Příběh ze stratosféry: Když Češi padali z hranice vesmíru

Psal se 21. březen 1957. Na vojenském letišti Boží Dar u Milovic panovalo sice jasné, ale mrazivé ráno. Skupina sportovních komisařů, mechaniků a novinářů nervózně přešlapovala na ranveji.

Všichni upírali zraky k nebytné hlubině oblohy, kde ve výšce přes 12 kilometrů, kam běžné lidské oko nedohlédne, letěl upravený proudový bombardér Il-28.

V jeho těsné, temné pumovnici, původně určené pro ničivý náklad bomb, se tísnili tři muži: Jaroslav Jehlička, Zdeněk Kaplan a Gustav Koubek.

Peklo v pumovnici

Přípravy na tento okamžik trvaly roky. Každý z parašutistů na sobě měl výstroj vážící téměř 50 kilogramů – těžké zimní kombinézy, kyslíkové dýchací přístroje, hlavní a záložní padáky a speciální měřicí přístroje (barografy). V pumovnici nebylo žádné topení ani přetlak. Okolní teplota ve stratosféře klesla na vražedných –55 °C. Muži slyšeli jen ohlušující řev proudových motorů a cítili, jak jim v maskách zamrzá dech.

Přesně v 08:59 pilot bombardéru otevřel vrata pumovnice. Pod trojicí mužů se rozevřela nekonečná hlubina. Viděli zakřivení Země, temně modrou oblohu a hluboko pod sebou miniaturní krajinu Československa. Na smluvený signál se všichni tři naráz vrhli do prázdnoty.

Tři minuty absolutní svobody

Následoval nejdelší společný volný pád, jaký do té doby lidstvo zažilo. Rychlost lidského těla v takto řídkém vzduchu okamžitě překročila hranici 300 km/h. Držet formaci v takovém kalupu a bez jakýchkoliv referenčních bodů bylo čisté kaskadérství. Kyslíkové přístroje jim dodávaly drahocenný vzduch, zatímco těla bičoval ledový vichr.

Padali nekonečné 3 minuty a několik vteřin. Stratosférický chlad pomalu střídal hustší a teplejší vzduch blízko u země. Země se začala přibližovat děsivou rychlostí.

Sportovní komisaři na zemi drželi stopky a sledovali oblohu silnými dalekohledy. Čas běžet nepřestával. Stopky ukázaly 09 hodin 03 minuty a 5 vteřin. Teprve v této chvíli, pouhých cca 500 metrů nad zemí, se nad hlavami všech tří odvážlivců rozevřely bílé vrchlíky padáků. Všichni tři je otevřeli v naprosté synchronizaci.

Jsme dole moc rychle!

Když trojice hrdinů bezpečně doklouzala na travnatou plochu milovického letiště, propuklo na zemi obrovské nadšení. Světový rekord byl pokořen – překonali 11 664 metrů volného pádu.

Novináři s kamerami okamžitě obklopili parašutisty, kteří si ještě strhávali z obličejů namrzlé kyslíkové masky. Nejrychleji u mikrofonu stál Zdeněk Kaplan. Čekalo se vlastenecké prohlášení nebo slova o tom, jak těžké to bylo. Kaplan se však jen široce usmál, popadl dech a s čistým kutilským nadšením pronesl své první udýchané prohlášení:

„Škoda, že jsme neletěli trochu výš, jsme dole moc rychle!“

Tento rekord nebyl náhodný. O pouhých šest dní později, 27. března 1957, tato neuvěřitelná trojice dokázala svůj vlastní světový rekord překonat znovu – tentokrát skákali v noci z výšky 12 815 metrů. Zapsali se tak zlatým písmem do historie světového letectví.

📌 Seznam zdrojů

• Vojenský historický ústav (VHÚ Praha): Historické záznamy o výzkumu vysokohorských seskoků a rekordech čs. parašutistů v 50. letech.
• Aeroklub České republiky: Oficiální sportovní statistiky a protokoly sportovních komisařů z března 1957.
• Dobový tisk (Rudé právo, Křídla vlasti): Reportáže a autentické rozhovory s parašutisty bezprostředně po přistání na letišti Boží Dar u Milovic.
• Vojenský ústřední archiv: Technická dokumentace k úpravám letounu Il-28 pro výsadkové účely.