Louis Armstrong: Z chudoby New Orleans až na vrchol jazzu

Představte si místo, kde se vzduch tetelí horkem, z přístavu voní tabák a shnilé banány a z oken levných hampejzů se ozývá syrová, divoká hudba. Vítejte v New Orleans na počátku 20. století. V jedné z nejchudších a nejnebezpečnějších čtvrtí tohoto města se 4. srpna 1901 narodil chlapec, který měl navždy změnit tvář světové hudby. Jmenoval se Louis Armstrong. Jeho cesta ze samotného dna lidské společnosti až na absolutní vrchol slávy je příběhem neuvěřitelné vůle, geniality a úsměvu, který dokázal roztopit i ty nejtvrdší rasové bariéry Ameriky.

Dětství na „Bojišti“ a osudový výstřel

Louis neměl na růžích ustláno. Jeho otec rodinu opustil hned po chlapcově narození. Jeho matka měla v té době pouhých patnáct let. Aby syna a jeho mladší sestru uživila, musela se často uchylovat k prostituci. Louise tak z velké části vychovávala babička, bývalá otrokyně. Malý Louis trávil dny na ulici. Zpíval v chlapeckém kvartetu na nárožích, sbíral starý papír a rozvážel uhlí.

Paradoxně největší zlom jeho dětství pronesl kriminální delikt. Na Silvestra roku 1912 vzal jedenáctiletý Louis ze zásuvky své matky starý revolver a na oslavu nového roku vystřelil do vzduchu. Policie ho okamžitě zatkla. Soud ho poslal do polepšovny pro barevné chlapce.

Pro Louise to však nebylo vězení, ale požehnání. V ústavu panoval přísný režim, ale také tam fungovala chlapecká kapela. Vedoucí kapely si všiml chlapcova zájmu a dal mu do ruky kornet – předchůdce trubky. Louis cvičil jako posedlý. Brzy se stal kapitánem kapely. Když polepšovnu opouštěl, věděl naprosto přesně, kým chce být.

Příběh rodiny Karnofských: Lekce lidskosti

V Louisově raném životě hrála zásadní roli rodina Karnofských. Byla to rodina chudých židovských imigrantů z Litvy, která Louise adoptovala jako pomocníka na svém voze s uhlím. Karnofští viděli, že chlapec hladoví, a tak ho každý večer zvali k rodinnému stolu.

Byli to právě oni, kdo Louisovi půjčili pět dolarů na nákup jeho úplně prvního vlastního kornetu v zastavárně. Armstrong na tuto rodinu nikdy nezapomněl. Do konce svého života nosil na krku Davidovu hvězdu. Často vzpomínal, že se od nich naučil, jak mít rád lidi. Viděl totiž, že i oni čelí krutým předsudkům a diskriminaci.

Král New Orleans a cesta na Sever

Když Louis dospěl, jeho talent už nebylo možné přehlédnout. Začal hrát v klubech a na parnících plujících po řece Mississippi. Jeho mentorem a idolem se stal kornetista Joe „King“ Oliver, nejuznávanější jazzman v New Orleans.

Když Oliver odešel za lepším výdělkem do Chicaga, Louis obsadil jeho místo v nejlepší kapele ve městě. V roce 1922 mu pak Oliver poslal telegram, který změnil vše: „Poď za mnou do Chicaga.“

Chicago dvacátých let bylo divoké, pulzující město ovládané gangstry a prohibicí. Armstrong zde nastoupil do Oliverovy kapely. Lidé nevěřili vlastním uším. Když Louis se svým kornetem spustil improvizované sólo, ostatní muzikanti přestávali hrát a jen fascinovaně poslouchali. Louis přinesl do jazzu něco revolučního: povýšil jazz z kolektivní improvizace na umění geniálního sólisty.

Zrození Satchma a hlas, který chraptěl zlatem

V letech 1925 až 1928 natočil Armstrong se svými studiovými skupinami nahrávky, které položily základy moderního jazzu. Tehdy se také plně projevila jeho přezdívka Satchmo, což byla narážka na jeho velká ústa.

Kromě trubky začal Louis stále více používat svůj hlas. Byl hluboký, chraplavý, prosáklý tabákem, ale neuvěřitelně muzikální. Traduje se historka, že během natáčení v roce 1926 Louisovi spadl stojan s textem na zem. Aby nepřerušil nahrávání, začal do mikrofonu slabikovat nesmyslná slova a napodobovat zvuk své trubky. Tímto způsobem v podstatě zpopularizoval scat – jazzový vokální styl, který po něm převzaly generace zpěváků.

