Bílý anděl s rudou rtěnkou: Jak sovětská odstřelovačka okouzlila Bílý dům a uzemnila americké novináře
Představte si tiskovou konferenci v Chicagu v roce 1942. V sále sedí desítky amerických novinářů v oblecích, kouří cigarety a s pobaveným úsměvem si prohlížejí drobnou pětadvacetiletou dívku na pódiu. Má na sobě těžkou olivově zelenou uniformu, na hrudi se jí lesknou vojenské medaile a tvář má strhanou z fronty. Místo toho, aby se jí pánové zeptali na průběh bojů u Stalingradu nebo na strategii Rudé armády, začnou z nich padat otázky jako z dámského časopisu.
Zajímá je, jestli se na frontě smí malovat, proč má sukně její uniformy tak nelichotivý střih a jestli jí válka nekazí pleť. Dívka se na ně podívá ledovým pohledem, který by zmrazil i vodku, nakloní se k mikrofonu a pronese větu, po které v sále ztichne i cvakání fotoaparátů: „Je mi dvacet pět let a na frontě jsem už zabila 309 fašistických okupantů. Nemyslíte si, pánové, že se za mými zády schováváte už příliš dlouho?“ Tohle nebyla žádná křehká květinka, ale Ljudmila Pavličenková – nejúspěšnější odstřelovačka v dějinách, které Němci s hrůzou přezdívali Lady Smrt.
Z knihovny rovnou do zákopů
Příběh Ljudmily Pavličenkové nezačal v kasárnách, ale v tiché čítárně Kyjevské univerzity. Narodila se v roce 1916 a ještě v červnu 1941 byla obyčejnou studentkou historie, která psala diplomovou práci o kozáckém hejtmanovi Bohdanu Chmelnickém a o víkendech chodila ze zvědavosti do střeleckého kroužku. Pak ale Hitler napadl Sovětský svaz a všechno se během jediné noci změnilo.
Líbil se vám úvod příběhu? Podpořte mě v dalším psaní částkou 19 Kč na kávu přes tento rychlý QR kód. Děkuji za vaši přízeň, vaše Lenka.
Čtyřiadvacetiletá Ljudmila okamžitě nakráčela na odvodní komisi. Úředník se na ni podíval, sjel očima její upravené nehty a elegantní šaty a s úšklebkem jí nabídl místo zdravotní sestry. Ljudmila se ale nenechala odbýt. Vytáhla svůj certifikát ze střeleckého klubu a trvala na tom, že chce pušku a jde do první linie. Nakonec jí udělali provizorní zkoušku – vrazili jí do ruky pušku a ukázali na dva německé vojáky na kopci. Ljudmila bez mrknutí oka dvakrát vystřelila a oba padli k zemi. Tím bylo rozhodnuto.
Psychologická válka v bahně u Sevastopolu
Během obléhání Oděsy a později Sevastopolu se z tiché historičky stala legenda. Ljudmila dokázala ležet bez pohnutí v mrazu, v bahně nebo v korunách stromů i patnáct hodin v kuse, jen aby si počkala na jediný dokonalý výstřel. Často pracovala v páru se svým manželem Alexejem Kicenkoem, kterého si vzala přímo na frontě. Jejich společné štěstí ale trvalo jen pár týdnů – Alexej zemřel po zásahu minometným granátem přímo v jejím náručí.

