Samotář, který zachránil Francii: Výbušný život generála de Gaulla, který přežil 30 atentátů a urážel spojence

Byl největším Francouzem dvacátého století, ale také mužem, kterého bylo téměř nemožné milovat. Charles de Gaulle neměl přátele, pohrdal politiky a své spojence přiváděl k šílenství svou bezbřehou arogancí.

Když Francie v roce 1940 padla před Hitlerem, on sám sebe prohlásil za legitimní vládu a z londýnského exilu si vynutil status velmoci. Přežil desítky pokusů o vraždu, zkrotil rozpadající se zemi, a když ho unavila moc, prostě odešel hrát pasians. Pojďte nahlédnout za fasádu chladného monumentu z mramoru a objevte příběh muže, který věřil, že Francie – to je on.

Dvoumetrový chřest, který neuhnul ani před kulkou

Už od mládí Charles de Gaulle vyčníval. A to doslova – měřil téměř dva metry (196 cm), což z něj v kombinaci s jeho hubenou postavou, obřím nosem a neohrabanými pohyby dělalo terč posměchu. Spolužáci na prestižní vojenské akademii Saint-Cyr mu přezdívali „Velký chřest“. Charles se ale nesmál. Měl v sobě absolutní, až mystickou víru ve své vlastní dějinné poslání.

Během první světové války bojoval v první linii s odvahou, která hraničila se šílenstvím. U Verdunu byl dvakrát zraněn, až ho v roce 1916 bodli bajonetem do stehna a omráčeného plynem zajali Němci. Na hřbitově ho tehdy prohlásili za mrtvého a posmrtně dostal vysoké vyznamenání.

Jenže de Gaulle v zajetí nezahálel. Pokusil se o pět útěků. Vzhledem k jeho obří postavě ho však stráže pokaždé okamžitě poznaly. Schovával se v koši na prádlo, maskoval se za německého vojáka, kopal tunely, ale pokaždé ho chytili a nakonec ho zavřeli do pevnosti pro nepolepšitelné vězně.

Drzost z Londýna: Jak jeden uprchlík ovládl velmoci

Největší eskapáda de Gaullova života začala v červnu 1940. Francouzská vláda kapitulovala před nacisty a generál, tehdy prakticky neznámý náměstek ministra obrany, odmítl poslechnout rozkazy a utekl posledním britským letadlem do Londýna. V kapse měl jen pár desítek franků a kufr s uniformami.

Bez jakéhokoliv mandátu přišel do budovy BBC a do rozhlasu prohlásil: „Já jsem Svobodná Francie.“ Francouzský soud ho v nepřítomnosti odsoudil k trestu smrti za zradu.

Jeho chování v exilu bylo neuvěřitelné. Britové ho financovali, dávali mu zbraně i střechu nad hlavou, ale de Gaulle s nimi jednal jako pán s poddanými. Winston Churchill kvůli němu pravidelně propadal záchvatům vzteku. De Gaulle totiž tvrdil, že jako ztělesnění Francie nemůže před nikým ustoupit. Když mu Churchill jednou v hádce vyčetl, že je britským zajatcem, de Gaulle chladně odpověděl: „Ano, ale já reprezentuji Francii a Francie nikoho neprosí.“

Americký prezident Franklin D. Roosevelt ho upřímně nenáviděl. Považoval ho za namyšleného diktátora a přezdíval mu „Johanka z Arku“. Roosevelt se ho pokoušel politicky zlikvidovat a nahradit jiným francouzským generálem. De Gaulle se ale nenechal. Svou tvrdohlavostí nakonec dosáhl toho, že na konci války seděla poražená Francie u stolu vítězů s okupační zónou v Německu a právem veta v OSN.

Třicet pokusů o vraždu a prostřílený Citroën

Když se de Gaulle v padesátých letech vrátil k moci, aby zachránil Francii před občanskou válkou kvůli koloniální krizi v Alžírsku, stal se nejvíce nenáviděným mužem mezi radikálními nacionalisty. Ti jeho rozhodnutí dát Alžírsku nezávislost považovali za zradu. Tajná organizace OAS na něj uspořádala doslova hon. Generál přežil odhadem třicet pokusů o atentát.

Nejslavnější se odehrál 22. srpna 1962 na pařížském předměstí Petit-Clamart. Na de Gaullův prezidentský vůz Citroën DS zaútočilo komando s kulomety. Auto zasáhlo 14 kulek, dvě z nich proletěly jen pár centimetrů od generálovy hlavy a rozbily zadní sklo. Pneumatiky byly prostřílené, vůz jel na ráfcích v divokém smyku, ale řidiči se podařilo uniknout.

