Na střeše světa i v srdci džungle: Tři tváře Ekvádoru, kde se hraje o život i lásku

Getting your Trinity Audio player ready...

Ekvádor je sice na mapě malá placka na rovníku, ale ve skutečnosti je to země otočená vertikálně. Místo kilometrů se tu vzdálenosti měří výškovými metry. Během pár hodin můžeš sjet z ledové tundry pod pětitisícovou sopkou dolů do horkého, lepkavého pekla Amazonie, kde tě sežere buď hmyz, nebo místní drby. Tady jsou tři osudy lidí, kteří na tomhle bláznivém kusu země žijí, milují a bojují o přežití.

1. Poslední ledový král z Chimboraza

Baltazar už byl starý muž. Ruce měl samou jizvu od omrzlin a záda ohnutá od dekád nošení těžkých nákladů. Byl hrdý – a taky strašně naštvaný. Jeho dva synové utekli do hlavního města Quita, aby tam prodávali levná čínská trička. „Prý je to lepší práce,“ plivl si Baltazar do sněhu vysoko na úbočí vyhaslé sopky Chimborazo, nejvyšší hory Ekvádoru. „Zradili horu.“

Baltazar byl hielero – poslední sběrač přírodního ledu. Zatímco zbytek světa si kupoval mrazáky, on každé úterý a pátek stoupal se svými osly do výšky přes čtyři a půl tisíce metrů, kde mačetou sekal kusy čistého, tisíce let starého ledovce.

„Tati, dneska tam nechoď,“ prosila ho ráno jeho dcera Carmen. „Viděla jsem mraky kolem vrcholu. Taita Chimborazo má dneska špatnou náladu.“ (Místní sopce neřeknou jinak než Taita – Otec). Carmen měla strach. Baltazar už hůř viděl a na Chimborazu se v poslední době trhliny v ledu otevíraly rychleji než dřív. Globální oteplování tu nebylo vědeckým pojmem, ale tichým nepřítelem, který jim kradl obživu pod nohama.

Baltazar ji neposlechl. Potřeboval peníze na léky pro Carmeninu malou dceru. Nahoře na ledovci, bičován ledovým větrem, se mu ale vymstila stará tvrdohlavost. Při sekání obřího bloku se pod ním utrhl sněhový převis. Starec sklouzl do hluboké, modravé ledové trhliny.

Když se probral, byla tma a mráz mu zalézal pod tlusté vlněné pončo. Noha byla zlomená. Nad ním byla jen úzká štěrbina světla. V té chvíli si vzpomněl na starou legendu, kterou mu vyprávěl dědeček: Chimborazo si občas vezme oběť, ale pokud mu slíbíš věrnost, pustí tě. Baltazar začal polohlasně zpívat starou píseň v jazyce kečua.

Dole ve vesnici Carmen věděla, co se stalo, hned jak se odpoledne vrátili osli sami. Zalitovala, že bratři jsou pryč, popadla lano a spolu se sousedy vyrazila nahoru. Baltazara našli za pět minut dvanáct, podchlazeného, ale živého. Když ho vytahovali, svíral v náručí ten nejčistší kus ledu, jaký kdy vykopal.

2. Válka barev a zlomené srdce v Otavalu

O dva tisíce metrů níž, v horském údolí Otavalo, voněl vzduch úplně jinak – eukalyptem, pečenými kukuřičnými klasy a intrikami. Zdejší domorodý trh je největší v Jižní Americe a peníze tu tečou proudem. Místní muži nosí dlouhé černé copy a ženy vyšívané halenky, ale nenech sbalit jejich tradičním vzhledem: jsou to jedni z nejtvrdších obchodníků na planetě.

Matias stál u svého stánku s pestrobarevnými vlněnými ponči a šátky a zuřil. Hned naproti němu si totiž rozložila stánek Elena. Elena byla krásná, měla oči černé jako noc a… ukradla mu jeho nejlepší vzor. Vzor s motivem posvátného kondora, který Matiasův rod tkal po generace.

„To je plagiát, Eleno!“ křičel přes uličku plnou turistů.
„Tvůj pradědeček ten vzor ukradl mýmu dědečkovi, Matiasi! Já si jen beru zpět, co nám patří!“ pálila ostrými Elena a přitom se zářivě usmála na skupinku německých turistů, kterým vzápětí prodala tři svetry.

