Živá kočka, kamení i lidské maso: Zrůdný a tragický osud muže, který dokázal sníst úplně všechno

Představte si lidskou bytost, která během jediného dne dokáže spořádat hromadu jídla vážící stejně jako ona sama, a přesto nepřestává šílenstvím křičet hlady. Člověka, který před zraky šokovaných diváků zaživa roztrhal zuby kočku, vypil její krev a zbylé kousky těla polkl jako malou malinu. V temných análech světové medicíny neexistuje tajuplnější a děsivější případ, než jakým byl francouzský voják a pouliční bavič zvaný Tarrare.

Tento nešťastník z 18. století trpěl tak monstrózní formou neukojitelného hladu, že pro něj neexistovaly žádné morální ani biologické hranice. Polykal kameny, živé hady, lékárenské obvazy a zdivočelá mašinérie v jeho útrobách ho nakonec dohnala do těch nejtemnějších hlubin lidského morálního úpadku – na pitevně tajně pil krev z ran umírajících pacientů a stal se hlavním podezřelým ze zrůdného sežrání čtrnáctiměsíčního batolete přímo v nemocničním pokoji. Fascinující, absurdní a hluboce melancholická rekonstrukce života muže, který se stal doživotním otrokem vlastního žaludku a jehož smutný konec na pitevním stole dodnes nedává spát historikům moderní vědy.

Francie na sklonku 18. století procházela bouřlivými otřesy. Zatímco v Paříži se scházela revoluční vojska a gilotina začínala pracovat na plné obrátky, na venkově poblíž Lyonu se kolem roku 1772 narodil chlapec, jehož jméno historie zná pod prostým pseudonymem Tarrare. Už od raného dětství se u něj začala projevovat anomálie, která zpočátku jeho chudé rodině přišla jako podivný rozmar, ale brzy přerostla v nefalšovanou ekonomickou a rodinnou katastrofu.

Mladý Tarrare měl sice průměrnou výšku a v dospívání vážil pouhých čtyřicet pět kilogramů, ale množství potravin, které dokázal během několika hodin zkonzumovat, bylo nemyslitelné. Už v pubertě byl schopen za čtyřiadvacet hodin spořádat celou čtvrť mladého býčka. Jeho rodiče, kteří byli obyčejnými chudými rolníky, brzy pochopili, že tento chlapec je schopen celou rodinu doslova prodat a projíst do posledního haléře. Když mu bylo kolem sedmnácti let, udělali zoufalé rozhodnutí – vyhodili svého vlastního syna z domu a nechali ho napospas osudu na francouzských silnicích.

🎪 Zátky, živí hadi a potoky slz: Hvězda kočovných šarlatánů

Opuštěný mladík se brzy přidal k potulné bandě zlodějů, prostitutek a šarlatánů, kteří v jeho hendikepu vycítili obrovskou finanční příležitost. Tarrare se stal hlavní atrakcí na venkovských jarmarcích. Jeho představení však nebyla pro slabé povahy. Před zraky křičícího a znechuceného publika dokázal na posezení spolykat celé košíky jablek, korkové zátky, velké říční kameny nebo hrsti ostrých pazourků.

Jeho tělo mělo neuvěřitelné anatomické vlastnosti. Když neměl hlad, jeho kůže na břiše visela v obrovských, povadlých záhybech, které si mohl doslova omotat kolem pasu. Jakmile se však pustil do jídla, jeho břicho se nafouklo jako gigantický balon a kůže se napnula k prasknutí. Disponoval neobyčejně širokou tlamou a čelistmi, které dokázal roztáhnout do takových rozměrů, že v ústní dutině udržel bez problémů tucet velkých vajec najednou.

Tato sláva však měla extrémně odpornou daň. Tarrare neustále sálal obrovským tělesným horkem a trpěl permanentním, hnilobným zápachem. Svědkové z té doby uvádějí, že z něj stoupal tak odporný a žluklý smrad, že se vedle něj nedalo vydržet na vzdálenost dvaceti kroků, a po každém masivním jídle se jeho opar ještě zhoršil, oči mu podlily krví a z těla mu stékal proudy smradlavého potu.

🪖 Tajná zbraň revoluce: Když špión polykal dokumenty

Když vypukly francouzské revoluční války, Tarrare se nechal naverbovat do armády. Vojenský život však pro jeho tělo znamenal stopku. Armádní příděly byly sice pro běžné vojáky dostačující, ale pro něj představovaly čisté mučení. Brzy zkolaboval celkovým vyčerpáním a skončil ve vojenské nemocnici v Soultzu. Lékaři, fascinovaní jeho stavem, mu udělili čtyřnásobné porce jídla, ale Tarrare stále hubnul a v noci chodil krást zbytky do odpadkových košů.

Zde si ho všiml generál Alexandre de Beauharnais. Toho napadl geniální, ale bizarní vojenský plán – využít Tarrarea jako neviditelného kurýra pro pašování zpráv skrze nepřátelské linie.

Chirurgové nechali vyrobit speciální dřevěnou krabičku, do které vložili tajný dokument pro francouzského důstojníka uvězněného v pruském zajetí. Tarrare bedýnku před generálem polkl, bez problémů ji udržel v žaludku a byl vyslán na misi v přestrojení za německého rolníka.

Operace však skončila naprostou blamáží. Tarrare neuměl slovo německy, na pruských hranicích okamžitě vzbudil podezření svým zanedbaným zjevem, divokým chováním a především tím, že neustále vyhledával cokoli k snědku. Prusové ho zatkli, surově zbili a zavřeli do cely. Po celém dni čekání, kdy byla krabička přirozenou biologickou cestou z jeho těla vyloučena, pruský generál zjistil, že zpráva uvnitř byla pouhým testovacím textem. Tarrare byl podroben fingované popravě na šibenici, drsně zmlácen a zmatený a traumatizovaný poslán zpět za francouzské linie.

