Smrad, krev a podivná pravidla: Jeden den v kůži středověkého člověka

Getting your Trinity Audio player ready...

Zapomeň na romantické filmy o chrabrých rytířích na bílých koních a dámách v čistých šatech. Skutečný středověk byl drsný, špinavý a plný věcí, nad kterými by se nám dnes zvedl žaludek. Abychom pochopili, jak bizarní tehdy život byl, prožijeme jeden obyčejný den s tesařem Jakubem a jeho rodinou v uličkách jednoho českého města.

Kapitola I: Snídaně s pivem a ranní sprcha z okna

Jakub se probouzí za svítání na slaměném lůžku plném blech a vší. V jedné jediné místnosti spí s celou rodinou, a navíc v rohu podestýlky funí sele. Zvířata uvnitř domu byla tehdy naprosto běžná – v noci hřála a nikdo je neukradl.

Jeho žena třeští oči, protože miminko už od noci pláče. Jakub ho jde zkontrolovat. Chlapeček je pevně stažený v plenkách, že se nemůže ani pohnout. Tehdy se věřilo, že když se dítě nezabalí jako mumie, kosti mu vyrostou křivě. V těchto zavinovačkách novorozenci zůstávali celé dny, často ve vlastních výkalech, což byla pro kůži hotová pohroma.

K snídani není káva ani čaj. Jakub si nalévá misku hutné obilné kaše a zapíjí ji… pivem. Žádný alkoholismus v tom nehledej. Voda ve městě je kvůli chybějící kanalizaci tak znečištěná, že kdyby se jí napil, pravděpodobně do večera zemře na průjem. Pivo prochází varem, takže je bezpečnější než cokoli ze studny. Pijí ho i malé děti, jen je o něco slabší.

Jakub polkne poslední doušek, políbí ženu a vykročí na ulici. V tu vteřinu těsně vedle něj dopadne hnědá tekutina.
„Pozor, sakra!“ zařve Jakub nahoru k oknu.
Ze tmy se ozve jen strohé zamumlání. Sousedka právě vylila noční vázu rovnou na ulici. Žádné záchody neexistují. Všechno se hází z oken na ne dlážděnou silnici. Ulice jsou plné bláta, hnoje, zbytků jídla a lidských výkalů. Smrad ve městě je tak nepředstavitelný, že ho lidé cítí kilometry předtím, než vůbec dorazí k městským bránám. Jakub si jen otře botu o trávu a jde dál. Je na to zvyklý. Je to prostě normální.

Kapitola II: Práce na lešení a krev jako lék

Jakub pracuje na stavbě nového měšťanského domu. Bezpečnost práce? Zapomeň. Lešení drží pohromadě jen provazy z konopí a pár prohnilých klád. Kolem poledne jeho pomocník Jan neudrží balanc a padá z výšky na hromadu kamení. Na zemi zůstane ležet s ošklivě rozbitou hlavou a zlomenou rukou.

Na místo okamžitě neběží lékař, ale místní lazebník, který zároveň stříhá vlasy. Ten se na Jana podívá, vytáhne nůž a… ne, nejde mu ránu zašít. Chce mu pustit žilou. Podle tehdejší medicíny je totiž většina nemocí a zranění způsobena tím, že má člověk v těle „špatnou a zkaženou krev“. Lazebník nařízne Janovi zdravou ruku a nechá krev stékat do misky. Jan, už tak zesláblý šokem a pádem, omdlévá.

Když lazebník usoudí, že špatná krev vytekla, zasype mu ránu na hlavě pavučinami a směsí kravského trusu s medem. Med sice má dezinfekční účinky, ale ten zbytek je pro otevřenou ránu rozsudek smrti. Pokud Jan přežije otok mozku, infekce ho pravděpodobně dorazí během pár dní.

Kapitola III: Soud na náměstí a podivná spravedlnost

Cestou domů se Jakub zastaví na zaplněném náměstí. Lidé křičí a tlačí se kolem pranýře. Dnes se tu koná soud s místním pekařem, který šidil lidi a pekl chleba menší, než nařizoval zákon.

Kdyby tenhle pekař žil v naší moderní době, dostal by pokutu a jelo by se dál. Jenže ve středověku se s podvodníky nemazlili. Pekaře zavřeli do proutěné klece a před zraky jásajícího davu ho několikrát ponořili do hluboké, špinavé tůně na kraji náměstí. Lidé se smějí, hází po něm shnilou zeleninu a bahno. Veřejné ponížení a fyzický trest jsou základem zdejší spravedlnosti.

Vedle pranýře stojí další odsouzený – chlapík, co ukradl na trhu kus látky. Kat mu právě uřezává ucho. Krev stříká na dlažbu, ale nikdo se neodvrací. Smrt a násilí jsou tu na denním pořádku. Veřejné popravy a mučení jsou pro lidi v podstatě jedinou formou zábavy, něco jako kino nebo divadlo. Děti pobíhají kolem šibenice a hrají si na schovávanou mezi těly, která tam visí už několik týdnů jako varování.

Kapitola IV: Večerní očista a podivné zvyky u stolu

Když se Jakub večer vrátí domů, čeká ho překvapení. Domem voní horká voda. Žena sehnala velkou dřevěnou káď a nanosila do ní vodu na koupání. Ale nenech se mýlit – tahle lázeň není pro každého čistá.

Voda se ohřívala pracně několik hodin, takže se s ní neplýtvá. Jako první do kádě leze Jakub jako hlava rodiny. Smyje ze sebe prach ze stavby, pot a špínu. Po něm jde jeho žena. Voda už začíná mít barvu říčního bahna. Následují starší děti a jako poslední se do té samé, naprosto černé a studené břečky ponoří miminko. Odtud mimochodem pochází staré přísloví „nevylít s vodou i dítě“ – ve špinavé pěně a tmavé vodě ho totiž na dně kádě mohl někdo snadno přehlédnout.

Po koupeli sedají k večeři. Na stole leží pečené maso, ale žádné vidličky nečekej. Vidlička je považována za ďáblův nástroj (má přece dva hroty jako čertovské vidle!) a její používání u stolu by ti vyneslo obvinění z kacířství nebo zchoulostivělosti. Všichni jedí rukama. Každý má svůj nůž, kterým si ukrajuje kusy jídla, a místo talířů používají tlusté plátky starého, tvrdého chleba, které do sebe nasáknou omáčku.

Když Jakub dojí, utře si mastné prsty přímo do rukávu svého kabátu a zbytky jídla hodí na zem pod stůl, kde je okamžitě schlamne sele. Olízne si prsty a spokojeně si říhne. Projevit u stolu hlasitou spokojenost s jídlem je známkou toho, že hostiteli chutnalo.

Cesta do postele

Jakub si lehne zpátky na slaměník, přetáhne přes sebe tlustou deku a poslouchá, jak venku začíná pršet. Déšť aspoň trochu spláchne ten nejhorší zápach z ulic do řeky. Středověký život nebyl pro slabé povahy. Každý den byl bojem o přežití, plným špíny, nemocí a tvrdých pravidel. Přesto lidé jako Jakub žili, milovali, radovali se z maličkostí a budovali svět, z jehož základů dnes žijeme my – s čistou vodou z kohoutku a vidličkou v ruce.