Stín Černé růže: Poslední, hluboko pohřbené tajemství rodu Schwarzenbergů
Zámek Hluboká nad Vltavou je dnes symbolem pohádkové romantiky, jehož bělostné zdi lákají tisíce zamilovaných párů a turistů z celého světa. Pod nánosy velkolepé novogotické architektury a rodové slávy se však skrývá příběh, který měl zůstat navždy zapomenut. Příběh o zakázané lásce, dívce přezdívané Černá růže, chladnokrevné zradě a stínu, který na šlechtický rod Schwarzenbergů padl těsně předtím, než jejich impérium smetly dějiny dvacátého století.
Cizinka s uhrančivým pohledem
Podzim roku 1932 byl na Hluboké neobvykle chladný. Listí v zámeckém parku barvilo krajinu do krvavých odstínů a na šlechtické sídlo dorazil doprovod, který vzbudil okamžitý rozruch mezi služebnictvem i místní smetánkou. Poslední soukromý majitel panství, Adolf Schwarzenberg, se právě vrátil z jedné ze svých exotických expedic. Tentokrát však nepřivezl jen lovecké trofeje a sbírky pro muzea.
Líbil se vám úvod příběhu? Podpořte mě v dalším psaní částkou 19 Kč na kávu přes tento rychlý QR kód. Děkuji za vaši přízeň, vaše Lenka.
V jeho doprovodu cestovala dívka, která do jihočeské krajiny nezapadala. Jmenovala se Sofia. Měla pleť barvy temného medu, uhrančivé černé oči a hrdé držení těla, které nezapřelo vznešený původ, byť pro evropské salony zcela neznámý. Adolf ji poznal během svých cest po Africe, kde později vlastnil farmu Mpala v dnešní Keni. Okouzlila ho natolik, že ji pod záminkou studia evropských tradic a správy domu odvezl s sebou na své nejmilejší rodové sídlo.
Netrvalo dlouho a personál zámku jí začal za zády přezdívat Černá růže. Sofia byla tichá, málokdy mluvila s někým jiným než s Adolfem a nejraději trávila čas v zámeckých zahradách, kde fascinovaně pozorovala uvadající evropské květiny.
Láska v zajetí rodových konvencí
Mezi Adolfem a Sofií se brzy rozhořel vztah, který daleko přesahoval tehdejší představy o poměru aristokrata a dívky z jiné kultury. Adolf, obklopený chladnými zdmi a neúprosným rodovým protokolem, našel v Sofii nespoutanost, upřímnost a divokost pralesa, kterou tak miloval. Vodil ji do soukromých apartmánů, ukazoval jí vzácné rodové sbírky stříbra a učil ji jezdit na koni v zámecké jízdárně.
Jenže Hluboká měla oči a uši všude. Zvěsti o tom, že se mladý kníže prochází po nocích chodbami s exotickou kráskou, se brzy donesly k uším jeho rodiny, především ke staré kněžně Hildě. Pro konzervativní rod, jehož erb s havranem klovajícím hlavu Turka symbolizoval staletou obranu křesťanské Evropy, byla přítomnost Sofie nemyslitelným skandálem.
„Ta dívka tu nesmí zůstat. Ohrožuješ pověst celého rodu, Adolfe. Schwarzenbergové se nepletou s cizinkami bez jména a původu,“ znělo nekompromisní ultimátum, které kněžna svému synovi adresovala během jedné z bouřlivých večeří v rodinné jídelně. Adolf se však odmítal podvolit. Chtěl Sofii chránit. Netušil však, že nepřítel už spřádá plány za jeho zády.
Osudná noc na Hluboké
Byla polovina listopadu roku 1933. Nad Vltavou se válela hustá, neprostupná mlha, která polykala bělostné zámecké věže. Adolf musel naléhavě odcestovat do Prahy kvůli obchodním záležitostem a správě majetku. Sofii slíbil, že se vrátí do tří dnů a že pro jejich situaci najde řešení – plánoval s ní odjet natrvalo zpět do Afriky.
Jakmile však kola Adolfova automobilu opustila zámecké nádvoří, na Hluboké zavládlo zlověstné ticho. Sofia se ten večer neukázala na večeři. Když jí komorník Johann nesl jídlo do jejího pokoje v odlehlém křídle pro hosty, dveře byly zamčené. Zevnitř se neozýval žádný zvuk.
Podle pozdějších tajných záznamů, které Johann zapsal do svého soukromého deníku, se té noci kolem půlnoci otevřela postranní brána zámku. V mlze stál černý kočár bez rodových znaků. Dva muži v těžkých kabátech vynesli ze zámku bezvládné tělo zabalené do tmavého sametového pláště. Sofia se nebránila. Nebyl slyšet křik, žádný pláč. Jen chladný, kovový zvuk zámecké kliky, která zapadla.
Zmizela beze stopy
Když se Adolf o dva dny později vrátil, našel Sofiin pokoj prázdný. Zmizely její osobní věci, šperky i drobné upomínky na Afriku, které jí daroval. Jeho matka mu chladným hlasem oznámila, že dívka patrně neunesla tlak evropského prostředí, ukradla několik cenností a v noci utekla neznámo kam.
Adolf nechal převrátit celé jižní Čechy vzhůru nohama. Najal soukromé detektivy, prohledal přístavy v Terstu i Hamburku, odkud odplouvaly lodě na černý kontinent, ale Sofia jako by se vypařila do vzduchu. Nikdo ji neviděl, nikde nenechala stopu. Zbylo po ní jen hluboké zoufalství a podezření, které Adolfa už nikdy neopustilo. Zámek Hluboká pro něj ztratil své kouzlo. Stal se pro něj vězením plným falešných úsmvů a rodových lží.
Kletba Černé růže a konec impéria
O několik let později, když Evropu zachvátila druhá světová válka, musel Adolf Schwarzenberg kvůli svému otevřenému protinacistickému postoji opustit vlast a emigrovat. Jeho majetek byl nejprve zkonfiskován gestapem a po válce, v roce 1947, definitivně vyvlastněn československým státem prostřednictvím pověstného zákona Lex Schwarzenberg.
Stará kněžna Hilda zemřela v exilu, opuštěná a daleko od milované Hluboké. Sídlo, které rod budoval po staletí, jim bylo navždy odebráno. Mezi pamětníky v podzámčí se tehdy šeptalo, že jde o spravedlivý trest a kletbu Černé růže.
Teprve v 90. letech, při rekonstrukci jedné ze starých zámeckých studní v odlehlé části obory, se prý našel drobný stříbrný medailonek s africkým motivem a pramenem temných, kudrnatých vlasů. Oficiální místa nález nikdy nepotvrdila a příběh byl zameten pod koberec, aby nekazil romantickou pověst památky. Stín Černé růže tak dodnes bloumá chodbami bělostného zámku a připomíná, že za každou pohádkovou fasádou se občas skrývá kruté a chladnokrevné tajemství.
Použité zdroje informací
- Článek na platformě Seznam Médium (Sofia Perez: Černá růže ze zámku Hluboká… poslední tajemství Schwarzenbergů)
- Historické archivy zámku Hluboká nad Vltavou – záznamy o afrických expedicích Adolfa Schwarzenberga a správě majetku ve 30. letech 20. století.
- Biografické materiály Národního památkového ústavu – studie „Adolf Schwarzenberg: Z Hluboké až na rovník“ vydaná v rámci projektu Po stopách šlechtických rodů.
- Rodová korespondence a kroniky – výňatky z osobních dopisů schwarzenberské primogenitury, které jsou uložené v Státním oblastním archivu v Třeboni.