🩸 Horor v nemocničních pokojích: Upír a kanibal ze zoufalství

Tento děsivý válečný zážitek Tarrarea definitivně zlomil. Vrátil se do nemocnice a se slzami v očích prosil hlavního lékaře, barona Percyho, aby na něm vyzkoušel jakoukoli metodu, která by ho dokázala zbavit onoho démonického hladu, který mu ničil život. Percy se pokoušel jeho neukojitelnou chuť utlumit velkými dávkami laudana, tabákovými pilulkami, vinným octem nebo stravou založenou na měkkých vejcích. Všechno selhalo.

V té chvíli se z Tarrarea stalo monstrum z hororových příběhů. Kontrolovanou dietu nedokázal dodržet a v noci utíkal z pokoje. Sledovali ho, jak na ulici bojuje se zdivočelými psy o shnilé vnitřnosti za řeznictvím.

V nemocnici začal napadat ostatní pacienty. Několikrát byl přistižen, jak se plíží k lidem, kterým lékaři zrovna prováděli tehdy běžné pouštění žilou, a chamtivě ze země olizoval a pil jejich teplou krev. Vrcholem pak bylo, když ho personál opakovaně nachytal v márnici, kde se pokoušel svými zuby rváte maso z mrtvol připravených k pitvě.

Definitivní a nejtemnější rozsudek nad ním padl v den, kdy se z jednoho z nemocničních oddělení záhadně ztratilo čtrnáctiměsíční batole. Přestože Tarrare před lékaři hystericky plakal a přísahal, že s tím nemá nic společného, nikdo v budově mu nevěřil. Všichni věděli, čeho je v záchvatu hladu schopen. Rozzuřený personál a vyděšení doktoři ho s holemi v rukou s hanbou vyhnali z nemocnice pryč do ulic.

🔬 Pitevní protokol zmaru: Žaludek plný hnisu

Tarrare zmizel z dohledu na dlouhé čtyři roky. V roce 1798 se však baronovi Percymu ozval lékař z nemocnice ve Versailles. Na smrtelné posteli tam ležel zlomený, vyhublý a polomrtvý mladý muž. Tarrare věřil, že za jeho stav může zlatá vidlička, kterou údajně před časem omylem spolkl a která mu uvízla v útrobách. Realita však byla mnohem prostší – jeho tělo decimovala pokročilá, tehdy nevyléčitelná tuberkulóza.

O několik dní později Tarrare ve strašlivých bolestech a za doprovodu masivních průjmů zemřel. Bylo mu pouhých šestadvacet let.

Lékaři se pitevního stolu upřímně děsili. Tělo se začalo rozkládat s nevídanou rychlostí a hnilobný zápach byl tak intenzivní, že většina patologů odmítla do místnosti vůbec vstoupit. Nakonec se pitvy ujal doktor Tessier, který chtěl odhalit anatomické tajemství tohoto nešťastníka.

To, co našel pod kůží, bylo šokující. Žádná vidlička v těle nebyla. Tarrareův jícen byl neuvěřitelně široký a rozšířený, takže tvořil přímou, otevřenou rouru od úst až do žaludku. Samotný žaludek byl monstrózních rozměrů. Byl doslova pokrytý hnisavými vředy a vyplňoval téměř celou břišní dutinu, přičemž tlačil na ostatní orgány. Játra a žlučník byly abnormálně zvětšené a střeva vykazovala obrovskou délku a zánětlivé změny. Jeho vnitřnosti byly prostě navrženy jako spalovna, která však nedokázala z jídla předat tělu žádnou skutečnou energii.

🕯️ Medicínská záhada bez jasné odpovědi

Příběh o Tarrareovi dodnes fascinuje historiky vědy a lékaře po celém světě. V 18. století neexistovala žádná moderní diagnostika, a tak byl považován za prokletého, posedlého démony nebo za hříšné zosobnění obžerství.

Dnešní moderní medicína se na jeho případ dívá s mnohem větším soucitem. Vědci odhadují, že Tarrare mohl trpět extrémní formou hypertyreózy (zvýšené činnosti štítné žlázy), která drasticky zrychlila jeho metabolismus. Další teorie hovoří o závažném poškození hypotalamu – části mozku, která je zodpovědná za regulaci pocitu hladu a sytosti. Pokud měl toto centrum zničené nádorem nebo infekcí, jeho mozek žil v permanentní, mučivé iluzi, že tělo umírá hlady.

Tarrare tak nebyl zvráceným monstrem, které si užívalo pojídání živých zvířat, ale tragickou obětí vlastní biologie.Jeho osud tak stojí jako jedno z nejvíce mrazivých a melancholických mement o tom, jak křehká je hranice mezi lidskou důstojností a čistým pudem sebezáchovy, pokud se tělo obrátí proti svému vlastnímu rozumu.

Zdroje informací

• The London Medical and Physical Journal (1801): Případová studie publikovaná baronem Percym a doktorem Courvillem pod názvem Mémoire sur la polyphagie de Tarrare.
• Baron Percy: Osobní deníky a vojenské lékařské protokoly z období působení v rýnské armádě (1792–1795).
• Padevět, Jiří: Historické anomálie a podivuhodné osudy v dějinách evropské vědy – Monografie zabývající se extrémními medicínskými případy staré Evropy.
• Historický archiv nemocnice ve Versailles: Úmrtní listy, pitevní zprávy doktora Tessiera a záznamy o hospitalizaci pacienta z roku 1798.