Peklo za ostnatým drátem: Utajená tragédie broumovského tábora, kde v tichosti umíraly tisíce zajatců

Když dnes projíždíte malebnou krajinou Broumovska, obklopenou majestátními pískovcovými skalami a barokními památkami, dýchne na vás klid a hluboká historie. Jen málokterý z turistů však tuší, že podél silnice mezi Broumovem a Martínkovicemi se před více než stoletím rozkládalo jedno z nejtemnějších míst naší novodobé historie. Místo, kde lidská důstojnost znamenala méně než kus plesnivého chleba a kde tisíce vojáků, tisíce kilometrů od svých domovů, našly svůj masový hrob.

Vítejte v příběhu Lager Broumov – zapomenutého zajateckého tábora z první světové války, jehož děsy dodnes spí pod tichými martínkovickými loukami.

Město utrpení pro 30 000 duší

Píše se rok 1915. První světová válka polyká statisíce životů na frontách a rakousko-uherská mašinérie urgentně potřebuje vyřešit logistický problém: kam umístit obrovské množství zajatých nepřátelských vojáků, především z řad carské ruské armády, Srbů a později i Italů. Volba padá na rozsáhlé louky u Broumova iDNES.cz.

Během několika měsíců zde vyrůstá obří, soběstačné „město ve městě“ obehnané vysokým plotem z ostnatého drátu a strážními věžemi. Tábor disponoval vlastní pekárnou, jatky, nemocničními baráky, spalovnou odpadků, a dokonce i vlastním nouzovým platidlem – táborovými penězi. Oficiálně byl projektován pro přibližně 25 až 30 tisíc lidí. V době své největší „slávy“ tak tábor počtem obyvatel několikanásobně převyšoval samotný Broumov.

Za fasádou organizovaného tábora se však skrývala krutá realita. Zajatci byli ubytováni v narychlo stlučených dřevěných barácích. Ty v létě fungovaly jako nesnesitelné skleníky a v zimě, kdy teploty na drsném Broumovsku klesaly hluboko pod nulu, se měnily v ledové mrazáky bez jakéhokoliv vytápění.

Když hlad a tyfus kosily řady

Největším nepřítelem mužů za drátem nebyli rakouští dozorci, ale hlad a nemoci. S postupující válkou a blokádou Rakouska-Uherska dramaticky klesaly příděly jídla. Zajatci dostávali k jídlu jen vodnaté polévky ze shnilé řepy či bramborových slupek a kousek chleba s příměsí pilin. Zoufalství došlo tak daleko, že vyhladovělí lidé jedli trávu, hmyz a v táboře se začaly šířit zvěsti o nejtemnějších projevech lidského pudu sebezáchovy.

Extrémní podvýživa, absence jakékoli hygieny a všudypřítomné vši vytvořily dokonalé podhoubí pro apokalypsu. V táboře naplno propukla epidemie skvrnitého tyfu, tuberkulózy a úplavice.

Nemocniční baráky nestíhaly. Zajatci umírali po desítkách denně. Dochovalo se svědectví, že těla zemřelých byla skládána na hromady za baráky jako palivové dříví, než je hromadné povozy odvezly za hranice tábora.

Vojenský hřbitov v Martínkovicích: Památník zapomenutých

Když v listopadu 1918 válka skončila, tábor byl narychlo rozpuštěn, baráky strženy a dřevo rozprodáno. Stopy po obřím lágru měly z krajiny zmizet. To, co však zmizet nemohlo, byly tisíce mrtvých těl.

Nedaleko Martínkovic, na okraji tehdejšího tábory, vznikl Vojenský hřbitov. Podle historických pramenů zde v masových i samostatných hrobech odpočívá přes 2 600 zajatcůiDNES.cz – největší podíl tvoří Rusové, následují Srbové, Italové a několik desítek dalších národností.

Dnes je toto místo mrazivě tiché. Dominují mu pravoslavné kříže a památník, který nechal v meziválečném období vybudovat jugoslávský stát na památku svých padlých synů. Desky se jmény jsou však v mnoha případech nečitelné nebo chybí, stovky ruských vojáků zůstávají navždy bezejmenné.

Proč bychom neměli zapomínat?

Příběh broumovského lágru je krutým mementem toho, jak snadno se v soukolí světových konfliktů vytrácí lidskost. Tito muži nepadli se zbraní v ruce v zápalu boje. Zemřeli v tichu, zapomnění, vysílení hladem a opuštění tisíce kilometrů od svých matek, manželek a dětí.

Když příště navštívíte Broumovsko, věnujte chvíli ticha i Martínkovicím. Ty stovky kamenných křížů v trávě jsou totiž němým vykřičníkem, který nám připomíná, že válka neničí životy jen na frontové linii, ale i hluboko v týlu, za ostnatým drátem, kam lidské oko raději nechtělo dohlédnout.