Prokletí moravského orla. Příběh krutého vězení královské dcery na hradě Zubštejně

Getting your Trinity Audio player ready...

Na strmém skalnatém ostrohu, který se tyčí bezmála sedm set metrů nad hladinou divoké řeky Svratky na Žďársku, ční k nebi mohutné kamenné torzo. Zřícenina hradu Zubštejn – původně v latinských listinách hrdě nazývaná Lapis, tedy prostě Kámen – je dnes rájem romantiků a turistů hledajících klid Vysočiny.

V patnáctém století však tato monumentální pernštejnská pevnost představovala chladné, nedobytné vězení plné politických pletich, tajných chodeb a lidského utrpení. Zatímco dějiny rodu pánů se zubří hlavou v erbu mluví o hrdosti a slávě, podzemí Zubštejna ukrývá temný a hluboce utajovaný příběh o zrazené lásce, intrikách kolem husitského krále a jedné nemravné lži, kterou musel vyřešit až prostý hodinářský tovaryš.

Útěk z Prahy a zvrácený plán moravského pána

Píše se rok 1464 a české země prožívají křehké období náboženského příměří pod vládou „dvojího lidu“ krále Jiřího z Poděbrad. Na hradě Zubštejně tehdy vládl Jan II. z Pernštejna, muž nesmírně ambiciózní, ale také pragmatický a chladnokrevný politický hráč. Jan potřeboval upevnit svůj vliv na Moravě a získat páku na pražský královský dvůr. Příležitost se mu naskytla ve chvíli, kdy se do jeho rukou shodou náhod a intrik dostala ta nejcennější možná rukojmí – samotná dcera krále Jiřího z Poděbrad, mladá princezna, kterou doprovázela její věrná společnice Blaženka.

Oficiální verze, kterou Pernštejn rozšířil do světa, zněla jako projev nejvyšší šlechtické galantnosti: králova dcera byla na Moravu poslána do bezpečí před plíživou epidemií moru v hlavním městě. Skutečnost však byla mnohem nemravnější. Jan z Pernštejna princeznu na Zubštejně fakticky uvěznil v palácovém křídle nad hlubokým příkopem. Chtěl krále vydírat a vynutit si na něm rozsáhlé majetkové ústupky v údolí Svratky. Princezna nesměla opustit čtyři klenuté komnaty a její jedinou spojnicí s vnějším světem byl padací most strážený ozbrojenci.

Milostná zrada a zrod hradního přízraku

V tomto kamenném vězení se však začal odvíjet jiný, mnohem komornější lidský příběh, který se později proměnil v legendu. Královská společnice Blaženka, dívka neobyčejné krásy, se na hradě zamilovala do švarného rytíře Zbraslava, který patřil k hradní posádce. Mladí lidé si v tajnosti pod hradními baštami přísahali věčnou věrnost a plánovali společný útěk.

Jenže Jan z Pernštejna odhalil jejich plány a rozehrál krutou psychologickou hru. Zbraslavovi slíbil povýšení a bohatství, pokud Blaženku zradí a pomůže odhalit dopisy, které se dívky pokoušely tajně poslat králi do Prahy. Rytíř před vidinou panského stavu kapituloval a dívku bezcitně udal. Ponížená a zlomená Blaženka byla svržena do hlubokého hladomoru v základech vstupní věže. Podle lidového vyprávění její nešťastná duše dodnes bloudí mezi pískovcovými zdmi Zubštejna a její tichý pláč se za větrných nocí ozývá z temných sklepů. Pyká zde za to, že uvěřila falešné panským slibům.

Tovaryš z lesů a Poděbradova pomsta

Kruté tajemství Zubštejna by možná zůstalo navždy skryté za hradními zdmi, nebýt jednoho náhodného setkání v hlubokých lesích Vysočiny. Na jaře roku 1466 procházel zdejším krajem mladý hodinářský tovaryš, který se vracel ze zkušené ve světě. V lese narazil na tajnou loveckou družinu krále Jiřího z Poděbrad, který v přestrojení projížděl Moravou a hledal stopy po své zmizelé dceři.

Hladový tovaryš požádal krále o kousek chleba a výměnou za jídlo mu vyprávěl podivný drb, který zaslechl v krčmě pod hradem: že na Zubštejně prý páni drží vzácnou paní z Prahy, která celé dny propláče u okna. Jiří z Poděbrad okamžitě pochopil, jaká pleticha byla na jeho rodinu ušita. Král neváhal, shromáždil své věrné vojsko a rozjel k Zubštejnu trestnou výpravu. Hrad sice disponoval moderním dělostřeleckým opevněním s pěti baštami, ale Poděbradovo vojsko po krátkém, ale intenzivním obléhání hrad zteklo a královskou dceru osvobodilo. Jan z Pernštejna musel potupně uprchnout tajnou podzemní chodbou, která podle pověstí vede ze Zubštejna až na deset kilometrů vzdálený hrad Pernštejn.

Smutný konec opuštěného obra

Tato válečná a politická blamáž předznamenala postupný konec slavné pevnosti. Přestože Pernštejnové hrad později získali zpět a Vilém z Pernštejna investoval obrovské částky do jeho modernizace, místo už nikdy nezískalo svou původní slávu. Pro renesanční šlechtu byl obří kamenný hrad na vysoké skále příliš chladný, nepohodlný a těžko přístupný.

Od počátku 16. století začal Zubštejn nezadržitelně pustnout. V roce 1547 je v zemských deskách poprvé oficiálně označen jako „pustý zámek“. Střechy se propadly, honosné palácové fresky smyl déšť a zdi začaly pomalu zarůstat lesem. Majitelé se přestěhovali do pohodlnějších renesančních zámků v údolí a zanechali hrdého obra svému osudu.

Dnes je zřícenina Zubštejna staticky zajištěná a vyhlídkový dřevěný most, který nechala postavit bystřická radnice, bezpečně provede návštěvníky nad hlubokým hradním příkopem. Když stojíte na vrcholu starého paláce a díváte se do širé krajiny – odkud se za dobré viditelnosti dá dohlédnout až k Brnu – vnímáte ten obrovský kontrast. Místo, které bylo symbolem kruté izolace, strachu a panských pletich, dnes nabízí jeden z nejkrásnějších a nejtišších výhledů na celé Vysočině.

Použité zdroje:

• Historický ústav Akademie věd ČR: Studie o pernštejnských konfiskacích a fortifikačních systémech na moravských hradech v 15. století.
• Moravský zemský archiv v Brně: Zemské desky markrabství moravského – zápisy o hradu Kámen/Zubštejn z let 1344–1547.
• Národní památkový ústav: Stavebně-historický a archeologický průzkum zříceniny hradu Zubštejn (prof. Zdeněk Měřínský).
• Sbírka moravských pověstí a kazuistik z Bystřicka: Záznamy o lidových vyprávěních, chodbách a věznění dcery Jiřího z Poděbrad.