Tři dny pohřbení pod hromadou prken a měli jen tabák v benzínu proti psům. Jak Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler utekli z Osvětimi, aby varovali svět
V dubnu roku 1944 se podařilo něco, co nacistické velení považovalo za naprosto vyloučené. Dva mladí slovenští Židé – devatenáctiletý Rudolf Vrba (vlastním jménem Walter Rosenberg) a pětadvacetiletý Alfréd Wetzler – dokázali uprchnout z přísně střeženého vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka).
Neutíkali však jen proto, aby si zachránili vlastní holý život. Jejich hlavním cílem bylo dostat se na svobodu a podat světu otřesné, nezpochybnitelné svědectví o tom, co se za ostnatými dráty skutečně děje – a varovat statisíce maďarských Židů před transporty do plynových komor, které se právě chystaly.
Oči a paměť uvnitř továrny na smrt
Oba muži byli v Osvětimi vězněni už od roku 1942 a díky své znalosti jazyků i neobyčejné inteligenci se dostali k funkcím, které jim umožnily vidět celý chod tábora zevnitř.
Alfréd Wetzler pracoval jako písař v márnici a později v administrativě tábora v Březince, kde měl přístup k přesným seznamům přijíždějících transportů i počtům mrtvých. Rudolf Vrba, obdařený téměř fotografickou pamětí, pracoval nejprve v komandu na třídění majetku po zavražděných vězních (takzvané Kanadě) a později jako zapisovatel přímo v karanténním táboře.
Líbil se vám úvod příběhu? Podpořte mě v dalším psaní částkou 19 Kč na kávu přes tento rychlý QR kód. Děkuji za vaši přízeň, vaše Lenka.
Na jaře roku 1944 oba muži pochopili, že se chystá dosud největší vražedná akce. Na rampě v Březince se budovaly nové železniční koleje až přímo ke krematoriím a z rozhovorů esesmanů bylo jasné, že se nacisté připravují na likvidaci téměř milionu maďarských Židů. Vrba s Wetzlerem se rozhodli jednat. Věděli, že svět venku o plynových komorách buď neví, nebo zprávám o masovém vyvražďování odmítá uvěřit. Rozhodli se proto utéct a vynést ven přesné plány, čísla a fakta.
Tři dny v dřevěné kobce a geniální lest proti psům
Útěk z Osvětimi se téměř rovnal sebevraždě. Tábor obklopovaly dva strážní řetězy – vnitřní (malý) a vnější (velký), který se na noc stahoval, pokud chyběl jediný vězeň. Nacisté pak po tři dny a tři noci prohledávali každý centimetr tábora se smečkami cvičených pátracích psů.
Vrba a Wetzler však ve spolupráci s táborovým odbojem vymysleli dokonalý plán. V úseku zvaném Mexiko, kde se stavěly nové baráky mezi vnitřním a vnějším strážním řetězem, si vyhlédli obrovskou hromadu dřevěných prken. S pomocí dalších vězňů uvnitř hromady vyhloubili těsný úkryt, do kterého vlezli odpoledne 7. dubna 1944 kolem druhé hodiny. Spoluvězni je pak zvenčí pečlivě zakryli prkny.
Aby je neodhalili nacističtí psi, použili fintu, kterou jim poradili ruští váleční zajatci: okolí úkrytu i prkna nad sebou důkladně posypali silným ruským tabákem (machorkou) namočeným v benzínu. Štiplavý zápach benzínu a tabáku zcela ochromil čich pátracích psů.
Když při večerním nástupu esesmani zjistili, že dva vězni chybějí, rozezněly se sirény a rozpoutalo se peklo. Ozbrojené hlídky se psy chodily doslova centimetry kolem jejich skrýše, svítily do mezer mezi prkny a křičely. Oba muži leželi v naprosté tmě a tichu, téměř nedýchali a trpěli žízní i křečemi celých tři dny a tři noci. Teprve večer 10. dubna, když nacisté vnější strážní řetěz odvolali v domnění, že uprchlíci už jsou dávno pryč, Vrba s Wetzlerem opatrně odsunuli prkna a v noci se proplížili kolem strážních věží ven z tábora.
Pochod přes okupované Polsko až do Žiliny
Čekala je však ještě ta nejtěžší část cesty – dostat se pěšky přes více než sto třicet kilometrů nepřátelského území až na slovenské hranice. Šli převážně v noci podle hvězd a podle stránek z dětského atlasu, které si před útěkem vytrhli, přes den se schovávali v lesích a v houštinách.
Po cestě jim pomohli stateční polští venkované, kteří jim dali civilní šaty, chleba a ukázali směr k horám, i když za pomoc uprchlým vězňům hrozila okamžitá smrt celé rodině. Po dvou týdnech vyčerpávajícího pochodu v dešti a zimě překročili 21. dubna 1944 hranice na Slovensko a o několik dní později dorazili do Žiliny, kde se spojili s představiteli tamní židovské rady.
Osvětimská zpráva, která zachránila statisíce životů
V Žilině oba muži odděleně nadiktovali své svědectví – a ukázalo se, že jejich údaje se shodují do nejmenšího detailu. Vznikl tak dvaatřicetistránkový dokument (později doplněný o další svědectví na zhruba šedesát stran), který vstoupil do dějin jako Vrbova a Wetzlerova zpráva nebo Osvětimské protokoly.
Dokument obsahoval přesné mapky tábora, technický popis plynových komor a krematorií, fungování cyklonu B i děsivý seznam dosavadních obětí – včetně vyvraždění téměř čtyř tisíc československých Židů z terezínského tábora v noci z 8. na 9. března 1944.
Zpráva se tajnými cestami dostala do Švýcarska, Vatikánu, Londýna i Washingtonu a v červnu 1944 ji odvysílala britská stanice BBC. Poprvé měl svět v ruce nezpochybnitelný důkaz očitého svědectví. Pod obrovským mezinárodním tlakem amerického prezidenta Roosevelta, britského premiéra Churchilla, švédského krále i papeže zastavil maďarský regent Miklós Horthy v červenci 1944 další deportace Židů z Budapešti.
Odvaha dvou mladých mužů, kteří tři dny leželi pod hromadou prken v Osvětimi, tak přímo zachránila před plynovými komorami přibližně dvě stě tisíc lidských životů.
Zdroje:
- Vrbova a Wetzlerova zpráva (Osvětimské protokoly, duben 1944 – archiv Ústavu pamäti národa v Bratislavě)
- Institut Terezínské iniciativy a portál Holocaust.cz (dokumentace k útěku z Auschwitz-Birkenau ze 7. dubna 1944)
- Kniha Utekl jsem z Osvětimi (autor Rudolf Vrba) a kniha Co Dante neviděl (autor Alfréd Wetzler pod pseudonymem Jozef Lánik)
- Dokumenty a archivy Paměti národa a Státního muzea Auschwitz-Birkenau


