Poprava za falešný lesk: Byla Mata Hari geniální špiónkou, nebo jen naivní obětí chlapského strachu a vlastních lží?

Představte si ženu, před kterou klečeli ministři, generálové a korunní princové celé Evropy. Ženu, která uhranula Paříž svými orientálními tanci, při nichž odhazovala jeden závoj za druhým, dokud nezůstala téměř nahá, zahalená jen do drahých šperků a dýmu exotického kadidla. Když ji 15. října 1917 brzy ráno vedli před popravčí četu ve Vincenneském lese, odmítla pásku přes oči.

Poslala vojákům se zbraněmi vzdušný polibek. O několik sekund později padla k zemi. Svět dodnes věří, že zemřela nejnebezpečnější špiónka dvacátého století. Jenže nově odtajněné archivy ukazují úplně jiný, mnohem mrazivější příběh. Příběh o stárnoucí, zlomené ženě, kterou mocní muži nejprve zneužili v postelích a pak z ní udělali krvavého obětního beránka, aby zakryli vlastní válečná selhání.

Mýtus o Mata Hari je dokonalý. Hollywood ho miluje: chladnokrevná svůdkyně, která v náruči tahala z opilých generálů plány vojenských operací a pak je za šustění bankovek předávala nepříteli. Jenže realita má k tomuto filmovému obrazu hodně daleko. Když se podíváme pod nánosy legend, nezbyde nám geniální špiónka, ale spíše tragická postava, která se stala obětí vlastní touhy po luxusu a především nekompromisní válečné propagandy.

Kdo vlastně byla žena, jejíž jméno se stalo synonymem pro zradu?

Útěk z holandského deště do indického mýtu

Mata Hari se nenarodila v tajemném chrámu v jižní Indii, jak s oblibou tvrdila novinářům. Narodila se v roce 1876 v deštivém Nizozemsku jako Margaretha Geertruida Zelleová. Její otec byl sice bohatý kloboučník, ale zkrachoval, matka jí brzy zemřela a Margaretha už jako náctiletá poznala, jak krutý dokáže svět k chudým dívkám být. Když ji ředitel učitelského ústavu, kde studovala, sexuálně zneužil, musela školu opustit.

V osmnácti letech udělala zoufalý krok – odpověděla na novinový inzerát nizozemského důstojníka Rudolpha MacLeoda, který hledal manželku pro život v tehdejší Nizozemské východní Indii (dnešní Indonésie).

Manželství se však změnilo v čisté peklo. MacLeod byl alkoholik, který ji surově bil, veřejně podváděl a nakonec nakazil syfilidou. Když jejich malý syn zemřel na otravu (pravděpodobně kvůli zpackané léčbě této nemoci), Margaretha byla psychicky na dně. Právě v indonéské džungli však poprvé spatřila rituální tance domorodých žen. Pochopila, že exotika a mystika mají pro evropské muže neuvěřitelnou moc.

Po návratu do Evropy manžela opustila. Zůstala bez peněz, bez dcery, kterou jí soud bezohledně sebral, a bez jakýchkoli vyhlídek. V roce 1905 dorazila do Paříže. V kapse neměla nic než své tělo, obrovskou fantazii a odhodlání, že už nikdy nebude chudá.

Zrodila se Mata Hari – v malajštině „Oko dne“, neboli Slunce.

Královna pařížských ložnic

Paříž na počátku 20. století žila v období zvaném Belle Époque. Společnost byla fascinovaná Orientem a Mata Hari jim dala přesně to, po čem toužili. Začala tvrdit, že je dcerou indické chrámové tanečnice, kterou kněží od dětství zasvěcovali do tajů posvátných erotických tanců.

Její vystoupení byla senzací. Na pódiu se vlnila v průsvitných závojích, které postupně odhazovala, až zůstala pouze v drahokamy posázené podprsence a břišních ozdobách (nikdy se nesvlékala úplně donaha, protože se styděla za svá malá ňadra, což maskovala masivními šperky).

