Manětín – nejkrásnější barokní město, o kterém skoro nikdo nemluví

Kdyby někdo vzal kousek Prahy z první poloviny 18. století, naložil ho na vůz a odvezl hluboko do západních Čech, možná by vzniklo něco jako Manětín. Zámek, kostel, terasy, kašny, desítky soch, staré domy a cesta lemovaná světci. Jenže zatímco do Českého Krumlova proudí davy turistů, Manětín zůstává podivuhodně stranou. A přitom má jeden příběh za druhým.

Manětín leží přibližně 35 kilometrů severozápadně od Plzně. Na první pohled působí jako nenápadné malé město. Jenže stačí přijít na náměstí a člověk začne mít pocit, že se ocitl v nějakém podivném barokním divadle.

Nad svahem stojí zámek, pod ním terasy s kašnami a sochami. Proti nim kostel svatého Jana Křtitele. Mezi tím staré domy a další kamenné postavy.

A pak si člověk uvědomí jednu zvláštní věc.

Tady nejsou barokní sochy jen ozdobou. Ony vyprávějí příběh města.

A některé z nich dokonce připomínají požár, který málem Manětín vymazal z mapy.

Město, které mělo skončit v plamenech

Historie Manětína začíná mnohem dříve, než se na jeho náměstí objevilo baroko.

Už ve 12. století sem přišli johanité, rytířský řád, který zde vybudoval svou komendu. Ve 13. století získal Manětín městská práva a postupně se stal významným centrem panství.

Jenže skutečná proměna přišla až po katastrofě.

22. září 1712 vypukl ve středu města požár.

Oheň začal v domě čp. 92 a rychle se rozšířil. Zničil školu, poškodil kostel, zasáhl zámek a zlikvidoval více než polovinu měšťanských domů.

Dnes to zní paradoxně, ale právě tahle katastrofa dala Manětínu jeho současnou podobu.

Místo aby majitelé panství město pouze opravili, rozhodli se ho přestavět velkolepě.

A tím začal jeden z nejzajímavějších barokních příběhů českého venkova.

Mladá hraběnka, která změnila celé město

Po požáru začali s obnovou Václav Josef Lažanský a jeho manželka Marie Gabriela.

Jenže Václav Josef zemřel už roku 1715.

A odpovědnost za panství tak zůstala na jeho velmi mladé vdově.

Marii Gabriele Lažanské bylo teprve kolem dvaceti let.

A právě pod jejím vedením se Manětín proměnil v mimořádné umělecké centrum. Přicházeli sem architekti, malíři, sochaři i hudebníci. Pracoval zde například Petr Brandl, významný barokní malíř, a sochaři Štěpán Borovec a Josef Herscher.

Je to vlastně jeden z nejhezčích příběhů českého baroka.

Mladá žena zdědila město po požáru a místo rezignace z něj udělala umělecké dílo.

A nebylo to malé dílo.

---

Manětínské náměstí není obyčejné náměstí

Většina českých historických náměstí má podobný princip: domy kolem, uprostřed kašna nebo morový sloup a někde kostel.

Manětín je jiný.

Protože jeho náměstí bylo po požáru uměle přetvořeno do teras.

Původně zde byl svah. Barokní stavitelé ho vyrovnali pomocí vysokých teras, kterým se dodnes říká škarpy. Na ně umístili kašny, vázy a sochy.

A právě tady začíná být Manětín opravdu zvláštní.

Člověk totiž nestojí před několika náhodně rozmístěnými sochami.

Stojí před barokní galerií pod širým nebem.

Je jí více než třicet a pocházejí z různých období mezi lety 1680 až 1780.

A jedna socha stále připomíná požár

Na náměstí stojí socha svatého Floriána, patrona hasičů a ochránce před ohněm.

A její umístění není náhodné.

Podle tradice stojí právě u domu, odkud se roku 1712 začal šířit ničivý požár.

Představte si ten symbol.

Místo, odkud přišla zkáza, dnes hlídá světec, který má proti ohni chránit.

Je to jeden z detailů, kvůli kterým je Manětín mnohem zajímavější než jen „hezčí městečko s barokními sochami“.

