Prokletí diamantu Hope: Modrá krev, která nosila smrt

Ve světě miliardářů, panovníků a sběratelů umění existují předměty, jejichž hodnota se nevyčísluje penězi, ale lidskými životy. Tím nejznámějším, nejkrásnějším a zároveň nejděsivějším je diamant Hope (Naděje). Tento hluboce modrý drahokam o váze 45,52 karátu fascinuje lidstvo už po staletí. Kdo ho však vlastnil, pro toho se zářivý šperk stal jízdenkou do pekel. Krutá úmrtí, bankroty, šílenství a rodinné tragédie doprovázejí každého, v jehož rukou se ocitl. Je to jen série neuvěřitelných náhod, nebo kámen skutečně nese hněv starověkých bohů?

Hněv čtyřrukého boha: Krvavý zrod legendy

Příběh modrého diamantu začíná v temnotách indických dolů Kollur v Golcondě v 17. století. Původně vážil neuvěřitelných 112 karátů a tvořil oko v soše indické bohyně Sítá (nebo podle jiných verzí boha Šivy). Kámen byl symbolem božského zraku a duchovní čistoty, dokud ho z chrámu neukradl francouzský kupec a dobrodruh Jean-Baptiste Tavernier.

Legenda praví, že jakmile byl drahokam vytržen z oční jamky posvátné sochy, kněží nad ním vyřkli strašlivou kletbu: „Každý, kdo tento kámen bude vlastnit, propadne neštěstí, bídě a jeho krev bude prolita.“

Senzacechtivé drby tehdejší doby tvrdily, že samotného Taverniera stihl trest téměř okamžitě. Poté, co drahokam prodal francouzskému králi, odcestoval do Ruska, kde ho prý zaživa roztrhala smečka divokých psů. Ačkoliv moderní historici tvrdí, že Tavernier zemřel v klidu v pokročilém věku, pro veřejnost byl příběh o krvelačných psech dokonalým začátkem mýtu, který teprve začínal psát své nejtemnější kapitoly.

Královská krev pod gilotinou

Kámen získal francouzský král Ludvík XIV., přezdívaný Král Slunce. Nechal ho přebrousit do tvaru srdce o váze 67 karátů a šperku se začalo říkat „Modrý diamant Koruny“ (Blue Diamond of the Crown). Ludvík XIV. sice vládl dlouho, ale ke konci života ho postihla série rodinných tragédií – během několika let mu zemřel syn, vnuk i pravnuk. Sám král nakonec podlehl bolestivé sněti (gangréně).

Skutečné peklo však diamant rozpoutal za vlády jeho nástupců. Král Ludvík XVI. a jeho krásná, marnivá manželka Marie Antoinetta drahokam milovali. Královna ho s oblibou nosila na plesech jako symbol francouzské nadřazenosti a luxusu.

Netrvalo dlouho a Francii zachvátila krvavá revoluce. Z luxusních salonů byli král i královna uvrženi do chladných cel. V roce 1793 dopadla těžká sekera gilotiny nejprve na králův krk a o několik měsíců později ukončila i život samotné Marie Antoinetty. Spolu s nimi skončila na popravišti i královnina nejbližší přítelkyně, kněžna de Lamballe, která si šperk občas půjčovala. Rozzuřený dav ji zmasakroval, její hlavu nabodl na kůl a triumfálně ji nosil pod okny uvězněné královny.

Během revolučního chaosu v roce 1792 byl modrý drahokam z královské klenotnice ukraden. Na několik desetiletí zmizel z povrchu zemského, aby změnil identitu a připravil si půdu pro další oběti.

Nové jméno, nové oběti: Rodina Hope

Kámen se znovu objevil v Londýně v roce 1812, ale byl rafinovaně přebroušen do dnešní podoby (45,52 karátu), aby ho francouzská vláda nemohla identifikovat jako ukradený majetek. Kolem roku 1839 ho koupil nesmírně bohatý bankéř Henry Philip Hope, podle něhož dostal diamant své dnešní světoznámé jméno.

Hope kletbám nevěřil, ale drahokam začal tiše rozvracet jeho rodové impérium zevnitř. Henry zemřel bezdětný a jeho synovci se o diamant utkali v šílené právní bitvě, která rodinu stála miliony. Kámen nakonec zdědil jeho pravnuk Lord Francis Hope.

Francis byl typickým představitelem znuděné aristokracie. Oženil se s divadelní hvězdičkou May Yohe, ale diamant jako by mu zatemnil finanční úsudek. Během několika let propadl hazardu, naprosto zkrachoval a musel vyhlásit osobní bankrot. Manželka ho opustila a Francis byl v roce 1901 donucen rodinný drahokam prodat, aby splatil obří dluhy. Zemřel v chudobě a zapomnění. Jeho exmanželka May Yohe do konce života v novinových rozhovorech tvrdila: „Ten kámen je živé zlo. Vzal nám všechno – peníze, lásku i čest.“

Šílenství na dvoře sultána a krev v Paříži

Na začátku 20. století měnil diamant majitele jako horké zboží. Nikdo u něj nevydržel dlouho, jako by majitelé podvědomě cítili psychologický tlak a úzkost.

