Dvakrát darovaný život: Útěk jedenáctiletého Simona z vlaku smrti

Noc z 19. na 20. dubna 1943 se do dějin druhé světové války zapsala jako scéna jednoho z nejodvážnějších kousků evropského odboje. Z belgického sběrného tábora Mechelen vyjel transport XX, vlak naložený více než šestnácti sty Židy, jehož konečnou stanicí měla být Osvětim. Mezi uvězněnými v dobytčích vagónech byl i jedenáctiletý Simon Gronowski se svou matkou Chany. Když se vlak v hluboké tmě nečekaně zastavil pod palbou partyzánů, nikdo netušil, že se rodí jediný zdokumentovaný masový útěk z deportačního vlaku v nacisty okupované Evropě. Pro malého Simona to byla noc, kdy musel poslechnout nejtěžší rozkaz své matky – skočit do neznáma a nechat ji za sebou.

Chlapec z bruselské koželužny

Simon Gronowski se narodil do rodiny polsko-litevských židovských uprchlíků, kteří v Bruselu našli nový domov a provozovali úspěšný obchod s kůží. Dětství malého Simona bylo plné hudby, jeho starší sestra Ita milovala hru na klavír a rodina věřila, že v Belgii jsou v bezpečí. Vše se změnilo s nacistickou okupací v roce 1940. Rodině byl zabaven majetek a musela se začít skrývat.

V březnu 1943 však do jejich úkrytu vtrhlo Gestapo na základě udání. Simon, jeho sestra Ita a matka Chana byli zatčeni. Otec Léon v té době ležel v nemocnici, což mu paradoxně zachránilo život. Zadržení byli převezeni do nechvalně proslulých kasáren Dossin v Mechelenu, které sloužily jako přestupní stanice do vyhlazovacích táborů. Kvůli složitým kličkám v tehdejších belgických zákonech o státním občanství byla sestra Ita oddělena od zbytku rodiny, protože byla oficiálně považována za belgickou občanku a ty nacisté v této vlně nedeportovali. Jedenáctiletý Simon tak zůstal v táboře jen se svou matkou.

Útok tří mužů s jednou pistolí

Dne 19. dubna 1943 byl sestaven transport XX. Do dřevěných vagónů s ostnatými dráty přes malá okna nacisté natlačili 1 631 židovských mužů, žen a dětí. Simon a Chana se tísnili ve vagónu s dalšími padesáti lidmi. Atmosféra uvnitř byla plná zoufalství, nikdo přesně nevěděl, co je na konci cesty čeká, ale instinkt všem napovídal, že jde o cestu na popraviště.

Vlak se pohyboval nocí, když u městečka Boortmeerbeek náhle prudce zabrzdil. Tři mladí belgičtí odbojáři – lékař Youra Livchitz a jeho přátelé Robert Maistriau a Jean Franklemon – se rozhodli k šílenému kousku. Ozbrojeni jedinou pistolí, kleštěmi na drát a provizorní červenou lucernou pokrytou papírem simulovali na kolejích varovný signál nebezpečí. Strojvůdce vlak zastavil.

Rozpoutala se divoká přestřelka s patnáctičlennou německou ostrahou vlaku. Než byli partyzáni donuceni ustoupit, Robertu Maistriauovi se podařilo kleštěmi přestříhnout dráty a otevřít dveře jednoho z předních vagónů, čímž umožnil sedmnácti lidem okamžitě uprchnout. Simonův vagón byl však dál vzadu a jeho dveře zůstaly zavřené. Vlak se opět rozjel.

Rozkaz zněl: Skoč!

Odvážný útok partyzánů však vyvolal vlnu naděje a odvahy v celém vlaku. Muži v Simonově vagónu pochopili, že mají jedinečnou šanci. Začali zoufale lomcovat dveřmi, až se jim je zhruba po hodině jízdy, když vlak zpomalil v zatáčce u Borgloonu, podařilo vyrazit. Do vnitřku vagónu vtrhl chladný noční vzduch a hluk jedoucího kolosu.

Chana Gronowski okamžitě pochopila, co je třeba udělat. Vzbudila polospícího Simona, vzala ho za ruku a protlačila se s ním skrz dav k otevřenému portálu vagónu. Posadila ho na stupátko a pevně ho držela. Vlak v té chvíli mírně zpomaloval.

