Historie,  Politika,  Příběhy s duší,  Tajemství

Poslední svědek z Berehova. Příběh ztracených náušnic a slibu, který přežil Osvětim i pochod smrti

Spread the love

V učebnicích dějepisu se často mluví o velkých politických dohodách, posouvání státních hranic a milionech lidských obětí. Jenže ty nejhlubší tragédie dvacátého století se často scvrknou do rozměru jedné jediné domovní adresy. Kdo si dnes při pohledu na mapu uvědomuje, že malebný, vínem proslulý kraj Podkarpatské Rusi s centrem v Užhorodu patřil v meziválečném období k Československu?

Že zde žili lidé, kteří s hrdostí nosili československé pasy a pro které byla Praha hlavním městem jejich vlasti? Právě v berehovském zemském okrese se odehrál skutečný, hluboce dojemný příběh dvou vrstevníků. Spojoval je jeden společný dům, rozdělila je selekce na osvětimské rampě a na samotném konci zbyly jen jedny malé dívčí náušnice, které ten, který přežil, střežil jako posvátný poklad po celých sedmdesát let.

Dvě děti z jedné chodby na periferii republiky

Magdaléna Weissová a Lájoš Smilovits se narodili v roce 1928 do světa, který se zdál být bezpečný. Lájoš přišel na svět v malé podkarpatské obci Bilke, Magdaléna v nedalekém Berehovu. Osud a rodinné okolnosti je však brzy svedly dohromady – obě židovské rodiny si pronajaly byty ve stejném činžovním domě v Berehovu. Děti vyrůstaly bok po boku, sdílely společný dvůr, mluvily směsicí češtiny, maďarštiny a jidiš a prožívaly klasické dětství na periferii první československé republiky.

Všechno se začalo hroutit na podzim roku 1943. Tehdy jim bylo deset let a po nekompromisní první vídeňské arbitráži připadlo Berehovo sousednímu Maďarsku. Aniž by děti opustily své pokojíčky, ocitly se ze dne na den v úplně jiném, nepřátelském státě. Maďarský režim admirála Horthyho sice přijal tvrdé protižidovské zákony, ale jako spojenec nacistického Německa dlouho odmítal své židovské obyvatele vydat k likvidaci.

Líbil se vám úvod příběhu? Podpořte mě v dalším psaní částkou 19 Kč na kávu přes tento rychlý QR kód. Děkuji za vaši přízeň, vaše Lenka.

QR Platba 19 Kč

Pro Magdalénu a Lájoše to znamenalo pět let relativního, byť neustálým strachem naplněného příměří. Tato křehká naděje na přežití však vzala za své v březnu 1944, kdy Adolf Hitler nechal Maďarsko vojensky obsadit. Do země dorazilo vražedné komando Adolfa Eichmanna a mašinérie holokaustu se rozjela s děsivou dravostí.

Tajemství ukryté u berehovské cihelny

Během několika málo týdnů museli všichni Židé z Berehova opustit své domovy. Byli nahnáni do provizorního, přeplněného ghetta, které úřady zřídily v areálu místní staré cihelny. Podmínky v lágru byly otřesné, chybělo jídlo i pitná voda a všem bylo jasné, že se blíží konečné řešení.

Právě v těchto dnech, uprostřed prachu a špíny cihelny, došlo k osudovému setkání obou šestnáctiletých vrstevníků. Magdaléna si uvědomovala, že drahé předměty stráže vězňům při transportu okamžitě zabaví. Sundala z uší své malé, milované náušnice a ukázala je Lájošovi. Společně našli bezpečné místo v základech jedné ze starých pecí, kde pod uvolněnou cihlu šperk ukryli. Vyměnili si pohledy a dali si tichý slib: ten, kdo z nich strašlivé události přežije, se pro náušnice vrátí, aby zůstala zachována vzpomínka na jejich rodinu.

Následujícího rána dorazily k cihelně dobytčí vagony. Cesta do Osvětimi trvala několik dní. Na tamní rampě, zahalené do štiplavého kouře z kremačních pecí, se jejich cesty navždy rozdělily. Krásná, křehká Magdaléna byla okamžitě při selekci poslána na levou stranu – rovnou do plynové komory. V pouhých šestnácti letech její život vyhasl a zbylo z ní jen číslo v německých záznamech.

