S politiky netančím: Fenomén Šimek a Bubílková a satira, která měla odvahu

Když se v devadesátých letech v neděli večer na obrazovkách tehdy mladé televize Nova objevila znělka pořadu S politiky netančím, v českých domácnostech se doslova zastavil čas. Národ seděl u obrazovek a s napětím čekal, kdo to schytá tentokrát. Spojení noblesního, léty prověřeného humoru Miloslava Šimka a břitkého, rychlého jazyka slovenské novinářky Zuzany Bubílkové se stalo absolutním televizním fenoménem, který u nás dodnes nikdo nedokázal zopakovat.

Byla to éra, kdy se rodila nová česká demokracie a s ní i divoká politická scéna plná excentrických figurek. Lidé v té době politiku hltali, ale zároveň z ní byli unavení. Dvojice Š&B jim nabídla dokonalý ventil – chytrou, nekompromisní, ale přesto nesmírně šarmantní satiru. Dokázali si střílet z vládních špiček s takovou lehkostí, že se v publiku tehdy červenali a potili i sami propíraní ministři.

Když se potká semaforská škola s dravou žurnalistikou

Miloslav Šimek byl v té době už legendou. Měl za sebou slavnou éru v divadle Semafor, nezapomenutelné a hluboké autorské dvojice s Jiřím Grossmannem, později s Luďkem Sobotou a Jiřím Krampolem. Byl to mistr slova, který ctil tradici klasické české klauniády.

Když se však po revoluci potkal se Zuzanou Bubílkovou, která tehdy v televizi moderovala vážné politické debaty, málokdo věřil, že by toto spojení mohlo fungovat.

Ona přinesla do hry dravost, hlubokou znalost politického zákulisí a ostrý, přímočarý slovenský temperament. On dodal laskavý nadhled, smysl pro pointu a divadelní řád. Vznikla neuvěřitelná chemie. Na pódiu divadla Jiřího Grossmanna seděli u stolku jako dva protipóly – elegantní starší gentleman, který občas jen tak mimochodem pozvedl obočí, a energická žena, která pálila jednu bleskovou narážku za druhou.

Z jejich pořadů zlidověly desítky hlášek. Kdo by si nepamatoval pověstné parodování tehdejšího premiéra Miloše Zemana a jeho záliby v becherovce, neustálé rýpání do Václava Klause a jeho profesorského tónu nebo humorné etudy na adresu tehdy mladého a ambiciózního Stanislava Grosse. Šimek a Bubílková dokázali z reálných politických krizí udělat divadelní frašku, u které slzely smíchy celé generace.

Tajemství ukryté za oponou smíchu

Největší síla této dvojice spočívala v tom, že jejich humor nikdy nebyl laciný ani vulgární. Když psali scénáře pro své pořady S politiky netančím nebo pozdější Politické harašení, trávili hodiny a dny pečlivým rešeršováním novinových titulků a politických prohlášení. Šimek byl nesmírně přísný autor – každé slovo muselo sedět, každý vtip musel mít jasný rytmus.

Ačkoliv v televizi působili jako sehraný manželský pár, který se neustále popichuje, v soukromí je pojilo hluboké, čisté a loajální přátelství. Byli si oporou v dobách největší slávy, kdy trhali rekordy sledovanosti, i v momentech, kdy se na ně valila vlna kritiky od uražených mocných.

Vybudovali si svůj vlastní svět, do kterého nikoho cizího nepouštěli, a chránili si svou autorskou nezávislost před tlakem televizních šéfů.

Smutný konec a prázdné židle v sále

Tato velkolepá jízda však měla pro obou herce velmi tragický a předčasný konec. Na počátku nového tisíciletí zasáhla Miloslava Šimka těžká a zákeřná nemoc – onkologické onemocnění. Přestože byl zesláblý a procházel náročnou léčbou, odmítal pódium opustit. Humor pro něj byl kyslíkem a diváci mu dodávali sílu bojovat. Zuzana Bubílková stála věrně po jeho boku až do posledních chvil, kryla mu záda na jevišti a pomáhala mu maskovat únavu před kamerami.

V únoru roku 2004 Miloslav Šimek ve věku šedesáti tří let zemřel. Pro českou kulturu to byla obrovská ztráta a pro Zuzanu Bubílkovou moment, kdy se jí zhroutil profesní i osobní svět. Pokusila se sice na formát politické satiry později navázat s jinými kolegy, ale nekompromisní realita ukázala, že Šimka zkrátka nahradit nešlo. Ta jedinečná chemie a kouzlo byly navždy pryč.

Když se dnes s odstupem let podíváme na staré záznamy z jejich představení na YouTube, člověku zbyde v ústech taková sladkokyselá příchuť. Na jednu stranu se člověk stále upřímně směje těm geniálním dialogům, na stranu druhou přichází hluboké nostalgické zamyšlení nad tím, jak moc nám dnes na televizních obrazovkách takový formát chytré, odvážné a vkusné satiry chybí.

Šimek a Bubílková nám ukázali, že z politiků se střílet dá a musí, ale že i ten nejostřejší humor se dá dělat s elegancí a čistým svědomím.

Použité zdroje a literatura

• ŠIMEK, Miloslav a BUBÍLKOVÁ, Zuzana. S politiky netancuj. Praha: Šulc a Švarc (Knižní podoba nejúspěšnějších televizních dialogů a scének).
• BUBÍLKOVÁ, Zuzana. Co kamery neviděly: Vzpomínky na Miloslava Šimka. Praha: Formát (Autobiografické svědectví o zákulisí natáčení a hlubokém přátelství).
• Divadelní ústav. Historie politické satiry v českém divadle a televizi po roce 1989. Praha: Institut umění.
• Televizní archivy. Záznamy pořadů S politiky netancuj (Česká televize a TV Nova, léta 1995–2004).