Kankán a noc plná bohémů: Jak Moulin Rouge změnil Paříž v hlavní město hříchu a umění

Když se na podzim roku 1889 na pařížském Montmartru poprvé roztočila čtyři mohutná křídla rudého větráku, nikdo netušil, že se rodí nejslavnější kabaret světa. Moulin Rouge nevznikl jako obyčejná tančírna pro pány z vyšší společnosti. Bylo to místo, kde se zrodila moderní popkultura, kde chudé tanečnice diktovaly pravidla nejbohatším mužům Evropy a kde se potkávala pařížská avantgarda s podsvětím. Pod stropem, ze kterého shlížela obří sádrová replika slona, se zrodil kankán – tanec tak divoký a skandální, že ho tehdejší policie pokoušela zakázat, ale umělci jako Toulouse-Lautrec ho svými obrazy navždy zapsali do dějin lidstva.

Svatyně pro krále i žebráky

Montmartre byl na konci devatenáctého století svéráznou čtvrtí. Žili zde chudí malíři, básníci, dělníci z vinic i pochybné existence z pařížských periferií. Když vizionáři Joseph Oller a Charles Zidler otevřeli 6. října 1889 svůj kabaret, měli geniální byznysplán: postavit luxusní palác zábavy uprostřed chudinské čtvrti, kde se budou moci beztrestně mísit všechny společenské vrstvy.

Zatímco v pařížských salonech platila přísná etiketa, v Moulin Rouge padaly veškeré zábrany. Bohatí měšťané a aristokraté z centra města sem jezdili v drahých kočárech, aby zažili takzvaný slumming – pocit, kdy se na chvíli upustí z aristokratické upjatosti a člověk se napije levného absintu vedle chudého dělníka nebo pouličního umělce.

Hlavním magnetem podniku však byl kankán. Původně šlo o improvizovaný tanec dělnic a pradlen z Montmartru, ale v Moulin Rouge ho profesionální tanečnice proměnily v dokonale nacvičenou, dravou show. Když řada dívek v pestrobarevných sukních vykopla nohy vysoko nad hlavy, odhalila spodní prádlo a začala křičet divoké popěvky, muži v publiku šíleli. Byl to symbol absolutní ženské revoluce – ženy zde nebyly pasivními objekty, ale dravými šelmami, které ovládaly celé jeviště.

La Goulue: Královna Montmartru, které se klaněl i britský princ

Největší hvězdou rané éry kabaretu byla dívka jménem Louise Weber, světu známá pod přezdívkou La Goulue (Nenasytná). Tuto přezdívku získala kvůli své zálibě vypíjet hostům u stolů jejich drinky na ex, zatímco tančila mezi nimi. Byla to nekorunovaná královna kankánu, drzá, vulgární, ale nesmírně charismatická.

S oblibou si do svých sukní nechávala všímat malé srdíčko na zadeček, a když se při tanci otočila k publiku zády a vykasala sukně, sál burácel. Traduje se, že když v roce 1890 navštívil kabaret britský princ z Walesu (budoucí král Eduard VII.), La Goulue ho uprostřed tance drze oslovila přes celý sál: „Hej, Walesi! Ty platíš šampaňské, nebo tvá matka?“ Princ se neurazil, naopak – okamžitě nechal k jejímu stolu poslat několik drahých lahví.

Příběh zničeného plátna: Poslední noc s absintem

Následující příběh se opírá o reálné historické pozadí a atmosféru Montmartru, kdy se umění mísilo s destrukcí a lidským neštěstím.

Paříž, listopadová noc roku 1893. Venku foukal ledový vítr a nad bulvárem Clichy zářila rudá křídla větráku Moulin Rouge. Uvnitř bylo k hnutí jen stěží. Sál byl naplněn kouřem z tabáku, cinkáním sklenic a vůní levného parfému. U jednoho z dřevěných stolů blízko pódia seděl pětadvacetiletý Jean-Louis, nadějný malíř, který před rokem utekl z bohaté rodiny v Lyonu, aby mohl žít jako bohém na Montmartru.

Jean-Louis měl před sebou sklenici zeleného absintu. Jeho oči však sledovaly jediné místo – parket, kde zrovna začínalo hlavní kankánové číslo. Mezi tanečnicemi vyčnívala dívka s uměleckým jménem Claire de Lune (Měsíční svit). Byla to Jean-Louisova múza a milenka. Celé měsíce ji tajně maloval na obří plátno ve svém chladném podkrovním ateliéru. Chtěl z toho obrazu udělat své životní dílo, které mu otevře brány do prestižních pařížských galerií.

