Tajemství za zavřenými okenicemi: Jak můj dědeček chodil s prosíkem na SNB, aby si mohl nahrát písničku
Dnes si pustíme hudbu nebo podcast jedním kliknutím na mobilu a vůbec nad tím nepřemýšlíme. Kdykoliv to ale udělám, vzpomenu si na vyprávění svého dědečka. Přenesu se s ním do padesátých let minulého století. Do doby, kdy i obyčejný obývák mohl být místem tichého odboje a kdy se z techniky, kterou dnes považujeme za úplnou samozřejmost, stávala státní hrozba.
Dědeček mi často líčil podzimní večery roku 1954. V malém bytě na pražském Žižkově tehdy vždycky pečlivě zatáhl závěsy. Ne proto, že by mu táhlo od oken, ale proto, aby nikdo z ulice neviděl, co má na stole. Na vyšívaném ubrusu tam totiž nestála mísa s ovocem, ale těžký kufříkový magnetofon a vedle něj starší elektronkové rádio značky Tesla.
Rádio s rodným listem
Dědeček měl v šuplíku pečlivě uloženou rozhlasovou koncesní listinu. Bez tohoto úředního papíru a pravidelného placení poplatků na poště by rádio vůbec nesměl mít doma. Jak mi říkal, v padesátých letech nebyl přijímač jen tak nějaký spotřebič. Bylo to zařízení pod přísným dohledem. Když ho v obchodě kupoval, prodavač si zapsal jeho jméno, adresu i výrobní číslo přístroje. Rádio mělo v podstatě svůj vlastní občanský průkaz a bylo pevně svázané s jedním konkrétním bytem.
Zatímco dědeček opatrně otáčel ladicím knoflíkem, z reproduktoru se ozývalo jen praskání, pískot a monotónní hučení. To byly rušičky. Režim dělal všechno pro to, aby se k lidem nedostalo vysílání Svobodné Evropy nebo Hlasu Ameriky. Některé přijímače už z výroby neměly určité vlnové rozsahy, aby na nich západní stanice vůbec nešly naladit. Dědeček ale znal správný grif. Lehce pootočil knoflíkem o milimetr doleva, přiložil ucho blíž k látkou potaženému reproduktoru a ztlumil hlasitost na minimum. Z praskání se najednou vynořil známý hlas hlasatele z Mnichova.
Líbil se vám úvod příběhu? Podpořte mě v dalším psaní částkou 19 Kč na kávu přes tento rychlý QR kód. Děkuji za vaši přízeň, vaše Lenka.
Nebezpečný zázrak jménem magnetofon
Ještě větší napětí ale v místnosti vyvolával ten druhý přístroj. Magnetofon. Na začátku padesátých let platil zákon, podle kterého bylo soukromé přechovávání nahrávacích zařízení dokonce trestné. Stát se téhle technologie děsil. Papírový leták se dá snadno najít a zničit, ale hlas nahraný na pásku, který se dá potají kopírovat a pouštět dál? To byla pro tehdejší moc noční můra.
Když se pravidla v polovině padesátých let o něco uvolnila, neznamenalo to, že by si člověk mohl magnetofon jen tak koupit a nahrávat si, co se mu zlíbí. Každý přístroj, ať už koupený, dovezený, nebo podomácku sestrojený šikovným radioamatérem, musel mít úřední povolení. Dědeček musel nejdříve vyrazit na okresní oddělení Sboru národní bezpečnosti (SNB) a do Ústředního radioklubu, aby mu přístroj vůbec schválili a zaregistrovali. Úředníkům tehdy s vážnou tváří vysvětloval, že si na něj bude nahrávat nedělní pohádky a lidové písně.
Znovu na policii, tentokrát pro razítko na pásek
Tím ale celá anabáze nekončila. Magnetofon bez pásku je jen těžká krabice plná elektronek a drátů. A sehnat v roce 1954 magnetofonový pásek byl výkon hodný detektiva.
Dědeček se vždycky smál, když vyprávěl, jak pro svůj první kotouč musel vyrazit do speciální prodejny v Praze na tehdejší Stalinově třídě. Peníze v kapse mu ale byly k ničemu, dokud nevytáhl další úřední lejstro. Znovu potvrzení z velitelství SNB.
Aby si občan mohl koupit obyčejný záznamový pásek, musel mít od bezpečnosti písemné dobrozdání o své „třídní spolehlivosti“. Musel tam tedy s prosíkem podruhé. Úředník na SNB dědečka dlouho zkoumal, nahlížel do jeho kádrového posudku a ptal se, k čemu přesně takovou věc potřebuje. Dědeček zachoval kamennou tvář, mluvil o lásce k vážné hudbě a o tom, jak si chce uchovat projevy státníků. Nakonec to druhé razítko dostal.
Tichý svědek doby
Pak už ale seděl ve svém pokoji, kotouč na magnetofonu se pomalu otáčel a tenký hnědý pásek na sebe ukládal nejen večerní zprávy ze světa za železnou oponou, ale i zakázané písničky, které by v oficiálním rozhlase nikdy nezazněly. Každé cvaknutí tlačítka pro něj bylo malým vítězstvím nad systémem, který chtěl mít pod kontrolou i to, co lidé poslouchají ve svém vlastním obýváku.
Teprve na konci padesátých let, kdy se v podniku Tesla začaly sériově vyrábět legendární magnetofony Sonet a technika se stala dostupnější širší veřejnosti, začala tahle absurdní byrokracie pomalu povolovat. Dědečkovo vyprávění o tom, jak se pro magnetofon i obyčejný pásek na hudbu muselo chodit pro razítko na policii, pro mě ale zůstává dokonalou ukázkou doby, kdy i obyčejný zvuk mohl být považován za zbraň.
Použité a doporučené zdroje
- Virtuální museum historické radiotechniky – Magnetofony Tesla (Oldradio.cz)
- Odborný přehled československé záznamové techniky, který popisuje zákon o trestnosti soukromého držení nahrávacích zařízení z počátku 50. let, usnesení ÚV KSČ ze 7. května 1954 o výrobě pásku Supraphon L, povinnou evidenci magnetofonů na Ústředním radioklubu v Praze i nutnost mít potvrzení z velitelství SNB na Perštýně k nákupu pásků ve Stalinově třídě.
- Český rozhlas – Historie rozhlasu v kostce (Témata Českého rozhlasu)
- Přehled rozhlasové historie, který zachycuje atmosféru studené války v 50. letech, cenzuru, rušení zahraničních stanic (Svobodná Evropa, Hlas Ameriky) a státní dohled nad vysíláním i poslechem.
- Univerzita Karlova – Diplomová práce: Československý rozhlas v 50. a 60. letech (Digitální repozitář UK)
- Akademická práce podrobně rozebírající úlohu rozhlasu jako hlavního masového média padesátých let, státní kontrolu informací a propagandu v éteru.
- Koncesionářský poplatek v Česku – Historie rozhlasových a televizních poplatků (Wikipedie)
- Shrnutí historie povinné evidence přijímačů (koncesních listin) a pravidelného placení rozhlasových poplatků prostřednictvím pošty.
- RadioHistoria – Výstava magnetofónov (přehled tuzemské výroby 1949–1975)
- Soupis prvních československých magnetofonů (např. Meopta Paratus, Metra SF 55 nebo Memoton) a pozdějších sériových modelů z podniku Tesla Pardubice (řada Sonet z roku 1959), se kterými se tato technika stala dostupnější pro veřejnost.