„Skoč!“ zavelela matka. Simon váhal, bál se rychlosti i tmy, která ubíhala pod koly. Matka ho však pevně postrčila a zopakovala rozkaz. Simon skočil.

Dopadl do vlhké trávy vedle železničního náspu, udělal několik kotrmelců, ale jako zázrakem se nezranil. Když se otřesený zvedl a pohlédl zpět k ujíždějícímu vlaku, spatřil v měsíčním světle tragédii, která ho měla provázet po zbytek života. Němečtí vojáci, kteří mezitím začali pobíhat po střechách vagónů a střílet po uprchlících, jeho matku zachytili dřív, než stačila skočit za ním. Vlak s Chanou zmizel ve tmě. Simon zůstal na kraji lesa úplně sám. Později, když o této noci mluvil jako dospělý muž, formuloval svůj únik větou, která vystihuje celou hloubku mateřské oběti: „Moje matka mi dala život dvakrát. Poprvé, když jsem se narodil, a podruhé v ten den, kdy mě poslala z toho vlaku pryč.“

Úkryt u četníka a život v ilegalitě

Simon utíkal celou noc lesem, schovával se před záblesky světel a zvuky výstřelů. Druhý den ráno, promrzlý, špinavý a k smrti vyděšený, dorazil do vesnice Borgloon. Měl obrovské štěstí – narazil na místního belgického četníka jménem Jan Aerts. Tento muž udělal rozhodnutí, které ho v té době mohlo stát život. Místo toho, aby židovského chlapce předal Gestapu, vzal ho k sobě domů, jeho manželka Simona nakrmila, oblékla do čistých šatů a četník ho tajně posadil na běžný vlak zpět do Bruselu.

V Bruselu se Simonovi podařilo vyhledat svého otce Léona. Zbytek války, celých sedmnáct měsíců, strávili oba v utajení, ukrýváni statečnými belgickými rodinami v různých bytech a sklepech.

Když v roce 1945 válka skončila, přišla krutá realita. Matka Chana byla zavražděna v plynové komoře hned v den příjezdu transportu do Osvětimi. Sestra Ita, kterou nacisté nakonec deportovali pozdějším transportem, v Osvětimi zahynula rovněž. Otec Léon se z této ztráty nikdy nevzbudil – v červenci 1945 zemřel naprostým žalem a zoufalstvím. Čtrnáctiletý Simon zůstal na celém světě úplně sám.

Odpuštění pod tóny jazzu

Simon se však nevzdal. Pronajal dům po rodičích, aby měl z čeho financovat svá studia, vystudoval práva a stal se z něj uznávaný bruselský advokát a doktor práv. Kromě práva našel únik a záchranu v hudbě. Začal hrát na klavír na počest své zesnulé sestry Ity a stal se z něj vynikající jazzový pianista.

Po celá desetiletí o svém traumatu nedokázal mluvit. Teprve po svých sedmdesátých narozeninách pocítil, že svět začíná zapomínat a že jeho povinností je svědčit. Napsal úspěšnou autobiografickou knihu a začal objíždět školy po celém světě, aby varoval před nenávistí a rasismem.

Jedním z nejúžasnějších momentů jeho pozdního života bylo setkání s Koenraadem Tinelem, slavným flámským sochařem. Koenraad byl mladším bratrem flámského důstojníka SS, který v roce 1943 osobně nakládal Simona a jeho matku do onoho vlaku smrti. Místo nenávisti však mezi oběma muži vzniklo hluboké přátelství. Simon bratrovi svého tehdejšího věznitele veřejně odpustil.

Příběh Simona Gronowského, chlapce, který skočil z vlaku smrti, tak dodnes zůstává nejen svědectvím o brutalitě holokaustu, ale především oslavou odvahy belgického odboje a bezbřehé mateřské lásky, která dokázala darovat život dvakrát.

Použité zdroje informací

• Autobiografická kniha: Simon Gronowski – Simon, le petit évadé du XXe convoi (osobní vzpomínky vydané v Belgii).
• Historické reálie o transportu: Dokumentace a archivy muzea Kazerne Dossin v Mechelenu (profil pamětníka Simona Gronowského).
• Zahraniční tiskové archivy: Reportáže stanic BBC News (speciál „Escaping the train to Auschwitz“) a The Guardian k výročí útoku na transport XX.
• Svědectví z exilu: Rozhovory a videozáznamy pro platformu The Low Countries a dokumenty belgického odboje mapující akci Youry Livchitze.