---

Sochy, které mají tváře skutečných lidí

Ještě zajímavější je sousoší Lásky.

Na jedné z teras sedí mladá žena obklopená dětmi. Oficiálně jde o alegorii ctnosti Lásky.

Jenže podle tradice není tou ženou nikdo jiný než Marie Gabriela Lažanská se svými dětmi.

Baroko zde tedy nemuselo zobrazovat jen abstraktní ctnost.

Mohlo zachytit skutečnou rodinu.

Je to nádherná představa: žena, která po smrti manžela převzala správu panství a nechala své vlastní mateřství proměnit v kámen, který měl její rodinu připomínat po staletí.

A člověk si při pohledu na sochu může položit otázku:

Dívali se tehdy lidé na tuto sochu jako na obyčejnou alegorii, nebo v ní opravdu poznávali svou hraběnku?

To už dnes samozřejmě nikdo neví jistě.

Štěstěna stojí na kouli

Další zvláštní postavou je Štěstěna – Fortuna.

Dívka stojí na okřídleném globu.

A to je přesně ten druh barokního obrazu, u kterého se člověk musí zastavit.

Protože štěstí je nestálé. Stejně jako svět pod nohama.

Dnes bychom možná řekli, že jde o docela přesný obraz života samotného Manětína.

Město zažilo války, změny majitelů, požár, rozkvět, dvě světové války, konfiskaci majetku i desetiletí, kdy zámek sloužil úplně jinému účelu.

A přesto stojí.

Cesta, na které vás hlídají světci

Jednou z největších zvláštností Manětína je takzvaná Vysoká cesta.

Vedla od města směrem ke kostelu svaté Barbory a v letech 1728–1734 ji nechala šlechtická rodina osadit řadou soch.

Původně jich bylo čtrnáct.

A nejsou to ledajací světci.

Najdeme mezi nimi svatého Josefa s Ježíškem, svatou Annu, svatého Fabiána, svatého Šebestiána, Anděla Strážného, archanděla Michaela, svatého Jana Nepomuckého nebo svatou Ludmilu.

Člověk tak mohl vyjít z města a po cestě ke kostelu procházet vlastně jakýmsi kamenným duchovním průvodem.

A některé sochy měly velmi konkrétní důvod.

Například svatý Šebestián a další světci patřili mezi ochránce proti moru.

V době, kdy epidemie znamenala skutečnou hrozbu a nikdo netušil, proč nemoc přichází a proč umírají celé rodiny, musel mít takový průvod úplně jinou atmosféru než dnes.

---

Dva andělé u mostu

U mostu přes Manětínský potok stojí dvě pozoruhodné postavy.

Anděl Strážný a archanděl Michael.

Nechali je vytvořit synové Marie Gabriely Lažanské.

Starší Maxmilián objednal archanděla Michaela, jeho bratr Karel nechal vytvořit Anděla Strážce.

Jako by oba mladí muži poslali své vlastní ochránce hlídat cestu.

A možná právě tady Manětín působí nejvíc jako místo, kde se realita a barokní symbolika prolínají.

Jdete obyčejnou cestou.

Ale kolem vás stojí světci, andělé, alegorie, patroni proti moru a ochránci cest.

A pak je tu svatá Otýlie

Jedna z nejpodivnějších soch v Manětíně představuje svatou Otýlii.

Drží v ruce misku.

A na ní jsou její vlastní oči.

Pro dnešního návštěvníka je to poněkud děsivý pohled.

Otýlie je totiž patronkou zraku a podle legendy měla být oslepena. Proto se v umění často zobrazuje právě s očima na misce. Manětínská socha pochází z mladší generace místních sochařů.

Je to jeden z těch detailů, které člověk snadno přehlédne.

Dokud se nepodívá pořádně.

Petr Brandl a obraz, který čeká za mříží

Manětín měl štěstí také na malíře.

V kostele svatého Jana Křtitele se nachází díla Petra Brandla, jednoho z nejvýznamnějších českých barokních malířů.

A je tu krásný malý turistický trik.

V letních měsících bývá kostel někdy otevřený pouze „na mříž“.

Takže dovnitř člověk nemusí vůbec vstoupit.

