Cesty časem a prostorem,  Historie,  Moje tipy a objevy

Město, které bohatstvím zastínilo Prahu: Stříbrná horečka, kostra čtyřiceti tisíc mrtvých, strašidla i největší bouřlivák českých dějin

Spread the love

Představte si místo, kde se na konci třináctého století psal scénář jako vystřižený z amerického Divokého západu – jen o šest set let dříve. V údolí potoka Vrchlice tehdy vypukla stříbrná horečka takových rozměrů, že se o ní mluvilo na všech evropských královských dvorech. Do nenápadné osady se během několika let nahrnuly desetitisíce dobrodruhů, horníků, kupců, alchymistů, ale i podvodníků, rváčů a lehkých žen z celé Evropy.

Zrodila se Kutná Hora – stříbrná pokladnice Českého království. Město tak neuvěřitelně bohaté, že si mohlo dovolit stavět vlastní velkolepou katedrálu, financovat války českých králů a v dobách své největší slávy konkurovat samotné Praze. Za leskem stříbrných mincí se ale skrývají i temné kapitoly: kruté šachty, ze kterých se horníci nevraceli, tisíce mrtvých svržených do hlubin během husitských válek, strašidelné přízraky v křivolakých uličkách i bouřlivé skandály muže, který o svém městě sepsal ty nejpeprnější drby.

Stříbrná horečka a mince, která dobyla Evropu

Podle staré pověsti za vším stála obyčejná únava jednoho cisterciáckého mnicha jménem Antonín ze sousedního sedleckého kláštera. Když se v horkém letním dni vracel z práce na vinici, usnul pod stromem. Po probuzení spatřil přímo vedle své hlavy tři čisté stříbrné pruty, které vyrůstaly ze země. Přikryl je svou mnišskou kutnou, aby místo označil – a právě od téhle kutny údajně získala budoucí Kutná Hora své jméno.

Líbil se vám úvod příběhu? Podpořte mě v dalším psaní částkou 19 Kč na kávu přes tento rychlý QR kód. Děkuji za vaši přízeň, vaše Lenka.

QR Platba 19 Kč

Ať už to s mnišskou kutnou bylo jakkoli, nález obrovských stříbrných žil na konci třináctého století změnil české dějiny. Král Václav II. okamžitě pochopil, jaký poklad drží v rukou. Pozval do země špičkové odborníky na ražbu mincí až z italské Florencie a v opevněném Vlašském dvoře (pojmenovaném právě po „Vlaších“, tedy Italech) spustil v roce 1300 mincovní reformu.

Zde se začal razit pražský groš – krásná, těžká stříbrná mince, která se stala tehdejším „eurem“ střední Evropy. Mince byla tak kvalitní a ceněná, že se s ní platilo od Baltu až po Balkán. Kutná Hora tehdy produkovala až třetinu veškerého stříbra v Evropě. Král Václav IV. si město oblíbil natolik, že si ve Vlašském dvoře vybudoval královský palác a často tu pobýval se svým dvorem, dalek od pražských intrik.

Válka katedrál a pýcha kutnohorských havířů

Když máte v podzemí nevyčerpatelný zdroj stříbra, roste vám i sebevědomí. Kutnohorští měšťané a těžaři byli nesmírně pyšní a dávali to najevo na každém kroku. Jejich největším snem bylo dokázat Praze i celému světu, že nejsou jen poddanými sedleckého kláštera, ale svobodným, mocným městem.

Rozhodli se proto postavit chrám, který by svou krásou a velikostí zastínil i pražskou katedrálu svatého Víta. Tak začal v roce 1388 vyrůstat unikátní chrám svaté Barbory – patronky všech horníků.

Na této stavbě je fascinující jedna věc: nefinancoval ji král ani církev, ale samotní kutnohorští měšťané a hornické cechy ze svých stříbrných zisků. Architekti (včetně syna slavného Petra Parléře, Jana) navrhli odvážnou gotickou stavbu se třemi stanovými střechami, které připomínají hornické stany. Stavba trvala s přestávkami přes pět set let a stala se symbolem nezdolné pýchy města.

Největší bouřlivák renesance: Víno, rvačky a peprné drby z krčem

Kutná Hora ale nebyla jen městem zbožných stavitelů a dřoucích havířů. Byla to také divoká metropole plná hospod, vína, hudby a skandálů. A díky jednomu z jejích nejslavnějších rodáků víme naprosto přesně, co se v kutnohorských ložnicích a krčmách dělo.