Z nuly se během několika měsíců stala nejžádanější kurtizánou Evropy. Její ložnicí procházeli francouzští ministři, němečtní diplomaté, ruští knížata i špičky armády. Muži jí platili astronomické částky za to, aby se mohli ukázat po boku této exotické krásky. Mata Hari si užívala luxusní hotely, drahé kožichy a diamanty. Jenže čas byl jejím největším nepřítelem.

Kolem roku 1914 už Margaretě táhlo na čtyřicítku. Její tělo ztrácelo mladistvý půvab, přibývaly mladší konkurentky a její příjmy začaly prudce klesat. A pak přišel srpen 1914 a s ním první světová válka. Svět luxusních večírků a svobodného cestování napříč Evropou ze sekundy na sekundu skončil.

🕸️ Naivní intriky v pavučině tajných služeb

Válka zastihla Matu Hari v Berlíně. Jako občanka neutrálního Nizozemska mohla teoreticky cestovat, ale brzy se dostala do finanční tísně. Tehdy udělala fatální chybu, která ji stála život. Oslovil ji německý konzul v Amsterdamu Karl Kramer a nabídl jí 20 000 franků za to, že bude při svých cestách do Paříže sbírat informace z vysokých kruhů.

Margaretha peníze vzala, dostala krycí jméno H-21, ale žádnou špionáž dělat nehodlala. Peníze brala prostě jako snadný příjem na financování svého nákladného životního stylu.

Když se vrátila do Paříže, její neustálé cesty a kontakty s cizinci přitáhly pozornost francouzské kontrarozvědky, které velel fanatický a podezřívavý šéf Georges Ladoux.

Ladoux si Matu Hari předvolal. Místo toho, aby Margaretha zapírala, pokusila se rozehrát vysokou hru, na kterou psychicky ani intelektuálně neměla. Nabídla Ladouxovi, že bude špehovat pro Francii. Žádala však astronomickou odměnu – milion franků. Tvrdila, že díky svým kontaktům dokáže svést německého korunního prince a vytáhnout z něj ta největší tajemství. Ladoux její nabídku formálně přijal, ale ve skutečnosti jí nevěřil ani slovo. Použil ji jako návnadu.

Mata Hari byla v oblasti špionáže neuvěřitelně naivní. Všechny informace, které kdy německé nebo francouzské straně předala, byly buď staré drby z novin, nebo bezvýznamné řeči z pařížských salonů, které neměly žádnou vojenskou hodnotu. Neměla přístup k mapám, šifrám ani strategickým plánům. Byla to stárnoucí žena, která byla navíc zoufale zamilovaná do mladého ruského kapitána Vadima Maslova a peníze ze špionáže chtěla použít na to, aby si ho mohla vzít.

Obětní beránek pro krvácející Francii

V roce 1917 prožívala Francie nejhorší krizi celé války. Ofenzíva generála Nivella na řece Aisne skončila naprostou katastrofou. Během několika dní padlo přes 100 000 francouzských vojáků. V armádě vypukly masové vzpoury, celá divize odmítaly jít na jistou smrt do zákopů, morálka civilního obyvatelstva byla na bodu mrazu. Francie krvácela a hrozilo, že prohraje válku.

Vláda a armáda potřebovaly nutně viníka. Potřebovaly lidem ukázat, proč Francie prohrává. Nemohly přiznat, že generálové jsou neschopní řezníci. Bylo nutné najít vnitřního nepřítele. „Za všechno může špionáž a zrada!“ začalo se ozývat z novin.

V tu chvíli Němci poslali z Madridu do Berlína radiotelegrafickou zprávu šifrovanou kódem, o kterém bezpečně věděli, že ho Francouzi už dávno rozluštili. V této zprávě detailně popisovali úspěchy agenta H-21, který přesně odpovídal popisu Maty Hari. Dodnes se historici přou, zda šlo o záměrnou německou past, jak se nepohodlné a upovídané kurtizány zbavit, nebo o neuvěřitelnou hloupost. Francouzi zprávu zachytili.

