Loïe Fuller: Paříž jí klečela u nohou, vlastní vynález ji oslepil. Tragická daň za úspěch královny světla a stínu

Byla zjevením, které na konci devatenáctého století navždy změnilo svět divadla a tance. Když Američanka Loïe Fuller vstoupila na jeviště pařížského kabaretu Folies Bergère, diváci zapomínali dýchat. Zahalená do desítek metrů jemného čínského hedvábí se měnila v zářícího motýla, rozkvetlou lilii nebo rotující plameny ohně. Nebyla to však jen tanečnice, ale především geniální technička a chemička, která jako první pochopila sílu elektrického světla. Její touha po absolutní dokonalosti a fascinace nově objevenými zářivými prvky ji zavedly až do laboratoře Marie Curie-Skłodowské. Cesta za nesmrtelnou slávou a vizuálním triumfem si však vybrala tu nejkrutější daň – ztrátu zdraví, krásy a vlastního zraku.

Dívka s nadváhou, která oklamala gravitaci

Marie Louise Fuller se narodila v chladném Illinois a její začátky neměly s noblesou pařížské secese nic společného. Neměla postavu klasické baletky. Byla spíše podsaditá, neměla žádný profesionální taneční trénink a dlouho se bez většího úspěchu potloukala po amerických divadelních scénách jako řadová herečka v burleskách. Všechno změnil jeden velký omyl v divadle v New Yorku v roce 1891.

Během jedné hry dostala Loïe kostým z až příliš dlouhého, lehkého indického hedvábí. Když si sukní nechtěně přišlápla a začala látkou divoce mávat, aby nespadla, publikum v sále zalapalo po dechu. Světlo z tehdy nových elektrických reflektorů se v záhybech látky lámalo tak kouzelně, že lidé začali nadšeně tleskat. Loïe okamžitě pochopila, že drží v rukou klíč k něčemu přelomovému. Uvědomila si, že tanec nemusí být jen o pohybu těla, ale o iluzi, kterou kolem sebe dokáže vytvořit za pomoci světla a textury.

V Americe ji však považovali jen za bizarní atrakci. Sbalila proto kufry a odjela do Paříže. Město nad Seinou v té době prožívalo absolutní vrchol secese, éru Belle Époque, která toužila po všem novém, exotickém a vizuálně úchvatném. Ředitel slavného kabaretu Folies Bergère jí dal šanci – a Paříž během jediné noci propadla absolutnímu šílenství.

Technologické impérium skryté pod hedvábím

Loïe Fuller se stala přes noc celebritou první velikosti. Její takzvaný Serpentinní tanec (Hadí tanec) fascinoval umělce i vědce. Malíř Henri de Toulouse-Lautrec ji zvěčňoval na svých slavných litografiích, sochaři modelovali její siluetu do bronzu a básníci o ní psali oslavné ódy. Ona sama však namísto večírků trávila dny v montérkách a s nářadím v ruce.

Fuller byla totiž technologickou vizionářkou. Jako první žena v historii si nechala patentovat řadu divadelních vynálezů. Její kostým tvořilo až 110 metrů toho nejjemnějšího hedvábí, které měla připevněné na dlouhých hliníkových a bambusových tyčích. Ty fungovaly jako prodloužení jejích paží. Pohybem těchto tyčí dokázala látku vymrštit vysoko nad sebe, takže to vypadalo, že se vznáší.

To hlavní kouzlo ale spočívalo v osvětlení. V podlaze jeviště nechala vyřezat otvory, do kterých zasadila silné skleněné desky. Pod nimi stáli osvětlovači, kteří ji nasvěcovali zespodu. Loïe sama vymyslela systém otočných barevných filtrů z želatiny a skla, díky kterým měnila barvy scény vteřinu po vteřině. V zákulisí velela armádě padesáti techniků. Byla tak přísná a tajnůstkářská, že nikdo z nich neznal celý koncept jejího osvětlení – každý ovládal jen svou přidělenou část.

Zářící přátelství a nebezpečné experimenty v laboratoři

Na přelomu století zachvátila svět vědy obrovská senzace – objev radia a luminiscence. Když se Loïe dozvěděla o práci manželů Curieových, byla doslova posedlá myšlenkou, že by tyto nově objevené zářící látky zakomponovala do svých kostýmů. Chtěla vytvořit tanec, kde by ona sama byla jediným zdrojem světla v absolutní temnotě.