Tím mužem byl Mikuláš Dačický z Heslova (1555–1626) – renesanční šlechtic, básník, kronikář a především neuvěřitelný bouřlivák, pijan a sukničkář, kterého znáte i z legendárního filmu Cech panen kutnohorských.

Mikuláš zdědil obrovské jmění, které dokázal během života téměř celé propít, prohrát v kartách a utratit za pokuty. Byl to vyhlášený rváč, který neustále tasil kord kvůli uražené cti nebo kvůli ženám. V jednom ze svých slavných soubojů dokonce zabil jakéhosi Nováka z Tismice, za což strávil několik let ve vězení na Pražském hradě a musel zaplatit astronomické odškodné.

Zároveň to byl ale muž s neuvěřitelně ostrým perem. Ve svých Pamětech a satirických básních Prostopravda bez milosti zaznamenal všechny pikantní drby své doby:

  • Nevěry vážených měšťanů. Pečlivě zapisoval, který ctihodný radní podvádí svou ženu s mladou služebnou, kdo se opil tak, že spadl do městské stoky, a která paní z lepší společnosti si vodí domů milence, zatímco manžel odjel na trhy.
  • Kritika pokrytectví. Nešetřil ani kněze, soudce a císařské úředníky, kterým se vysmíval pro jejich chamtivost a falšování účtů.
  • Láska k vínu. Kutná Hora byla tehdy obklopena desítkami vinic a místní víno teklo proudem. Sám Dačický tvrdil, že víno je nejlepší lék na všechny neduhy – jen s ním člověk nesmí přestat.

Chrám z kostí: Děsivé i fascinující tajemství sedlecké Kostnice

Jen kousek od historického centra leží v místní části Sedlec místo, ze kterého i otrlým cestovatelům naskakuje husí kůže – sedlecká Kostnice. Podzemní kaple vyzdobená ostatky zhruba čtyřiceti tisíc lidských koster patří k nejnavštěvovanějším a nejbizarnějším památkám na světě.

Jak se ale na jednom místě ocitlo tolik lidských kostí? Příběh začíná už v roce 1278, kdy sedlecký opat Jindřich přivezl z pouti do Jeruzaléma hrst svaté hlíny z Golgoty a rozprášil ji po místním hřbitově. Zpráva se rozletěla po celé střední Evropě a každý zbožný křesťan najednou toužil být pohřben právě v Sedlci, aby spočinul ve svaté půdě.

Hřbitov se brzy zaplnil k prasknutí – zvláště po velkých morových epidemiích ve 14. století a po krvavých husitských válkách, kdy zde přibylo přes třicet tisíc mrtvých. Když se hřbitov rušil a stavěla se hřbitovní kaple, kosti se ukládaly do podzemí do obrovských pyramid.

Podle legendy je jako první srovnal do úhledných hranic poloslepý mnich, kterému se po dokončení práce zázračně vrátil zrak. Současnou, až mrazivě uměleckou podobu ale Kostnici vdechl až v roce 1870 řezbář František Rint na objednávku rodu Schwarzenbergů. Rint kosti vydezinfikoval chlorovým vápnem a vytvořil z nich:

  • Obří lustr uprostřed kaple, který obsahuje každou kost lidského těla.
  • Schwarzenberský erb vyskládaný z lebek, stehenních kostí a lopatek (včetně havrana vyklovávajícího oko tureckému bojovníkovi).
  • Vlastní podpis na zdi u vchodu – rovněž poskládaný z drobných lidských kůstek.

Strašidla, bezhlaví rytíři a přízraky ze zatopených šachet

Město s tak dramatickou minulostí, kde se po staletí umíralo v podzemí i na popravištích, je doslova rájem pro lovce záhad a milovníky strašidelných pověstí. Kutnohorští starousedlíci dodnes vyprávějí o několika přízracích, které prý v nočních uličkách bloudí dodnes:

