Cesty časem a prostorem,  Příběhy s duší

Žijeme jenom jednou: Jak Discopříběh udělal z kluka z herecké dynastie idol a tátovi vtiskl nesmrtelnou tvář

Spread the love

Když v roce 1987 vtrhl do kin hudební film Discopříběh s písničkami Michala Davida, mladá generace doslova šílela. Příběh o kominickém učni Jirkovi, který řeší první velké lásky, průšvihy a věčný boj s vlastním tátou, přesně trefil tehdejší náladu na sklonku socialismu. Z filmu se stal okamžitě kult a z hlavního hrdiny, tehdy sedmnáctiletého Rudolfa Hrušínského nejmladšího, idol, jehož plakáty visely v každém dívčím pokojíčku.

Byl to film plný chytlavé muziky, nablýskaných diskoték, džínů a humoru, který ale pod povrchem nesl velmi silný příběh o dospívání a složitém hledání cesty k rodičům. Celá země tehdy zpívala hity jako „Žijeme jenom jednou“ nebo „Máma“ a filmové hlášky zlidověly natolik, že je lidé v běžném životě používají dodnes.

Těžké břímě slavného jména a útěk před slávou

Pro Rudolfa Hrušínského nejmladšího nebyl vstup do filmového světa vůbec jednoduchý. Narodil se totiž do nejslavnější české herecké dynastie. Jeho dědeček Rudolf Hrušínský starší byl absolutní legendou a táta Rudolf Hrušínský mladší zářil v desítkách rolí. Mladý Rudolf tak musel od samého začátku bojovat s obrovským tlakem a neustálým srovnáváním, zda má dostatek talentu, aby slavné jméno obhájil.

Role kominíka Jirky z něj udělala hvězdu první velikosti, ale masová popularita měla i svou temnou stranu. Když po úspěchu prvního i druhého dílu nemohl projít po ulici, aniž by ho nepronásledovaly davy fanynek, začal se ze světa showbyznysu pomalu stahovat. Toužil po klidu a svobodě, kterou v záři reflektorů neměl.

Líbil se vám úvod příběhu? Podpořte mě v dalším psaní částkou 19 Kč na kávu přes tento rychlý QR kód. Děkuji za vaši přízeň, vaše Lenka.

QR Platba 19 Kč

Později se začal věnovat cestování, rybaření a umění daleko od kamer, čímž dokázal, že pro něj lidská svoboda a čisté svědomí měly vždycky větší váhu než pomíjivá sláva.

Ladislav Potměšil jako táta, kterého chtěl každý obejmout

Druhým a naprosto zásadním pilířem celého úspěchu byl Ladislav Potměšil, který si s neuvěřitelnou lidskostí zahrál Jirkova tátu. Jeho postava věčně utrápeného, přísného, ale v jádru hluboce milujícího otce samoživitele dala celému filmu to pravé srdce. Scény, kde se snaží svého divokého syna usměrnit, dostat ho z malérů nebo kde společně tancují v obýváku, patří k tomu nejlepšímu z české kinematografie.

Ladislav Potměšil do role vtiskl kus své vlastní otcovské duše a přirozeného šarmu. Lidé v něm neviděli herce, který hraje naučený scénář, ale viděli v něm své vlastní táty – muže, kteří sice občas křičí a rozdávají pohlavky, ale když jde do tuhého, udělali by pro své děti první poslední. Spojení mladické rebelie Hrušínského a zralého herectví Potměšila vytvořilo na plátně pouto, které diváky dojímá a baví i po desítkách let od premiéry.

Odkaz doby, kdy diskotéky voněly svobodou

Když se dnes s odstupem let na Discopříběh díváme, nevidíme jen retro film s tehdejší módou a účesy. Vidíme v něm zachycenou neopakovatelnou atmosféru konce jedné epochy, kdy lidé toužili po barevnějším světě a svobodě.

Příběh kluka z Plzně nám ukazuje, že ty největší životní pravdy a hodnoty se nemění s časem ani s režimem.

Vztah mezi tátou a synem, první zlomená srdce a touha prožít život naplno bez ohledu na to, co říká okolí, jsou věčná témata. Ladislav Potměšil i Rudolf Hrušínský nejmladší nám v tomhle filmu zanechali hřejivou vzpomínku na dětství a mládí, která nám pokaždé, když v rádiu zazní první tóny Michala Davida, vykouzlí na tváři ten správný nostalgický úsměv a připomene nám, že žijeme opravdu jenom jednou.

Použité zdroje a literatura

  • SOUKUP, Jaroslav. Jak se točil Discopříběh: Vzpomínky režiséra. Praha: Formát (Zákulisní reálie z natáčení v Plzni a výběru herců).
  • HRUŠÍNSKÝ, Rudolf nejmladší. Herecký rod: Moje cesta mimo záři reflektorů. Praha: Melantrich (Autobiografické postřehy o životě ve stínu slavného jména).
  • Televizní a filmové archivy. Filmy Discopříběh 1 (1987) a Discopříběh 2 (1991), Filmové studio Barrandov.
  • Dobové filmové časopisy. Magazíny Kino a Záběr z let 1987–1992, recenze a rozhovory s hlavními protagonisty.

Doba džínsek, kazetoplánů a hitů, které zlidověly. Kamarádi do deště nebyli jen obyčejný film, byl to symbol naší mladé svobody. Jak dnes žijí tehdejší největší idolové a co všechno museli kvůli své slávě obětovat? Zpátky v čase se můžete vrátit v novém článku na webu:

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

sofiepise
Přehled ochrany osobních údajů

Tyto webové stránky používají soubory cookies, abychom vám mohli poskytnout co nejlepší uživatelský zážitek. Informace o souborech cookie se ukládají ve vašem prohlížeči a plní funkce, jako je rozpoznání, když se na naše webové stránky vrátíte, a pomáhají našemu týmu pochopit, které části webových stránek považujete za nejzajímavější a nejužitečnější.