Když auto konečně zastavilo, de Gaulle vystoupil, oprášil si z uniformy střepy a s naprostým klidem prohlásil: „Střílejí jako psi.“ Jediné, co ho na celém incidentu opravdu rozčílilo, bylo, že útočníci poškodili jeho luxusní limuzínu.

Manýry monarchy: Pasians a boj s televizním make-upem

Ačkoliv byl prezidentem republiky, de Gaulle se choval jako absolutní monarcha. V Elysejském paláci zavedl přísný ceremoniál. Nikdo mu nesměl tykat, nikdo ho nesměl oslovit jako první. Neměl žádné přátele, se svými ministry mluvil jen v monlozích a po obědě vyžadoval absolutní klid, během kterého seděl sám v pracovně a hodiny hrál karetní pasians. Pokud mu hra nešla, bezostyšně podváděl, aby vyhrál.

Když se v šedesátých letech začala masivně prosazovat televize, de Gaulle pochopil její sílu, ale odmítal se podřídit jejím pravidlům. Když ho maskérky chtěly před projevem přepudrovat, aby se neleskl, řval na ně, že „generál Francie se nebude malovat jako nějaká děvka z kabaretu“. Později však ustoupil a televizní projevy proměnil v dokonalé divadlo – záměrně dělal dramatické pauzy, gestikuloval svýma obříma rukama a mluvil přímo do kamery bez papíru, protože texty se učil slovo od slova nazpaměť.

Nečekaný útěk do Německa: Když prezident zmizí

V květnu 1968 zažila Francie obří studentské bouře a generální stávku. Miliony lidí v ulicích žádaly de Gaullův odchod. A tehdy generál předvedl svůj nejbizarnější kousek.

Dne 29. května ráno bez jakéhokoliv varování zmizel. Elysejský palác byl prázdný, premiér neměl tušení, kde hlava státu je, a země byla několik hodin bez vedení. Spekulovalo se o tom, že ho unesli, nebo že spáchal sebevraždu.

De Gaulle přitom tajně nasedl do vrtulníku a odletěl do německého Baden-Badenu, kde sídlilo velitelství francouzských okupačních vojsk. Chtěl se ujistit, že armáda stojí za ním, a na chvíli prostě propadl panice, že ho národ zradil. Druhý den se vrátil stejně nečekaně, jako zmizel, pronesl tvrdý rozhlasový projev, rozpustil parlament a krizi za pomoci armády v zádech ustál.

Konec krále v zapadlé vesnici

Charles de Gaulle odešel z funkce v roce 1969 poté, co občané v referendu odmítli jeho návrh na reformu senátu. Nečekal, až ho někdo vyhodí. Prohlásil, že pokud národ nechce jeho vizi, on nebude dělat sluhu.

Stáhl se do svého skromného venkovského sídla v Colombey-les-Deux-Églises. Odmítl prezidentskou penzi i státní rentu a žil pouze z autorských honorářů za své válečné paměti a z malého vojenského důchodu.

Dne 9. listopadu 1970 večer seděl ve svém křesle, sledoval televizní zprávy a míchal karty na svůj oblíbený pasians. Najednou si chytil hruď a řekl své manželce Yvonne: „Cítím tady velkou bolest.“ O několik minut později zemřel na prasklé aneurysma aorty. Ve své závěti zakázal státní pohřeb a jakékoliv projevy politiků. Chtěl ležet na obyčejném vesnickém hřbitově vedle své milované dcery Anny, která trpěla Downovým syndromem a byla jedinou bytostí na světě, před kterou tento chladný obr projevoval upřímnou, bezbřehou něhu.

Použité zdroje informací

• Historické biografie: Julian Jackson – De Gaulle (nejkomplexnější moderní životopis mapující jeho psychologii a vztahy se spojenci).
• Autobiografické dílo: Charles de Gaulle – Válečné paměti (mémoires de guerre, zachycující exil v Londýně a poválečnou obnovu).
• Archivy francouzské televize a tisku: Dokumenty k atentátu v Petit-Clamart a krizovým událostem z května 1968 (archiv l’INA).
• Svědectví současníků: Paměti Winstona Churchilla a záznamy diplomatických depeší Bílého domu z let 1941–1945.