Osobně navštívila Marii Curie-Skłodowskou v její laboratoři. Vzniklo mezi nimi hluboké, byť poněkud paradoxní přátelství. Racionální, asketická vědkyně a excentrická, emočně divoká umělkyně si našly společnou řeč. Loïe dokonce pro manžele Curieovy uspořádala soukromé představení přímo v jejich domě.

Marie Curie však Loïe důrazně varovala. Radium bylo nesmírně drahé a vědci sice ještě plně netušili, jak strašlivé účinky má radiace na lidské tělo, ale věděli, že manipulace s ním je nebezpečná. Loïe se přesto nevzdala. Když nemohla získat čisté radium, začala ve své soukromé domácí laboratoři experimentovat s jinými chemickými sloučeninami, fluorescenčními solemi a oxidy kovů. Chtěla dosáhnout toho, aby její hedvábné šaty po nasvícení samy zářily fosforovým světlem.

Zelený přízrak a první varování těla

Úspěch se dostavil, ale jeho cena byla děsivá. Fuller vytvořila představení s názvem Radium Dance. Diváci v sále šíleli nadšením, když v naprosté tmě viděli na pódiu tančit smaragdově zelenou, mysticky světélkující postavu, která vypadala jako z jiného světa. Látka napuštěná toxickými chemickými roztoky však byla v neustálém kontaktu s její kůží. Při tanci navíc Loïe vdechovala jemný prach, který se z chemicky upraveného hedvábí uvolňoval pod náporem horkých divadelních reflektorů.

První příznaky na sebe nenechaly dlouho čekat. Loïe začala trpět vleklými záněty kůže, na rukou se jí tvořily bolestivé popáleniny a vředy, které schovávala pod dlouhé rukávy. Co bylo však nejhorší, její oči, namáhané neustálým pohledem do ostrých světelných zdrojů a držděné chemickými výpary, začaly slábnout. Často trpěla dočasnou slepotou přímo po vystoupení. Musela být odvedena do šatny, kde seděla v naprosté tmě s ledovými obklady na obličeji, dokud se jí zrak alespoň částečně nevrátil. Přesto odmítala polevit. Tanec byl jejím životem a potlesk publika drogou, bez které nedokázala existovat.

Temný konec v zákulisí a věčný stín

Kruté vystřízlivění přišlo po první světové válce. Svět se změnil, secesní estetika ustoupila modernějšímu, dravějšímu umění a o stárnoucí, nemocnou umělkyni už nebyl takový zájem. Chemické experimenty a desítky let strávené pod toxickým zářením dokončily své dílo zkázy.

V posledních letech svého života Loïe Fuller téměř úplně oslepla. Žena, která naučila divadlo pracovat se světlem, dožívala v šeru a izolaci. Její kdysi slavné tělo bylo zdevastované nemocemi, které dnes lékaři jednoznačně připisují chronické otravě těžkými kovy a radiačnímu poškození. Byla zapomenutá těmi, kteří jí dříve leželi u nohou. Jedinou oporou jí byla její dlouholetá životní partnerka a manažerka Gabrielle Bloch, která s ní zůstala až do samotného konce.

Loïe Fuller zemřela v lednu roku 1928 v Paříži ve věku 65 let na následky zápalu plic a celkového vyčerpání organismu. Její popel byl uložen na slavném pařížském hřbitově Père Lachaise.

Ačkoli filmové záznamy jejího tance jsou vzácné a tehdejší technika nedokázala zachytit tu neuvěřitelnou hru barev, její odkaz v moderním divadle žije dál. Pokaždé, když dnes jdeme na koncert nebo do divadla a vidíme složitou světelnou show s barevnými filtry a lasery, sledujeme vlastně dědictví hrdé Američanky. Ženy, která se nebála hrát si s ohněm a vědou, i když věděla, že ji to nakonec bude stát život.

Použité zdroje:

• Current, Richard Nelson & Current, Marcia Ewing: Loïe Fuller: Goddess of Light (Komplexní biografie detailně popisující technické patenty a chemické experimenty).
• Garelick, Rhonda K.: Electric Salome: Loïe Fuller’s Performance of Modernism (Kniha mapující její vliv na pařížskou avantgardu a Belle Époque).
• Musée d’Orsay Paris: Archivní dokumenty a dobové recenze k představením ve Folies Bergère (1892–1900).
• Korespondence Marie Curie-Skłodowské: Dopisy a deníkové záznamy týkající se návštěv Loïe Fuller v laboratoři (Institut Curie, Paříž).