Zákulisí moci, miliony v markách a kruté osudy Štaidlovy party: Co bulvár nikdy nenapsal o Felixi Slováčkovi?

Když dnes otevřete jakýkoliv český bulvární plátek, s železnou pravidelností na vás vyskočí Felix Slováček. Většinou jako unavený seladon, který vymetá pražské večírky s mladými milenkami, sklenkou v ruce a donekonečna plní stránky novin bizarními, unavenými hádkami se svou ženou Dádou Patrasovou.

Pro mladší generaci je to už jen legrační figurka z estrád minulého století. Jenže za touhle ohranou bulvární maskou se skrývá příběh muže, který byl v 70. a 80. letech jedním z nejmocnějších a nejvlivnějších šéfů československého šoubyznysu. Patřil do nejužšího mocenského kruhu kolem Karla Gotta a Ladislava Štaidla. V tomhle kruhu se vydělávaly miliony v západních markách, pil se ten nejluxusnější alkohol, bydlelo se v nablýskaných západních hotelech a žil se život, o kterém se obyčejným smrtelníkům v šedivém a znormalizovaném socialismu ani nezdálo. Jenže tohle pozlátko mělo svou velmi temnou a krutou daň. Zatímco Felix Slováček stál v záři reflektorů vepředu na pódiu a sklízel ovace, v zákulisí orchestru se odehrávaly tiché osobní tragédie, na které slavní hudebníci doplatili tím nejcennějším – vlastním životem

Kapitola 1: Dravý chlapec z Moravy, který očaroval mocného Štaidla

Felix Slováček, vlastním jménem Antonín, nepocházel z žádné pražské umělecké smetánky ani protekční rodiny. Narodil se v roce 1943 ve Zlíně (tehdejším Gottwaldově) do rodiny lékaře. Otec z něj chtěl mít také doktora, ale Antonín propadl hudbě. Byl to neuvěřitelně pracovitý a talentovaný kluk. Vystudoval hru na klarinet na konzervatoři v Kroměříži a později pokračoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Hrál v symfonických orchestrech, měl skvěle našlápnutou kariéru v klasické hudbě, ale vážná hudba ho v hloubi duše nudila. Chtěl velký svět, potlesk davů, slávu a hlavně peníze. Toužil po moderním jazzu a popu, který tehdy začínal hýbat světem.

Zásadní životní zlom přišel v roce 1968. Tehdy si jeho dravosti, plynulé techniky a nevídaného hudebního sebevědomí všiml Ladislav Štaidl. Štaidl v té době budoval elitní doprovodnou kapelu pro Karla Gotta a potřeboval někoho, kdo tomu dá západní šmrnc, virtuozitu a dokáže na pódiu prodat velkou show. Slováček se chopil šance s buldočí povahou. Změnil si jméno na umělecké „Felix“ (podle kreslené postavičky kocoura Felixe) a nastoupil do orchestru. Traduje se, že když poprvé hrál na zkoušce své sólo na sopránsaxofon, Karel Gott jen tiše zíral s otevřenou pusou a prohlásil, že s tímhle chlapem za zády projedou celý svět. A měl pravdu. Slováček se stal okamžitě pevnou a nepostradatelnou součástí „svaté trojice“ Gott–Štaidl–Slováček, která vládla tehdejší kultuře.

Kapitola 2: Život v západních markách pod neustálým dohledem StB

Být v té době členem doprovodného orchestru Karla Gotta znamenalo mít se materiálně lépe než tehdejší komunističtí ministři nebo ředitelé fabrik. Zatímco běžný občan Československa vydělával v průměru dva tisíce korun měsíčně, stál nekonečné fronty na banány a na auto z Mototechny čekal roky, Štaidlova parta trávila měsíce na turné v západním Německu, Rakousku, Švýcarsku, a dokonce se dostali i do bájného Las Vegas. Domů vozili tehdy naprosto nedostupné západní zboží, luxusní elektroniku, značkové oblečení a hlavně valuty – západoněmecké marky a dolary. Felix Slováček si jako jeden z mála mohl v Praze kupovat luxusní zahraniční auta a stavět domy, o kterých se lidem ani nezdálo.