Stačí se podívat skrz.

A může zahlédnout Brandlův oltářní obraz Křest Krista v Jordáně.

Je to vlastně ideální manětínská zkušenost.

Člověk nikam nespěchá, zastaví se, podívá se přes mříž a najednou zjistí, že před sebou má dílo jednoho z nejslavnějších českých barokních malířů.

Zámek má jednu zvláštní jizvu

Dnešní zámek nevypadá jako stavba, která by vznikla z nouze.

Působí velkolepě.

Jenže původně měl být ještě velkolepější.

Projekt barokní přestavby vytvořil Tomáš Haffenecker. Zamýšlel rozsáhlou, osově souměrnou jednopatrovou stavbu. Její původní podobu dokonce můžeme vidět na fresce ve vstupní hale.

Jenže projekt nebyl kvůli finančním možnostem nikdy úplně dokončen.

A tak i samotný zámek v sobě nese jednu zajímavou připomínku toho, že ani aristokracie neměla peněz nekonečno.

Zámek a kostel spojuje tajemně působící chodba

Zámek je s kostelem svatého Jana Křtitele propojen krytou nadzemní chodbou dlouhou asi 30 metrů.

To nebylo jen pro parádu.

Šlechta se díky ní mohla dostat ze zámku přímo do kostela, aniž by musela vycházet ven mezi běžné obyvatele města.

Dnes to působí skoro jako něco z historického filmu.

Zámek.

Kostel.

A mezi nimi uzavřená cesta nad hlavami lidí.

Manětín měl i své válečné kapitoly

Ačkoliv Manětín dnes působí klidně a idylicky, jeho historie nebyla vždycky taková.

Už za třicetileté války město zažilo dramatické události. Bývalý majitel Jan Roupovský se například v roce 1631 vrátil saským vojskem a znovu se pokusil ujmout správy svého někdejšího panství. Po odchodu Sasů bylo panství opět vráceno Esteře Mitrovské.

A mnohem později přišel rok 1945.

Lažanští vlastnili Manětín více než tři století. Na konci druhé světové války však jejich majetek skončil v konfiskaci a rodina musela Manětín opustit. Tehdejší uživatelkou zámku byla Terezie Lažanská, provdaná Seilern-Aspang.

Tak skončilo více než tři sta let jednoho šlechtického rodu v Manětíně.

A zámek potom málem přišel o svou duši

Po roce 1945 nebyl zámek žádným romantickým muzeem.

Připadl státnímu hospodářství a lesům.

Sloužil jako sídlo lesního závodu a byly zde také byty zaměstnanců. Historický interiér tím samozřejmě velmi utrpěl.

Teprve postupně se začalo dařit památku zachraňovat.

V roce 1959 zde bylo zpřístupněno muzeum a v roce 1962 se podařilo vrátit část původního konfiskovaného mobiliáře. Později začala systematičtější obnova.

Od roku 2002 je zámek s areálem parku národní kulturní památkou.

A dnes se v restaurovaných prostorách opět setkáme s původním inventářem, freskami i portrétní galerií Lažanských.

Jeden muž, který chtěl Manětín uchovat

Zajímavou postavou novější historie byl také kněz František Wonka.

Do Manětína přišel v roce 1925 jako kaplan a roku 1928 se stal děkanem. Měl velký zájem o historii města a začal studovat děkanský, městský i zámecký archiv.

Dokonce pátral po historii Manětínska ve vatikánských archivech.

O Manětíně psal a snažil se místním lidem přibližovat historii jejich města.

Takže vlastně dávno před dnešními kastelány, historiky a turistickými weby existoval člověk, který pochopil, že Manětín není jen soubor starých domů.

Je to příběh.

A ještě jedna zvláštnost: Manětínské sochy nebyly jen pro krásu

Když se člověk podívá na zdejší sochařskou výzdobu, může mít pocit, že šlechta jednoduše chtěla mít kolem zámku co nejvíce krásných soch.

Jenže jejich rozmístění má překvapivě promyšlenou symboliku.

Spravedlnost drží meč.

Statečnost se opírá o přeražený sloup.

Víra má kříž.