Zármutek v ní probudil chladnokrevnou zuřivost. Jejím hlavním úkolem se staly souboje s elitními německými odstřelovači. Jeden takový duel trval neuvěřitelné tři dny. Oba střelci leželi schovaní v troskách domů naproti sobě a čekali, kdo první udělá chybu. Nakonec německý snajpr nepatrně pohnul větví, aby si vylepšil výhled, a to byla jeho poslední vteřina v životě. Když pak Ljudmila prošla jeho věci, našla v jeho deníku záznamy o více než čtyřech stovkách zabitých spojeneckých vojáků.
Němci z ní měli takový strach, že na sovětské zákopy pouštěli z tlampačů vzkazy v ruštině: „Ljudmilo Pavličenková, přejdi k nám! Dáme ti spoustu čokolády a uděláme z tebe německého důstojníka.“ A hned nato dodali výhrůžku, že pokud ji chytí živou, roztrhají ji na tři sta devět kousků – přesně podle počtu jejích potvrzených zásahů.
Jak rudá rtěnka zaskočila Ameriku
V červnu 1942 jí vedle hlavy vybuchl minometný granát a střepiny jí těžce poranily obličej. Stalin si v tu chvíli uvědomil, že tahle mladá žena má pro něj větší cenu živá než mrtvá v zákopu. Rozhodl se poslat ji jako vůbec prvního sovětského občana do Bílého domu, aby přesvědčila amerického prezidenta Franklina Roosevelta a britského premiéra Winstona Churchilla, že je nejvyšší čas otevřít druhou frontu v Evropě.
Když Ljudmila vystoupila z letadla ve Washingtonu, americká média nevěděla, co si s ní počít. Čekali drsnou, hrubou Amazonku, ale místo toho přišla pohledná žena s pronikavýma očima. Američtí novináři se okamžitě vrhli na povrchní detaily. Deník New York Times o ní psal jako o „dívce v uniformě“, řešila se její váha, barva očí a fakt, že odmítá nosit make-up – i když ve skutečnosti si v soukromí občas ráda namalovala rty rudou rtěnkou, což byl jeden z mála ženských luxusů, který si dopřála.
Ljudmila zpočátku z amerických otázek zuřila. V jednom rozhovoru si postěžovala: „Jeden reportér dokonce zkritizoval délku mé sukně a prohlásil, že v Americe nosí ženy kratší sukně a v té mé vypadám tlustě. To mě dorazilo.“ Pak ale pochopila, jak s novináři hrát jejich vlastní hru, a začala je uzemňovat svým ostrým, břitkým humorem, který z ní přes noc udělal miláčka davů.
Nečekané přátelství s první dámou USA
Největší oporu v Americe našla tam, kde by to nikdo nečekal – u první dámy Eleanor Rooseveltové. Eleanor byla touhle mladou sovětskou hrdinkou naprosto fascinovaná. Pozvala ji bydlet přímo do Bílého domu a vzala ji s sebou na společné turné po celých Spojených státech, aby pomohla zlomit odpor Američanů k zapojení do pozemních bojů v Evropě.
Na pódiích po celé zemi se odehrával fascinující kontrast. Vedle kultivované, uhlazené americké první dámy stála válečná veteránka, která otevřeně mluvila o tom, jaké to je dívat se nepříteli do očí přes puškohled. Ljudmila v Americe dostala i speciální dárky – od zbrojní továrny Winchester obdržela špičkovou odstřelovací pušku a od firmy Colt pistoli s věnováním. Zpěvák Woody Guthrie o ní dokonce složil slavnou folkovou píseň Miss Pavlichenko, ve které zpíval o tom, jak „více než tři sta nacistů padlo pod její zbraní“.

Život po výstřelech
Po návratu do Sovětského svazu už se Ljudmila na frontu nevrátila. Získala nejvyšší vyznamenání Hrdina Sovětského svazu, stala se majorkou a až do konce války cvičila nové odstřelovače. Po válce se vrátila ke své původní lásce – dokončila studium historie v Kyjevě a pracovala jako vědecká pracovnice pro sovětské námořnictvo.

Na svou americkou přítelkyni nikdy nezapomněla
Když v roce 1957 Eleanor Rooseveltová navštívila Moskvu uprostřed studené války, sovětské úřady jí připravily přísně hlídaný program. Eleanor si ale vydupala, že se musí setkat se svou „Ljudmilou“.
Obě ženy se objaly v malém moskevském bytě a u čaje si povídaly jako staré kamarádky, jako by mezi jejich zeměmi nestála žádná železná opona. Ljudmila Pavličenková zemřela v roce 1974 ve věku padesáti osmi let – jako žena, která dokázala přežít peklo východní fronty a pak jediným slovem odzbrojit i ty nejdrzejší muže v sále.
Zdroje:
- Smithsonian Magazine – Eleanor Roosevelt and the Soviet Sniper
- HistoryNet – Lyudmila Pavlichenko: Lady Death
- The National WWII Museum – Lyudmila Pavlichenko, the Deadliest Female Sniper in History
- Kniha Lady Death: The Memoirs of Stalin’s Sniper (autorka Lyudmila Pavlichenko)
- Archiv Bílého domu (FDR Presidential Library) – Korespondence Eleanor Rooseveltové



Jeden komentář
Blahoslav
Nejvíc mě potěšilo „Je mi dvacet pět let a na frontě jsem už zabila 309 fašistických okupantů. Nemyslíte si, pánové, že se za mými zády schováváte už příliš dlouho?“
Vždycky to na mě zapůsobí strašně silně, úžasně…