Jenže komunistický režim nenechával nikoho takhle pohádkově bohatnout jen pro nic za nic. V zákulisí se jelo podle tvrdých pravidel a každý krok kapely na Západě sledovali agenti Státní bezpečnosti (StB). Umělci byli pod neustálým tlakem. V archivech StB se dodnes dají najít tlusté svazky plné záznamů o tom, jak byli hudebníci neustále prověřováni, zda nechystají emigraci. StB měla v kapele své informátory. Felix Slováček musel projevovat neuvěřitelnou diplomatickou obratnost a ohebnost. Na jedné straně si užíval luxusní život světové hvězdy na Západě, na druhé straně musel doma neustále dokazovat loajalitu režimu, chodit na oficiální schůze a usmívat se na pohárech s funkcionáři, aby mu příště znovu schválili výjezdní doložku a nesebrali pas. Ladislav Štaidl a Felix Slováček drželi nad zbytkem kapely nekompromisní ruku. Jakýkoliv náznak rebelie nebo politického problému u řadových hudebníků tvrdě a bleskově trestali vyhazovem, protože v sázce byly příliš velké peníze a ohrožení lukrativních kšeftů v Německu.

Kapitola 3: Šedá eminence Rudolf Rokl – Hudební génius, kterého zničil alkohol a rakovina

Zatímco Felix Slováček stál vždycky vepředu na pódiu, v záři nejsilnějších reflektorů a v elegantním obleku sklízel největší aplaus, skutečným hudebním mozkem, srdcem a aranžérem celé Gottovy nejslavnější éry byl muž, který seděl napůl schovaný ve stínu za klavírem – Rudolf Rokl. Byl to naprosto geniální klavírista s absolutním sluchem. Od mládí byl považován za zázračné dítě klasické hudby, ale osud ho zavál k popu. Bez Rokla by Karel Gott nikdy neměl své největší hity. Rudolf Rokl dokázal napsat takové hudební aranže pro písně jako Kávu si osladím, Lady Karneval nebo Bum bum bum, že zněly světově a moderně i v tehdejším rádiovém éteru. Uznávali ho hudební odborníci po celé Evropě a Štaidl s Mládkem věděli, že bez něj by orchestr byl poloviční.

Jenže život pod neustálým obrovským tlakem, nekonečné hotely, tisíce kilometrů v autobusech, odloučení od rodiny a umělecký stres z neustálého udržování absolutní dokonalosti si vybraly tu nejkrutější daň. Rudolf Rokl propadl těžkému, sebezničujícímu alkoholismu. V zákulisí orchestru to bylo veřejné tajemství, o kterém se před veřejností striktně mlčelo. Štaidl i Slováček moc dobře věděli, že Rudolf občas nastupoval na pódium vyprodaných hal ve stavu, kdy sotva viděl na klávesy a motaly se mu nohy. Jenže se stal zázrak – jakmile ho posadili ke klavíru a on položil ruce na piáno, zafungovala svalová paměť a on hrál naprosto bezchybně jako bůh. Tento divoký životní styl, kdy se alkohol kombinoval s obřím množstvím vykouřených cigaret denně kvůli uklidnění nervů, vyústil v obrovskou osobní tragédií. V 90. letech Rudolfu Roklovi diagnostikovali rakovinu hrtanu. Nemoc byla nekompromisní. Geniální hudebník přišel o hlas, nemohl mluvit a komunikoval jen přes papírky. Nakonec v roce 1997 v naprostých bolestech a zapomnění zemřel. Pro celou starou partu to byla obrovská rána a černé svědomí – odešel člověk, který jim vybudoval kariéru, zatímco oni sbírali smetánku a miliony.