Naděje drží sokolíka.

Mírnost nalévá vodu.

A Štěstěna stojí na okřídleném globu.

Byl to vlastně barokní komiks.

Lidé tehdy možná neuměli číst všichni stejně dobře jako dnes, ale sochám rozuměli.

Každá postava něco říkala.

Každé gesto něco znamenalo.

Každý předmět byl symbolem.

A dokonce tu hořely „bengálské ohně“

Tohle je detail, který by člověk v popisu Manětína snad ani nečekal.

Mezi sochami na terasách stojí ozdobné kamenné vázy z dílny Josefa Herschera.

A při slavnostních příležitostech nesloužily jen jako dekorace.

Používaly se k rozdělávání takzvaných bengálských ohňů.

Takže si můžeme představit barokní Manětín večer.

Zámek osvětlený.

Terasy plné soch.

Kamenné vázy hořící slavnostním světlem.

Hudba.

Hosté.

A nad tím vším barokní kulisy města.

Najednou je mnohem snazší pochopit, proč Manětín nebyl pouze venkovským sídlem.

Lažanští z něj chtěli vytvořit reprezentativní místo.

A co je na Manětínu možná nejhezčí?

Že není dokonalý.

Není to město, kde každý dům vypadá jako kulisa pro turistickou pohlednici.

Není obrovské.

Není přeplněné.

A právě proto má člověk při procházce možnost všímat si detailů.

Sochy.

Kašny.

Starých domů.

Škarp.

Zámecké chodby.

Kostela.

Vysoké cesty.

A hlavně příběhů, které jsou v těch kamenech schované.

Manětín je město, které málem zničil oheň – a právě oheň ho znovu vytvořil

Možná je to největší paradox celého místa.

Kdyby 22. září 1712 nehořelo, dnešní Manětín by pravděpodobně vypadal úplně jinak.

Požár zničil velkou část starého města.

Ale následná obnova přivedla architekty, malíře a sochaře.

Vznikl nový zámek.

Nové terasy.

Nové náměstí.

Nová galerie soch.

Kostel dostal novou výzdobu.

A z malého města se stalo jedno z nejpozoruhodnějších barokních urbanistických celků v západních Čechách.

Proto bych Manětín vůbec nenazývala jen „barokní perlou“.

Tohle označení už jsme použili u mnoha českých měst.

Manětín je spíš barokní příběh vytesaný do kamene.

Příběh požáru, mladé hraběnky, umělců, víry, strachu z moru, rodinných tragédií, slavností, válek i jednoho šlechtického rodu, který zde žil přes tři sta let.

A možná právě proto je trochu škoda, že se o něm nemluví častěji.

Protože zatímco některá česká města musíte hledat, abyste v nich našli historii, v Manětíně na vás historie doslova kouká z každého rohu.

A někdy má v ruce meč.

Jindy oči na misce.

Nebo děti v kolébce.

A u domu, odkud kdysi vyrazil ničivý požár, dodnes stojí svatý Florián.

Jako by městu po více než třech stech letech pořád připomínal: podruhé už tě shořet nenechám.

Co se do článku nevešlo: Osm žen, které utekly smrti

27. dubna 1945 už bylo jasné, že se nacistické Německo hroutí. Pro vězně koncentračních táborů to ale ještě neznamenalo svobodu. Naopak. Stráže je hnaly na pochody smrti, aby je spojenci nenašli živé. Jeden z takových pochodů prošel i okolím Manětína. A právě tady se odehrál příběh osmi žen, které měly neuvěřitelné štěstí.

Ženy byly vězeňkyněmi koncentračního tábora Ravensbrück. Když jejich pochod dorazil do okolí Manětína, podařilo se jim uprchnout.

Severní svah Chlumské hory jim poskytl něco, co v tu chvíli znamenalo život – houštiny a les.

Všech osm žen vběhlo do křovin a rozuteklo se do nitra hory. Dozorkyně po nich střílely, ale žádnou z nich se naštěstí nepodařilo zasáhnout. Ženy se nakonec dostaly až k místu, kterému se říká šibeniční kaplička.

Jenže útěk byl teprve první část příběhu.

Co dál?