Dne 13. února 1917 vtrhla policie do luxusního pařížského hotelu Plaza Athénée a zatkla Margarethu v jejím pokoji.

Soud, kde rozhodovali bývalí milenci

Soudní proces byl fraška. Konal se za zavřenými dveřmi, předsedal mu vojenský tribunál a veřejnost byla krmena divokými historkami o tom, jak tato „cizí žena“ zavinila smrt desítek tisíc francouzských vojáků.

Margaretha u soudu plakala a zoufale opakovala: „Kurtizána ano, ale špiónka nikdy! Vždycky jsem milovala Francii!“ Jenže muži, kteří ještě před pár lety pili šampaňské z jejích střevíčků a lísali se do její přízně, se od ní teď veřejně odvraceli, aby si zachránili vlastní politické krky.

Její slavní milenci odmítli svědčit v její prospěch. Dokonce i její životní láska, kapitán Maslov, ji označil za „prohnanou ženskou“ a odmítl se s ní setkat.

Žalobce André Mornet u soudu prohlásil: „Ta žena je schopná zničit celou armádu. Je to největší špiónka století.“ Neměl pro to jediný hmatatelný důkaz, ale politická objednávka zněla jasně: Mata Hari musí zemřít, aby se uklidnila veřejnost.

Tribunál ji po krátkém procesu odsoudil k trestu smrti.

Poslední polibek pro popravčí četu

Když 15. října 1917 ráno Margarethu probudili s tím, že její žádost o milost byla zamítnuta, zachovala si neuvěřitelnou hrdost. Oblékla si své nejlepší šaty, elegantní modrý kabát s kožešinovým límcem, na hlavu si nasadila klobouk a vzala si čisté rukavice.

Na popravišti ve Vincennes odmítla být přivázána ke kůlu a odmítla i černou pásku přes oči. Chtěla se dívat smrti přímo do tváře. Když dvanáct vojáků zvedlo pušky, Margaretha se na ně klidně podívala a poslala jim vzdušný polibek. Padl výstřel. Jedenáct kulek ji minulo, pouze jedna zasáhla srdce. Vojenský důstojník pak přistoupil k jejímu tělu a podle předpisů jí střelil ránu jistoty do spánku.

O její tělo nikdo neprojevil zájem. Nikdo z jejích bohatých milenců ani rodiny si ho nevyžádal k pohřbu. Bylo proto předáno anatomickému ústavu v Paříži k vědeckým účelům. Její hlava byla nabalzamována a uložena v Muzeu anatomie, odkud v roce 1954 za podivných okolností záhadně zmizela.

Mata Hari tak nezemřela jako chladnokrevný mozek špionážní sítě. Zemřela jako oběť vlastní touhy po slávě, naivity a především jako dokonalý obětní beránek doby, která potřebovala maskovat potoky krve na frontě barvitým příběhem o hříchu a trestu.

Zdroje informací

Shipman, Pat (2007): Femme Fatale: Love, Lies, and the Unknown Life of Mata Hari – Detailní biografická studie americké antropoložky využívající odtajněné materiály z francouzských vojenských archivů.
Wheelwright, Julie (1992): The Fatal Lover: Mata Hari and the Myth of Women in Espionage – Historická analýza mýtu o ženách-špiónkách a politického pozadí pařížského procesu z roku 1917.
Ondrák, Vojtěch (2015): Zákulisí tajných služeb Velké války – Publikace mapující fungování francouzské kontrarozvědky pod vedením Georgese Ladouxe a roli mediálních kampaní.
French Military Archives (Vincennes): Odtajněné protokoly z výslechů Margarethy Zelleové a radiotelegrafické depeše Madrid-Berlín z roku 1917.
zdroje fotografií: https://commons.wikimedia.org/w/index.php?search=mata+hari&title=Special%3AMediaSearch&type=image