Jenže ten večer bylo v kabaretu všechno jinak. U stolu hned vedle pódia seděl bohatý, tlustý textilní magnát z Lyonu – muž, kterého Jean-Louisův otec vybral, aby odkoupil rodinné dluhy, a který měl v plánu zničit Jean-Louisovu uměleckou budoucnost. Magnát sledoval Claire chlípným pohledem a okatě na ni házel zlaté mince.

Když kankán vyvrcholil a Claire vykopla svou pravou nohu tak vysoko, že magnátovi srazila z hlavy jeho luxusní hedvábný cylindr, sál vybuchl smíchem. Magnát zrudl vztekem. Postavil se, chytil Claire surově za zápěstí a zařval na ni: „Ty pouliční špíno, víš, kdo já jsem?“

Jean-Louis na nic nečekal. Absint v jeho žilách vykonal své. Přeskočil dva stoly, vrazil magnátovi pěst přímo do obličeje a srazil ho k zemi mezi rozbité sklenice. V tu chvíli se v Moulin Rouge rozpoutala klasická, divoká hospodská rvačka. Létaly židle, teklo šampaňské a vyhazovači začali nekompromisně čistit sál.

Jean-Louis a Claire utekli zadním vchodem kolem sádrového slona do temných uliček Montmartru. Když o hodinu později dorazili do jeho chladného ateliéru, našli dveře vyražené. Magnátovi lidé tam byli dřív. Jean-Louisovo obří životní plátno, na kterém byla Claire zachycena v celé své divoké kankánové kráse, bylo rozřezané na kusy a zničené.

Jean-Louis klesl na kolena, v rukou držel cáry potrhaného plátna a měl oči pro pláč. Claire k němu přistoupila, položila mu ruku na rameno a tiše zašeptala: „Zničili jen kus látky a barvy, Jean-Louis. Ale to, co je v nás, tu divokost z Moulin Rouge, tu ti nikdo z nich vzít nedokáže. Zítra začneš malovat znovu.“ A měla pravdu. Druhý den ráno, když nad Paříží vyšlo chladné slunce, Jean-Louis vzal nový uhel a na čistou zeď svého pokoje začal kreslit první obrysy rudého větráku. Kabaret ho naučil, že skutečné umění se rodí z bolesti a že svoboda se nedá koupit za žádné peníze světa.

Současnost: Popová legenda, která nikdy nespí

Dnes už Moulin Rouge samozřejmě není tím nebezpečným a zakouřeným doupětem pro chudé umělce, jako tomu bylo na konci devatenáctého století. Po tragickém požáru v roce 1915 byl kabaret kompletně přestavěn a postupně se proměnil v nablýskanou, luxusní turistickou atrakci první velikosti.

Každý večer se před jeho svítícím rudým větrákem mačkají tisíce turistů z celé planety, kteří platí stovky eur za to, aby mohli spatřit současnou velkolepou revue s názvem Féerie. Šedesát elitních tanečnic z celého světa, tisíce flitrů, peří, drahé kostýmy a akrobati ve svítících bazénech s hady udržují iluzi velkolepého pařížského snu. I když to drsné a hříšné kouzlo starého Montmartru už dávno odnesl čas, Moulin Rouge zůstává nesmrtelným mementem doby, kdy se pod křídly větráku měnily dějiny moderní zábavy a kdy obyčejný kankán dokázal šokovat celý svět.

Co se do článku nevešlo:

Nejslavnější kankánovou melodii světa složil Jacques Offenbach pod původním názvem Galop infernal (Pekelný galop).

Tato energická a provokativní skladba zazněla poprvé v roce 1858 v Paříži jako součást jeho slavné operety Orfeus v podsvětí (Orphée aux enfers).

Základní fakta o skladbě:

• Původní zařazení: Skladba v operetě doprovází divoký tanec bohů v podsvětí, kterým parodují tehdejší vážnou společnost.
• Přerod v kankán: Divoké tempo a rytmus skladby si okamžitě přivlastnily pařížské kabarety na Montmartru (včetně slavného Moulin Rouge), kde se stala synonymem pro kankán s jeho typickým vykopáváním nohou a zvedáním sukní.

Použité zdroje informací

• Historické biografie a studie: P. Huisman, M. G. Dortu – Lautrec by Lautrec (detailní umělecká a historická monografie mapující život malíře Toulouse-Lautreca a jeho sepětí s kabaretem Moulin Rouge).
• Archivní materiály a kroniky: Oficiální historické záznamy a dokumentace z archivu kabaretu Moulin Rouge v Paříži, mapující éru zakladatelů Josepha Ollera a Charlese Zidlera.
• Historie pařížské bohemy: Jacques Pessis, Jacques Crépineau – The Moulin Rouge (komplexní knižní práce věnovaná proměnám podniku od roku 1889 až do moderní současnosti).