsku existuje i zemědělství.

Především na jihu ostrova.

Tam je krajina mnohem zelenější, než bychom podle názvu země čekali. V některých oblastech najdeme pastviny, louky a farmy, kde se chovají ovce.

Ano, v Grónsku se skutečně pasou ovce.

Dokonce zde existují místa, která v létě vypadají téměř jako norská nebo islandská krajina.

Samozřejmě pouze do chvíle, než se podíváte směrem k obzoru a zjistíte, že za zelenou loukou začíná obrovský ledový příkrov.

Grónsko není zelené. A přesto se tak jmenuje

Název Greenland, tedy Zelená země, zní poněkud ironicky.

Podle známého příběhu ho měl ostrovu dát Erik Rudý, který chtěl přilákat další osadníky.

Zelená země zněla přece jen lépe než „země ledu“.

A možná to nebyla úplná lež.

Jižní Grónsko je v létě skutečně zelené a Vikingové zde v době svého osídlení zakládali farmy.

Erik Rudý se do Grónska dostal kolem konce 10. století a vytvořil zde norské osídlení, které vydrželo několik staletí.

Dodnes po něm zůstaly kameny, ruiny kostelů, farmářských usedlostí a další stopy.

Jednou z nejznámějších je Brattahlíð, osada spojovaná právě s Erikem Rudým.

Představte si to.

Vikingové, kteří znali evropské farmy, se rozhodli hospodařit na místě, kde se člověk musí každý den dívat na ledové hory a kde moře dokáže během okamžiku změnit podobu.

Jejich příběh je jedním z nejpodivuhodnějších pokusů člověka zabydlet se na hranici obyvatelného světa.

Ale lidé tu byli dávno před Vikingy

Grónská historie samozřejmě nezačíná Erikem Rudým.

První známé skupiny lidí se na ostrově objevily už před tisíci lety.

Přicházely různé kultury a zase mizely.

Jednou z nich byla kultura Saqqaq, později Dorset a nakonec Thule.

Právě lidé kultury Thule jsou předky dnešních Inuitů v Grónsku.

A dokázali něco, co je fascinující dodnes.

Naučili se využívat téměř všechno, co jim arktická příroda nabízela.

Zvířecí kůže mohly sloužit k oblečení.

Kosti jako nástroje.

Šlachy jako nitě.

Dřevo, pokud bylo k dispozici, bylo vzácným materiálem.

A zvířata nebyla pouze zdrojem potravy.

Byla součástí celého systému přežití.

Velryba, která znamenala mnohem víc než večeři

V tradičních arktických komunitách mohl úlovek velkého mořského savce znamenat něco podobného jako malý zázrak.

Velryba poskytovala maso i tuk.

Z některých částí se vyráběly nástroje, z jiných materiály pro každodenní život.

Nic se nemělo zbytečně vyhodit.

To je jeden z nejvýraznějších rozdílů mezi světem, kde si můžeme kdykoliv koupit nový předmět v obchodě, a světem, kde může být každý použitelný kus materiálu důležitý.

A právě proto je tradiční grónská kultura tak úzce propojena s přírodou.

Ne proto, že by lidé žili romanticky mimo civilizaci.

Ale proto, že po tisíce let věděli, že plýtvat v Arktidě se jednoduše nevyplácí.

A pak je tu polární noc

Představte si, že slunce několik týdnů nevystoupí nad obzor.

Žádné ráno, kdy se rozední.

Žádný normální západ slunce.

Jen dlouhé období šera a tmy, které může být pro člověka ze střední Evropy těžko představitelné.

A potom přijde opačný extrém.

Letní období, kdy slunce na některých místech téměř nezapadá.

Gróňané proto žijí ve světě obrovských rozdílů.

Tma a světlo.

Led a tráva.

Ticho a štěkot psů.

Staré tradice a moderní technologie.

Malé osady a obrovská krajina.

Možná právě tyto kontrasty dělají Grónsko tak přitažlivým.

Domy, které vypadají jako z pohádky

Když se řekne Arktida, čekáme bílou barvu.

Jenže grónská města bývají překvapivě barevná.

Najdeme zde domy v červené, modré, žluté, zelené nebo oranžové barvě.

V zimě, kdy okolní krajina zbělá a dny jsou krátké, působí barevné domy ještě výrazněji.

Není to jen krásná kulisa pro fotografie.

Barvy pomáhají městům působit živěji v prostředí, které může být po dlouhé měsíce velmi šedé a bílé.

A když večer nad barevnými domy začne tančit polární záře, vzniká obraz, který se jen těžko popisuje.

Grónsko, které neznáme

Možná je nejzajímavější právě to, jak málo o Grónsku víme.

V představách mnoha lidí je to prázdná bílá plocha někde nahoře na mapě.

Jenže pod tím ledem i kolem něj existuje svět plný příběhů.

Jsou zde dávné osady.

Ruiny vikingských kostelů.

Moderní města.

Malé vesnice, kde se lidé znají po generace.

Rybáři.

Lovci.

Děti chodící do školy.

Psi čekající na další výpravu.

Lidé, kteří sledují předpověď počasí s mnohem větší pozorností než my.

A někde daleko od hlavního města může člověk stát u fjordu a dívat se na obrovský kus ledu, který se právě oddělil od ledovce.

V tu chvíli se možná všechna naše představa o „konci světa“ trochu změní.

Protože Grónsko není konec světa.

Je to svět sám pro sebe.

Svět, ve kterém se člověk naučil čekat.

Na počasí.

Na loď.

Na návrat slunce.

Na správný okamžik k cestě.

Na led, který znovu zamrzne.

A možná právě proto působí Grónsko na lidi zvenčí tak silně.

V době, kdy máme všechno okamžitě, nám připomíná jednu jednoduchou věc:

Některé věci se prostě uspěchat nedají.

A v zemi, kde led dokáže přežít tisíce let, najednou člověk pochopí, jak krátký je jeden lidský život.

Zdroje

• Encyclopaedia Britannica – Greenland, historie a obyvatelstvo
• Encyclopaedia Britannica – Thule culture
• UNESCO World Heritage Centre – Kujataa Greenland: Norse and Inuit Farming at the Edge of the Ice Cap
• National Museum of Greenland – historie a kultura Grónska
• Greenland National Museum & Archives – archeologie a kulturní dědictví