  • Bezhlavý templář v Jakubské ulici. Podle staré pověsti se po půlnoci objevuje u kostela svatého Jakuba přízrak rytíře v bílém plášti s červeným křížem, který drží svou useknutou hlavu v podpaží. Jde prý o ducha velitele templářů, který byl kdysi nespravedlivě popraven kvůli obvinění ze zrady a stále hledá spravedlnost.
  • Bílá paní z Vlašského dvora. V chodbách královské mincovny se prý zjevuje smutná ženská postava v bílých šatech. Podle legendy jde o dceru jednoho z italských mincířů, která se zamilovala do chudého českého havíře. Otec ji ze vzteku nechal zazdít v podzemí mincovny, aby zabránil nerovnému sňatku.
  • Zlověstní permoníci a bílá myš. Práce v kutnohorských dolech byla peklem na zemi – havíři fárali po žebřících stovky metrů hluboko do tmy, vlhka a jedovatých plynů. Věřili, že podzemí vládnou horní skřítkové – permoníci. Pokud je horník nepozdravil, pískal v dole nebo klel, permoník zhasil kahan a přivolal zával. Nejhorším znamením smrti ale byla bílá myš – kdo ji v šachtě spatřil, věděl, že do tří dnů zemře.
  • Krvavá ozvěna husitských válek. Nejtemnější skvrnou v dějinách města jsou léta 1419–1421. Němečtí horníci v Kutné Hoře byli zapřisáhlými katolíky a husity nenáviděli. Za každého zajatého husitu vypisovali finanční odměnu a zaživa je shazovali do hlubokých opuštěných šachet u kostela svatého Martina (odhadem takto zahynuly tisíce lidí). Místní dodnes tvrdí, že za větrných nocí se z míst, kde stávaly zasypané jámy, ozývá tlumený nářek a cinkání řetězů.

Když stříbro došlo: Pád ze výšin a kouzlo, které zůstalo

Žádný poklad netrvá věčně. V polovině šestnáctého století začaly být kutnohorské doly tak hluboké (dosahovaly hloubky přes 500 metrů, což byl tehdejší světový rekord), že těžba přestávala být rentabilní. Šachty zaplavovala podzemní voda, klesala kvalita rudy a do Evropy se navíc začalo valit levné stříbro z nově objevené Ameriky.

Zlatý věk Kutné Hory skončil. Z pyšné metropole, která kdysi půjčovala peníze králům, se stalo ospalé provinční městečko, které se jen těžko vzpamatovávalo z chudoby a válečných útrap.

Právě tahle chudoba a klid však Kutnou Horu paradoxně zachránily. Zatímco jiná města v devatenáctém a dvacátém století bourala své staré hradby a přestavovala centra do moderní podoby, v Kutné Hoře na to nebyly peníze. Historické jádro tak zůstalo zakonzervované v čase – jako dokonalá učebnice gotiky, renesance a baroka pod širým nebem.

Dnes je Kutná Hora zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO, její křivolaké uličky milují filmaři z celého světa a tisíce návštěvníků sem jezdí obdivovat majestátní chrám svaté Barbory i tajemné podzemí středověkých dolů. Když se tu ale setmí, turisté odjedou a na dláždění dopadne mlha od potoka Vrchlice, člověk má pocit, jako by v tichu noci stále slyšel vzdálené cinkání stříbrných grošů, smích Mikuláše Dačického z některé ze starých krčem i tiché kroky dávných havířů.


Použité a doporučené zdroje

  • Mikuláš Dačický z Heslova – Paměti a Prostopravda (dobové kronikářské a literární svědectví o životě, skandálech a poměrech v renesanční Kutné Hoře)
  • České muzeum stříbra v Kutné Hoře – odborné publikace a dokumentace k historii těžby stříbra, středověkému dolu Osel a ražbě pražských grošů ve Vlašském dvoře
  • Národní památkový ústav (NPÚ) – dokumentace ke katedrále svaté Barbory, sedlecké Kostnici a zápisu historického jádra Kutné Hory na seznam UNESCO (1995)
  • Josef Janáček – Stříbrná Kutná Hora (historická monografie mapující vzestup, hospodářskou moc i úpadek města)
  • Otomar Dvořák – Tajemná místa Kutnohorska (přehled místních pověstí, strašidel, hornických tradic a záhad podzemí)

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

sofiepise
Přehled ochrany osobních údajů

Tyto webové stránky používají soubory cookies, abychom vám mohli poskytnout co nejlepší uživatelský zážitek. Informace o souborech cookie se ukládají ve vašem prohlížeči a plní funkce, jako je rozpoznání, když se na naše webové stránky vrátíte, a pomáhají našemu týmu pochopit, které části webových stránek považujete za nejzajímavější a nejužitečnější.