Vězeň číslo 503 a pochod smrti přes Opavu

Lájoš měl se svým bratrem větší štěstí, pokud se to tak dá nazvat. Byli vybráni na otrockou práci do zbrojního průmyslu. Prošel si peklem několika koncentračních táborů, hladem a bitím. Největší zkouška však přišla v lednu roku 1945, kdy se k Osvětimi přiblížila Rudá armáda. Nacisté tábor narychlo evakuovali a vyhnali tisíce vězňů na takzvaný pochod smrti.

Lájoš v třeskutém mrazu, napůl nahý a bosý, pochodoval desítky kilometrů zasněženou krajinou. Trasa transportu smrti vedla přes Slezsko a českou Opavu, kde byli polomrtví vězni naloženi do otevřených uhelných vagonů a transportováni do rakouského Mauthausenu. Během této cesty Lájošův bratr podlehl nelidskému vyčerpání a zemřel mu v náručí.

Sám Lájoš dorazil do Mauthausenu na samém pokraji smrti a skončil na táborové ošetřovně, která byla v té době spíše čekárnou na popraviště. V databázi identifikovaných vězňů mauthausenského transportu byl tehdy zapsán pod chladným číslem 503. Díky neuvěřitelné vůli žít a pomoci ostatních spoluvězňů se však dožil květnového osvobození.

Návrat do cizí vlasti a cesta do zaslíbené země

Když se jednadvacetiletý Lájoš po válce vrátil zpět do rodného Berehova, zjistil, že starý svět je definitivně pryč. Jeho rodina nežila, dům byl vyrabovaný. Navíc Československo v roce 1945 pod politickým tlakem Moskvy postoupilo celou Podkarpatskou Rus Sovětskému svazu. Z bývalých československých občanů se tak ze dne na den stali občané SSSR a nad krajem se rozprostřela stalinská tma.

Lájoš však nezapomněl na svůj slib. Vydal se k opuštěné berehovské cihelně. Mezi rozpadajícími se zdmi našel starou pec, odsunul cihlu a v prachu objevil malé, netknuté náušnice. Byly tím jediným, co mu zbylo po dívce z jeho dětství. V roce 1948 využil příležitosti, opustil Sovětský svaz a odešel do nově vzniklého státu Izrael, kde začal budovat nový život pod jménem Lajos Smilovits.

Opatrovaný poklad, který našel svůj domov

Lájoš prožil v Izraeli dlouhý a naplněný život, založil rodinu a dožil se požehnaného věku. Celých sedmdesát let ležely malé náušnice v jeho nočním stolku. Kdykoli se na ně podíval, viděl tvář šestnáctileté Magdalény a vzpomínal na společný dům v československém Berehovu. Na sklonku svého života, když cítil, že se jeho čas krátí, se rozhodl, že tento symbol čisté lidské paměti nesmí zmizet z tohoto světa.

Odvezl náušnice do jeruzalémského památníku holokaustu Jad vašem a s hlubokým dojetím je daroval do tamních sbírek, aby lidem z celého světa vyprávěly příběh o dívce, které nebylo dopřáno zestárnout. Lájoš Smilovits zemřel v roce 2019 ve věku jednadevadesáti let jako poslední přímý svědek berehovské tragédie.

Dnes na jeho počest i na památku Magdalény visí v památníku dvě černobílé fotografie – dva vrstevníci z jednoho domu, které sice Osvětim rozdělila, ale síla jednoho slibu a jedny malé náušnice je nakonec po dlouhých desetiletích znovu spojily v jedno nesmrtelné svědectví.

Použité zdroje:

  • Památník holokaustu Jad vašem (Yad Vashem) v Jeruzalémě: Oficiální dokumentace, archivní záznamy a fotografická sbírka darovaných předmětů rodiny Weissovy a Smilovitsovy.
  • Databáze vězňů transportů smrti Osvětim–Opava–Mauthausen: Historické registry a kazuistika vězně číslo 503 (Lajos Smilovits).
  • Národní archiv ČR: Dokumenty k odstoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu v roce 1945 a statistiky československých občanů židovského původu.
  • Hájek, Martin: Dva vrstevníci z jednoho domu. Ona zemřela v Osvětimi, on celý život střežil její náušnice (Historická studie a kazuistika z Podkarpatské Rusi).

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

sofiepise
Přehled ochrany osobních údajů

Tyto webové stránky používají soubory cookies, abychom vám mohli poskytnout co nejlepší uživatelský zážitek. Informace o souborech cookie se ukládají ve vašem prohlížeči a plní funkce, jako je rozpoznání, když se na naše webové stránky vrátíte, a pomáhají našemu týmu pochopit, které části webových stránek považujete za nejzajímavější a nejužitečnější.