Dvanáct let v temnotě: Budínský labyrint ukrývá vězení hraběte Drákuly i tajemství podzemní nemocnice

Hluboko pod dlážděnými uličkami a honosnými paláci maďarské Budapešti se rozkládá svět, kam slunce nikdy nezasvítí. Budínský labyrint, síť jeskyní a chodeb vytesaných do travertinu, se táhne v délce desítek kilometrů. Internet je dnes plný divokých konspiračních teorií o tom, že tyto prostory vedou do středu Země nebo ukrývají cenzurované mimozemské civilizace. Skutečná historie tohoto podzemního monstra je však mnohem děsivější než jakékoliv sci-fi. Právě zde totiž v naprosté izolaci přicházel o rozum samotný hrabě Drákula a o staletí později tu doktoři v tratolištích krve prováděli ty nejbrutálnější válečné operace.

Když turisté procházejí kolem Budínského hradu, málokdo z nich tuší, že se prochází po stropě obřího podzemního labyrintu. Tyto jeskyně nevznikly lidskou rukou – před miliony let je vymlely horké termální prameny vyvěrající z hlubin země. Když se pak v této oblasti usadili lidé, zjistili, že podzemní komory jsou ideálním místem pro úkryt, sklady jídla a především pro věci, které měly zůstat světu skryty.

Postupem staletí se z přírodních jeskyní stal propojený systém plný intrik, tajných schodišť a mrazivých lidských osudů. Ten nejtemnější příběh se začal psát v 15. století.

Vězení pro Nejlidštější monstrum

Píše se rok 1462. Uherský král Matyáš Korvín dosáhl obrovského politického triumfu, ale zároveň stál před nebezpečným problémem. Do rukou se mu dostal spojenec, který se změnil v nepřítele – valašský kníže Vlad III. Tepeš, muž, kterého dějiny znají pod děsivou přezdívkou Drákula (Syn draka) nebo Naražeč, kvůli jeho zálibě napichovat zajatce zaživa na naostřené kůly.

Korvín nemohl Drákulu jen tak popravit, ale potřeboval ho dokonale izolovat od světa. Nechal ho proto uvrhnout do nejhlubších a nejvlhčějších cel Budínského labyrintu.

Představte si ten psychologický teror. Muž, který byl zvyklý na absolutní moc, luxus a neomezenou krutost na bojištích, se ze dne na den ocitl v naprosté tichosti a chladu hlubokého podzemí. Stěny cel pokrývala neustálá vlhkost, vzduch smrděl plísní a jediným zvukem bylo monotónní kapání podzemní vody a pištění krys.

Drákula strávil v tomto podzemním labyrintu dlouhých dvanáct let.

Dobové drby ze šlechtických dvorů a záznamy z kronik tvrdí, že právě v těchto jeskyních Vlad III. definitivně ztratil poslední zbytky lidskosti a zdravého rozumu. Aby v samotce nezešílel, začal si podle stráží krátit čas morbidní zábavou. Chytal v cele netopýry, myši a krysy, které následně mučil a napichoval na malé naostřené dřevěné špejle. Když ho král Matyáš po dvanácti letech z podzemí propustil, z labyrintu nevyšel člověk, ale chladnokrevná, psychopatická zrůda, jejíž jméno se stalo synonymem pro samotného ďábla.

Katakomby nasáklé chlórem a krví

Pokud si myslíte, že Drákulovým odchodem hrůzy v podzemí skončily, mýlíte se. Ta největší a nejmasovější lidská tragédie labyrint teprve čekala. Během druhé světové války, kdy se k Budapešti blížila sovětská Rudá armáda, bylo jasné, že město čeká brutální obléhání. Nacistické velení se proto rozhodlo využít bezpečí hlubokých travertinových chodeb.

V hlubinách labyrintu vyrostla přísně tajná vojenská nemocnice, dnes známá jako Sziklakórház (Nemocnice ve skále). Systém byl propojen s obřími naftovými generátory, měl vlastní ventilaci a moderní operační sály. Byl projektován pro zhruba 300 pacientů.

Když ale na přelomu let 1944 a 1945 propuklo peklo bitvy o Budapešť, realita se změnila v apokalypsu. Do chodeb pod hradem byly v neustálém spěchu sváženy tisíce zraněných vojáků i civilistů. Nemocnice byla bleskově přeplněna.