Kapitola 4: Bubeník Jan Žižka – Zapomenutá mašina na rytmus a osamocený konec

Dalším mužem, který z absolutního pozadí jistil Felixi Slováčkovi, Ladislavu Štaidlovi a Karlu Gottovi záda, byl bubeník Jan Žižka. Byl to chlap jako hora, neúnavná mašina, která držela rytmus Štaidlova orchestru neuvěřitelných pětadvacet let. Žižka odehrál tisíce koncertů od venkovských kulturáků až po obří německé amfiteátry. Prožíval s kapelou ty největší úspěchy, zažil miliónové honoráře, divoké večírky na hotelových pokojích v Německu i stovky milostných románků se západními fanynkami. Žil naplno, miloval luxus a věřil, že tahle zlatá jízda pod křídly Karla Gotta nikdy neskončí. Žižka byl pro orchestr symbolem jistoty – i kdyby padaly trakaře, jeho bicí šlapaly jako švýcarské hodinky.

Jenže po sametové revoluci přišel tvrdý a nekompromisní pád na zem. Ladislav Štaidl orchestr rozpustil a Jan Žižka se najednou ocitl bez obřího, teplého zázemí nejslavnějšího zpěváka. Trh se změnil, velká jména už netáhla tak jako dřív. Žižka se pokoušel podnikat, založil si vlastní nahrávací studio, investoval peníze, ale ten starý lesk a miliónové příjmy byly definitivně pryč. V zákulisí se tehdy hodně mluvilo o tom, jak těžce a zatrpkle nesl realitu nové doby. Zatímco Felix Slováček dál plnil bulvární stránky, založil si svůj vlastní úspěšný Big Band a točil velké peníze, na staré dělníky z kapely, jako byl Žižka, se pomalu zapomínalo. Nikdo jim nevolal, nikdo je nezval na večírky. Jan Žižka nakonec prožil smutné stáří. Na začátku roku 2022 po těžkém a osamoceném boji s covidem v nemocnici zemřel – opuštěný, bez zájmu médií a daleko od blesků fotoaparátů a vyprodaných hal, které provázely jeho divoké mládí.

Kapitola 5: Konec miliónového impéria a smutný bulvární dojezd

Když Ladislav Štaidl na začátku 90. let svůj orchestr definitivně rozpustil, udělal to proto, že jako geniální obchodník pochopil, že nová doba přeje spíše levným diskotékám, playbacku a manažerům s ostrými lokty než velkým tělesům. Štaidl se stáhl do ústraní, začal masivně a úspěšně podnikat v nemovitostech, vydělal stovky milionů korun a v tichosti, izolovaný od světa, v roce 2021 zemřel. Jenže Felix Slováček se odmítl stáhnout do ústraní a vzdát se záře reflektorů. Založil si vlastní Big Band, dál objížděl republiku a snažil se udržet na vlně té staré, zašlé slávy.

Jenže ta stará noblesa a úroveň Štaidlova impéria se postupně úplně vytratila. Felix Slováček sice zůstal na očích veřejnosti, ale úplně jiným způsobem, než by si jako geniální a světově uznávaný muzikant zasloužil. Stal se snadnou a levnou kořistí bulvárních fotografů. Když se dnes podíváte na jeho současné fotografie, uvidíte starého muže, který sice prožil neuvěřitelný život plný pohádkového luxusu, peněz, sexu a světové slávy na obou stranách železné opony, ale v zákulisí téhle nablýskané show nechal ležet těla a zničené osudy svých nejlepších kamarádů z kapely. Ti chlapi v pozadí totiž ten zběsilý tlak, alkohol a diktát úspěchu prostě neustáli. A o tom bulvár nikdy nenapíše.

🌟 Co číst dál? Zákulisí Mládkovy nejslavnější scény:

Všichni ji znali jako tu legrační, brýlatou naivku, která s kamennou tváří recitovala básničky vedle Ivana Mládka a Milana Pitkina. Jenže jak žila v reálném civilním životě dívka, kterou miloval celý národ? Nahlédněte do soukromí Lenky Plačkové a zjistěte, proč její skutečný osud dodnes trhá rekordy návštěvnosti internetu a co všechno musela před kamerami skrývat!

Tajemství brýlaté naivky Lenky Plačkové:

Kráska skrytá za popelníky: Skutečný příběh brýlaté naivky od Ivana Mládka, kterou v civilu nikdo nepoznal