Byly vyčerpané, hladové a stále se nacházely v krajině, kde mohly kdykoliv narazit na německé vojáky.

Dvě z nich se nakonec odvážily sejít do Manětína.

A tam narazily na člověka, který jim pomohl.

Podle vzpomínek zachovaných v Manětínském zpravodaji se jich ujala místní paní radová, pravděpodobně paní Biskupová, kterou si později lidé pamatovali jako ženu prodávající lístky v manětínském biografu.

Ženy dostaly jídlo na další cestu a také radu, kudy se vydat, aby se znovu nedostaly do rukou Němců.

A tím příběh nekončí tím nejhorším.

Naopak.

Všech osm žen se podle dochovaných svědectví nakonec dostalo zpět do své vlasti.

Dokonce později přišel do Manětína děkovný dopis.

A nebyly jediné

Příběh je ještě pozoruhodnější tím, že Manětínští nepomáhali pouze těmto ženám.

Události pochodu smrti zaznamenal tehdejší děkan František Wonka, který nejen zapisoval, co se kolem něj dělo, ale vězňům nosil jídlo, mluvil s nimi a snažil se jim pomáhat. Jeho svědectví se později stalo důležitým pramenem k tomu, co se v Manětíně na konci války odehrávalo.

A Wonka si všiml ještě jedné věci, která dnes působí skoro neuvěřitelně.

Pomáhali i někteří místní Němci.

Manětínský zpravodaj zachovává jeho vzpomínku na pekařku paní Merusovou, která tajně poslala na sokolovnu čtyři bochníky chleba a velký kus salámu, přestože se sama musela bát, že se o její pomoci dozvědí nacisté.

Je to možná jeden z nejzajímavějších příběhů, které se k Manětínu vážou.

Protože dějiny nejsou vždycky jednoduché.

Není to příběh „hodných Čechů proti zlým Němcům“. Wonka sám zaznamenal, že mezi místními Němci byli lidé, kterým se nacistické zacházení s vězni příčilo a kteří se jim snažili pomáhat.

A pak je tu samotný Manětín.

Město plné barokních soch, andělů, světců a alegorií.

Možná bychom si dnes při procházce jeho ulicemi vůbec neuvědomili, že před pouhými několika desítkami let mohli lidé právě tady bojovat o holý život.

Osm žen vběhlo do lesa.

Za nimi střelba.

Před nimi neznámá krajina.

A někde dole město, ve kterém se našli lidé ochotní jim dát jídlo a ukázat cestu.

O několik dní později už byla válka u konce.

Pro těch osm žen ale mohl konec přijít mnohem dřív.

Právě v Manětíně se jejich příběh obrátil.

A možná je dobře, že se vedle barokních soch a krásného zámku připomíná i tahle méně známá kapitola. Protože někdy není největším příběhem města jeho nejslavnější stavba.

Někdy jsou to lidé, kteří v rozhodující chvíli pomohli jinému člověku přežít.

Líbilo se vám dnešní čtení? Ještě nekončíme! ❤️

Na svých stránkách se s vámi dělím o další příběhy, zapomenuté osudy, historické záhady, zajímavosti i chvíle, které stojí za to objevit. Píšu o všem, co mě zaujme – a třeba to zaujme i vás.

📚 Další články a příběhy najdete na mém profilu Medium.cz:
https://medium.seznam.cz/autor/sofia-perez-31605

✨ A pokud chcete nahlédnout i do mé další tvorby a podpořit čas, který psaní věnuji, navštivte můj HeroHero:
https://herohero.co/luckyxfxivfflqemrl

Děkuji každému, kdo čte, vrací se a pomáhá příběhům žít dál. Právě díky vám má moje psaní smysl. ❤️

Zdroje:

– Manětínský zpravodaj – článek o pochodu smrti a záchraně osmi jugoslávských vězeňkyň, včetně svědectví o pomoci místních obyvatel.

– František Wonka: Zlatý list v dějinách Manětína ze dne 27. dubna 1945.

– František Wonka: Doba zkoušek a naděje – Deník děkana Františka Wonky z let 1938–1945. Editor Pavel Suk, vydáno v roce 2010.