Svědectví přeživších sester a doktorů popisují scény, které připomínají Dantovo peklo. V chodbách, kde se nedalo pohnout, leželi ranění přímo na chladné zemi, namačkaní jeden na druhého. Vzduchotechnika nestíhala měnit vzduch, takže v podzemí stoupala teplota a vlhkost. Všudypřítomný zápach potu, hnijícího masa, sněti (gangrény) a chlóru, kterým se marně dezinfikovaly podlahy, nutil personál neustále zvracet.

Doktoři operovali a amputovali končetiny nepřetržitě desítky hodin v kuse, často bez anestetik, jen při blikajícím světle nouzových žárovek. Odříznuté ruce a nohy se hromadily v rozích chodeb, protože je nebylo jak odvážet na povrch přes neustálé ostřelování. Labyrint se stal masovým hrobem, kde lidé v bolestech polykali tmu a čekali na konec světa.

Záhada roku 2011: Když stát ze sekundy na sekundu zasáhne

Po válce byl labyrint na nějakou dobu uzavřen a v době studené války modernizován na protiatomový kryt. V 80. a 90. letech se však jeho část otevřela veřejnosti jako turistická atrakce. Provozovatelé tam vybudovali nesmírně atmosférickou (a pro slabší povahy dost děsivou) výstavu voskových figurín v historických kostýmech. Lidé procházeli chodbami plnými umělé mlhy, poslouchali operní hudbu a sledovali scény z historie podzemí.

Pak ale přišel 29. červenec 2011 a s ním největší moderní záhada Budína.

Byl to běžný letní den, v labyrintu byly desítky turistů a zaměstnanci prodávali lístky. Najednou se před vchody sjela auta maďarské policie a speciálních vládních jednotek. Ozbrojení muži vtrhli do podzemí, ze sekundy na sekundu vyhnali všechny šokované lidi na ulici a zaměstnancům nařídili okamžitě opustit pracoviště.

Vchody do labyrintu byly zapečetěny řetězy a zámky a objekt byl obsazen policií. Provozovatelé nedostali žádné předchozí varování, žádný soudní příkaz, nic. Na webových stránkách labyrintu se tehdy objevilo jen stručné a mrazivé prohlášení: „Z důvodů zásahu vyšší moci byl labyrint náhle uzavřen. Netušíme, kdy budeme opět otevřeni.“

Oficiální vládní místa později vydala suché prohlášení o tom, že šlo o „problémy s nájemní smlouvou a chybějící povolení pro památkovou zónu“. Tomu ale v Maďarsku věřil málokdo. Způsob, jakým byla blesková evakuace provedena – jako by v podzemí hrozilo bezprostřední biologické nebezpečí nebo tam bylo nalezeno něco tajného – okamžitě spustil lavinu divokých konspiračních teorií.

Říkalo se, že tam archeologové tajně objevili Drákulovy skutečné rituální prostory, nebo že se pod hradem propadly stropy do dosud neznámých, hlubších struktur, které maďarská vláda musela před světem utajit.

Ať už je pravda o zásahu z roku 2011 jakákoliv, Labyrint dnes opět částečně funguje, ale ta divoká devadesátková atmosféra tajemna je pryč. Když jím dnes procházíte, chladný vzduch z jeskyní vás neustále mrazí v zátylku. Je to připomínka toho, že podzemní světy pod našimi městy nežijí z bájí o mimozemšťanech – živí se skutečnou historií, lidským strachem, krví a tajemstvími, která mocní ani dnes nechtějí vytahovat na světlo boží.

Zdroje informací

László, Kontler (2002): A History of Hungary: Millennium in Central Europe – Historická publikace popisující vládu Matyáše Korvína a politické pozadí věznění Vlada Tepeše v Budíně.
Tóth, Gábor (2014): Sziklakórház: Hospital in the Rock – Dokumentární kniha a katalog muzea podzemní nemocnice, obsahující přímé výpovědi lékařů a sester z přelomu let 1944–1945.
Budapest Sun (Archiv, srpen 2011): Dobové novinové reportáže detailně popisující náhlý policejní zásah a okamžité uzavření Budínského labyrintu ze dne 29. července 2011.
Maďarský památkový ústav (KÖH): Oficiální zprávy ze speleologických a stavebně-historických průzkumů budínského hradního podloží.