Mezi oběma rodinami vládla stará krevní msta, která začala už před třiceti lety, když se jejich rodiče nepohodli o hranici pozemku na pěstování bavlny. Od té doby se v Otavalu tradovalo, že spojenectví mezi klanem silného Matiase a bystré Eleny by znamenalo konec světa.

Jenže trh v Otavalu má svá vlastní pravidla. Když večer přišla prudká tropická bouře a průtrž mračen začala splachovat stánky, Matias viděl, jak se Elenin provizorní přístřešek hroutí pod tíhou vody. Její drahé, ručně tkané koberce byly v ohrožení. Bez přemýšlení přiběhl, hodil si obří balík jejích věcí na záda a zatáhl ji do svého kamenného obchodu.

Zůstali tam zavření celou noc, zatímco venku hřmělo. Seděli na hromadách barevné vlny, pili silnou třtinovou pálenku pájaro azul a hádali se o historii svých rodů. Jenže od nadávek se postupně dostali k tomu, jak těžké je udržet tradici ručního tkaní v době, kdy všichni chtějí levný akryl z továren. Když ráno vyšlo slunce nad sopku Imbabura, vzor kondora už nebyl předmětem sporu. Stal se symbolem toho, že dvě největší tkalcovské rodiny v Otavalu poprvé v historii spojily své nitě.

3. Tajemství zeleného pekla Yasuní

Když opustíš Andy a sjedeš dolů na východ, ocitneš se v národním parku Yasuní. Je to nejvíc biologicky rozmanité místo na Zemi. Na jednom jediném stromě tu žije víc druhů hmyzu než v celé Evropě. Je to ale také domov kmene Waorani a ropných firem, které se snaží zpod kořenů prastarých stromů vycucat černé zlato.

Tahua byl mladý strážce pralesa z kmene Waorani. Nosil moderní maskáčové kalhoty, ale v ruce měl tradiční foukačku s jedovatými šipkami kurare. Jeho úkolem bylo hlídat hranici území před ilegálními dřevaři a těžaři.

Práce v džungli není romantický výlet. Yasuní je zelený labyrint, kde tě může zabít jaguár, kousnutí mravence 24-hour ant (bolest po kousnutí trvá přesně den a je srovnatelná s postřelením) nebo zbloudilá kulka od pašeráků.

Jednoho dne Tahua našel u břehu kalné řeky Napo porušené ropné potrubí. Z rezavé trubky vytékala černá, lepkavá tekutina přímo do laguny, kam chodily pít kapybary a kde jeho kmen lovil ryby. Když se k tomu místu přiblížil, z křoví vystoupili dva muži se samopaly. Nebyli to vojáci, byli to žoldáci najatí těžební subdodavatelskou firmou, aby havárii ututlali, než se o ní dozví mezinárodní inspekce.

„Otoč se a jdi pryč, indiáne,“ řekl jeden z nich a namířil zbraň Tahuaovi na hruď.

Tahua věděl, že pokud uteče, laguna zemře a s ním i kousek jeho domova. Ale proti samopalům neměl s foukačkou šanci. Využil však to, co muži se zbraněmi neměli – dokonalou znalost pralesa. Předstíral, že couvá, ale bleskově zmizel v hustém podrostu. Žoldáci se pustili za ním, jenže džungle pro ně byla nepřítel. Tahua je navedl přímo do oblasti, o které věděl, že tam má hnízdo roj agresivních vos. Stačilo seknout mačetou do správné liány.

Během vteřiny se lesem rozlehl křik. Muži upustili zbraně a zběsile prchali před rojem k řece. Tahua zatím stihl nafotit havárii na svůj starý telefon, který mu dali ekologové. Do čtyřiadvaceti hodin byla fotka na internetu, firma musela zaplatit obří pokutu a lagunu vyčistit.

Ekvádor je sice malý, ale jeho příběhy jsou obrovské. Je to země, kde se lidé denně dívají do tváře kruté přírodě, ať už je to mráz na Chimborazu, konkurence na trzích v Otavalu, nebo korporace v Amazonii. Přežívají jen díky tomu, že drží spolu a nevzdávají se svých kořenů.