Francouzský klenotník Simon Frankel kámen koupil, ale vzápětí se dostal do těžkých finančních potíží, které ho málem zničily.
Egyptský kupec koupil diamant pro sultána, ale krátce poté se zřítil s autem ze srázu a zabil sebe i svou rodinu.
Sultán Abdulhamid II., vládce Osmanské říše, koupil diamant v roce 1908 za tehdy astronomických 400 000 dolarů pro svou oblíbenou konkubínu Subayu. Kletba udeřila bleskově. Subaya byla zavražděna při palácovém převratu a samotný sultán byl o rok později svržen, zbaven veškerého majetku a uvržen do domácího vězení, kde přišel o rozum.

Kámen putoval zpět do Paříže k slavnému klenotníkovi Pierru Cartierovi. Ten moc dobre věděl, že senzace a temné příběhy prodávají. Rozhodl se, že diamant nabídne ženě, která měla víc peněz než rozumu, ale jejíž osud se měl stát tou nejtragičtější kapitolou v historii drahokamu.

Evalyn Walsh McLean: Když si koupíte vlastní zkázu

V roce 1910 Cartier ukázal diamant Hope mladé, excentrické americké dědičce těžebního impéria Evalyn Walsh McLean. Evalyn byla pohádkově bohatá, zvyklá mít vše, na co si vzpomněla. Když jí Cartier vyprávěl o kletbě, Evalyn se jen smála: „Věci, které nosí smůlu, mně osobně přinesou štěstí!“ prohlašovala sebevědomě.

Cartier jí diamant půjčil na víkend. Evalyn propadla jeho magické temně modré barvě, která pod ultrafialovým světlem rudě světélkovala jako žhavé uhlíky. V roce 1911 ho koupila za 180 000 dolarů a nechala ho zasadit do honosného náhrdelníku obklopeného dalšími diamanty.

Zpočátku z toho měla obrovskou show. Dávala náhrdelník svému dogovi na obojek, schovávala ho hostům na večírcích do polštářů v rámci společenských her a nosila ho téměř nepřetržitě. Psychologický teror kletby však na její rodinu udeřil s neúprosnou brutalitou.

Smrt prvorozeného syna: V roce 1919 byl její devítiletý milovaný syn Vinson sražen autem přímo před jejich domem. Evalyn se z této ztráty nikdy nevzpamatovala.
Rozpad manželství a alkoholová psychóza: Její manžel, Edward McLean (vlastník deníku The Washington Post), neunesl rodinnou atmosféru plnou žalu. Začal divoce pít, utekl s jinou ženou, finančně zruinoval rodinné vydavatelství a nakonec byl oficiálně prohlášen za nepříčetného. Zemřel v psychiatrické léčebně izolován od světa.
Sebevražda dcery: V roce 1946 se její pětadvacetiletá dcera Evalyn McLean Leonard předávkovala prášky na spaní.
Ztráta rozumu: Samotná Evalyn Walsh McLean skončila jako zlomená žena závislá na morfiu. Sedávala ve svém prázdném sídle, na krku měla diamant Hope a mluvila s duchy svých mrtvých dětí. Zemřela v roce 1947 na zápal plic, opuštěná a psychicky zcela zničená.

Poslední oběť a věčné vězení

Po smrti Evalyn koupil celou její sbírku šperků slavný newyorský klenotník Harry Winston. Winston byl pragmatický obchodník. Uvědomoval si, že diamant Hope je příliš nebezpečný pro soukromé vlastníky. Rozhodl se k nevídanému kroku – věnovat drahokam celému americkému národu.

V roce 1958 poslal diamant do Smithsonova institutu ve Washingtonu. Bizarní je, že ho neposlal pod ozbrojenou eskortou, ale zabalil ho do obyčejného hnědého papíru a poslal jako běžný balík poštou za pouhých 145 dolarů.

Kletba si však vybrala svou poslední symbolickou daň na pošťákovi, který balíček doručoval. Jmenoval se James Todd. Krátce poté, co diamant předal muzeu, mu kamion na silnici rozdrtil nohu. Následně mu při požáru shořel dům a jako koruna všeho neštěstí mu zahynul pes. Todd v rozhovorech tvrdil, že za to může ten zatracený modrý kámen.

Dnes je diamant Hope bezpečně uložen za neprůstřelným sklem ve Smithsonian Museum. Ročně se na něj přicházejí podívat miliony lidí. Kámen tiše odpočívá ve svém věčném vězení a pod světly reflektorů září svou hypnotickou modří. Kletba se zdá být utlmena – muzeum totiž kámen nevlastní kvůli osobní marnivosti nebo touze po moci, ale ukazuje ho jako dar vědě a historii. Přesto, když se zhasnou světla a vědci na něj namíří ultrafialové paprsky, diamant Hope se rozsvítí temně rudou, krvavou barvou. Jako by lidstvu připomínal, že krev jeho obětí z něj nikdy nepůjde smýt.

Zdroje informací

Kurin, Richard (2006): Hope Diamond: The Legendary History of a Cursed Gem – Nejpodrobnější historická studie vydaná přímo kurátorem Smithsonova institutu, která odděluje mýty od faktů.
Patch, Suzanne Steinem (1976): Blue Mystery: The Story of the Hope Diamond – Kniha zaměřující se na mineralogické vlastnosti drahokamu a historii jeho majitelů.
McLean, Evalyn Walsh (1936): Father Struck It Rich – Autobiografie poslední soukromé majitelky, ve které detailně popisuje svůj život s diamantem a rodinné tragédie.
The Washington Post (Archiv): Dobové články a reportáže o skandálech rodiny McLean a převodu diamantu do muzea v roce 1958