Globální ikona v době rasového napětí

V 30. a 40. letech už byl Armstrong celosvětovou celebritou. Koncertoval v Evropě, hrál v hollywoodských filmech a plnil koncertní sály. Amerika však byla stále hluboce rasově rozdělená. Armstrong musel často čelit ponižujícím situacím. Na turné na Jihu nesměl spát ve stejných hotelech jako bílí lidé a musel jíst v kuchyních.

Mnozí mladí černí radikálové mu vyčítali, že se na pódiu příliš usmívá a dělá show pro bílé publikum. Nazývali ho posměšně „strýčkem Tomem“. Byla to však nespravedlivá kritika. Armstrong bojoval po svém. Financoval právníky pro bojovníky za lidská práva a v roce 1957 veřejně a ostře zkritizoval amerického prezidenta za to, že nedokázal ochránit černochy při integraci školy v Little Rocku.

Jak úžasný je tento svět

V roce 1967, v době, kdy světem otřásala válka ve Vietnamu a rasové nepokoje v amerických městech, natočil Armstrong píseň, která se stala jeho definitivním odkazem lidstvu: What a Wonderful World (Jak úžasný svět).

Mnozí manažeři píseň nechtěli vydat, přišla jim v té temné době příliš sentimentální. Louis ji však zpíval s takovou upřímnou láskou a nadějí, že dojala miliony lidí. Když chraplavým hlasem zpíval o zelených stromech, červených růžích a dětech, které vyrostou a budou vědět mnohem víc než my, lidé mu věřili každé slovo. Píseň se stala obřím hitem a dodnes je hymnou naděje.

Poslední tóny

Louis Armstrong hrál a koncertoval do posledních sil, i když mu lékaři kvůli nemocnému srdci a ledvinám hraní na trubku přísně zakazovali. Nedokázal bez hudby a publika žít. 6. července 1971 král jazzu ve svém domě v New Yorku tiše zemřel ve spánku.

Chlapec z chudinského předměstí New Orleans, který začínal s pěti dolary v kapse, dokázal něco nevídaného. Zanechal po sobě svět, který byl díky jeho hudbě a nezdolnému optimismu o kousek lepší, jasnější a úžasnější.

Zajímavé citace:

O hudbě a jazzu

„Pokud se musíte ptát, co je to jazz, pak to nikdy nepochopíte.“
„Na světě jsou jen dva druhy hudby: dobrá a špatná. Nezáleží na tom, co hrajete, ale jak to hrajete.“
„Když hraju, nemyslím na nic. Jen zavřu oči a jsem přímo v té hudbě.“
„To, co z trubky vychází, je přesně to, co do ní vkládáte. Pokud do ní nedáte celé své srdce, nástroj to okamžitě prozradí.“

O životě, chudobě a lidech

„Celý život jsem žil s pocitem, že i když nemám v kapse ani floka, pořád jsem bohatý člověk, protože mám svou hudbu.“
„Když se usmíváte na svět, svět se usmívá na vás.“
„Neztrácejte čas nenávistí. Život je příliš krátký na to, abyste si kazili radost z dobrých věcí.“
„Lidé se mě ptají, jak můžu v dnešní době zpívat, že je svět úžasný. Podívejte se na ty malé děti. Ty vyrostou a udělají svět lepším. O tom to celé je.“

O rasových předsudcích a politice

„Moje trubka nerozeznává barvu pleti. Když z ní vyjde tón, je prostě krásný pro všechny lidi bez rozdílu.“
„Měl jsem to štěstí, že mě v dětství zachránili lidé, kteří sami věděli, co je to chudoba a útlak. Naučili mě, že lidskost se neměří původem, ale srdcem.“

Zdroje a doporučená literatura:

ARMSTRONG, Louis. Satchmo: My Life in New Orleans. New York: Da Capo Press, 1986. ISBN 978-0306802768.
BERGREEN, Laurence. Louis Armstrong: An Extravagant Life. New York: Broadway Books, 1998. ISBN 978-0553067682.
BROTHERS, Thomas. Louis Armstrong’s New Orleans. W. W. Norton & Company, 2007. ISBN 978-0393330052.
Archiv muzea Louise Armstronga: Historické sbírky a osobní deníky uchovávané v jeho domě v Queensu.