Skandál v záchranném člunu č. 1: Zbabělost na vlnách Titanicu

Když se 15. dubna 1912 v brzkých ranních hodinách stal z pýchy lidstva, luxusního parníku Titanic, obří ocelový hrob, svět zaplavily stovky příběhů o hrdinství. Mluvilo se o kapelníku Wallaci Hartleym, jehož orchestr hrál až do úplného konce, o milionáři Benjaminu Guggenheimovi, který si oblékl nejlepší smoking a odmítl záchrannou vestu se slovy, že zemře jako gentleman, nebo o kapitánu Smithovi, který odešel ke dnu se svou lodí.

Jenže vedle absolutního heroismu se v ledové tmě Atlantiku zrodil i jeden z nejhanebnějších skandálů moderních dějin. Příběh o tom, jak se obrovské bohatství, strach o vlastní kůži a naprostý nedostatek morálky spojily v jednom záchranném člunu. V záchranném člunu číslo 1, kterému britský tisk později nikoli náhodou přezdil „Člun milionářů“.

Aristokratický pár v první třídě

Na palubě Titanicu cestovala tehdejší absolutní smetánka. Mezi nejprominentnější britské pasažéry patřil sir Cosmo Duff-Gordon, pětapadesátiletý skotský šlechtic, prominentní sportovec a vlastník rozsáhlých panství, a jeho manželka Lucy, lady Duff-Gordon.

Lucy byla ve své době globální celebritou. Pod obchodním jménem „Lucile“ provozovala luxusní módní salony v Londýně, Paříži a New Yorku. Navrhovala šaty pro královské rodiny, slavné divadelní herečky a byla považována za první mezinárodní módní ikonu. Byli ztělesněním elegance, úspěchu a společenské elity. Na Titanicu obývali jedny z nejdražších kabin v první třídě a doprovázela je jejich osobní komorná Laura Francatelli.

Když 14. dubna ve 23:40 narazil Titanic do ledovce, Duff-Gordonovi zpočátku, stejně jako většina ostatních, nepanikařili. Loď byla přece „nepotopitelná“. Když ale o necelou hodinu později začala posádka odpalovat nouzové světlice a nařizovala evakuaci, bylo jasné, že jde o život.

Pustý člun pro vyvolené

Kolem půl druhé ráno se sir Cosmo, jeho manželka a komorná procházeli po pravoboku lodi. Většina velkých záchranných člunů v této části už byla spuštěna na vodu. Narazili však na malý, dřevěný člun číslo 1. Jednalo se o pohotovostní kutr, který měl kapacitu 40 osob.

U člunu stál první důstojník William Murdoch. Uplatňovalo se sice pravidlo „ženy a děti první“, ale v okolí v tu chvíli žádné další ženy z první ani druhé třídy nebyly (a chudí pasažéři ze třetí třídy byli v té době stále uzamčeni v podpalubí). Lady Duff-Gordon a její komorná nastoupily. Sir Cosmo se zeptal Murdocha, zda může nastoupit také. Murdoch, unavený a vědom si toho, že čas běží, odpověděl: „Samozřejmě, pane. Budu rád.“

Do člunu nastoupili ještě dva další muži z první třídy a sedm členů posádky (topiči a námořníci), kteří měli člun veslovat.

Když se člun číslo 1 začal spouštět po lanech dolů do černé hladiny oceánu, sedělo v něm pouhých 12 lidí. Osm členů posádky a čtyři aristokraté. Místo pro dalších 28 lidí zůstalo zoufale prázdné.

Křik z temnoty a pětilibrový „dar“

Člun milionářů se vzdálil od potápějícího se Titanicu na vzdálenost zhruba jednoho kilometru. Všech dvanáct pasažérů sledovalo, jak se obří loď láme napůl a mizí pod hladinou. Pak nastalo to nejhorší. Ticho noci prořízl křik více než patnácti set lidí, kteří bojovali o život v ledové vodě, jež měla necelé dva stupně pod nulou.

V tu chvíli se v malém člunu odehrálo morální drama, které později šokovalo svět. Podle svědectví topičů Charlese Hendricksona a Waltera Horsewella několik členů posádky okamžitě navrhlo: „Musíme se vrátit a vytáhnout ty lidi z vody!“ Člun byl téměř prázdný, mohl zachránit desítky životů.

Podle soudních záznamů však lady Duff-Gordon propadla hysterii. Prohlásila, že pokud se vrátí, topící se lidé se chytí okrajů člunu, převrátí ho a všichni zahynou. Její manžel, sir Cosmo, ji podpořil. Zbabělost zvítězila nad lidskostí. Člun číslo 1 zůstal stát na místě a námořníci opřeli vesla. Dvanáct lidí v poloprázdném člunu tiše sedělo a poslouchalo, jak křik stovek umírajících postupně slábne, až po zhruba dvaceti minutách utichl úplně.

Během této mrazivé agónie si navíc jeden z topičů, Robert Pusey, posteskl, že posádka přišla o všechno oblečení, o práci a nikdo jim nic nezaplatí. Sir Cosmo, sedící v teplém kabátě, se otočil a řekl: „Nestrachujte se. Dám každému z vás pět liber, abyste si mohli koupit nové vybavení.“

V kontextu té noci to sice mohl být projev šlechtické štědrosti, ale pro zbytek světa to mělo brzy dostat úplně jiný, zlověstný význam.

Skandální fotografie na palubě Carpathie

Když přeživší zachránila loď Carpathia, Duff-Gordonovi se chovali, jako by se nic nestalo. Sir Cosmo skutečně nechal na palubě vyplatit sedmi námořníkům z jejich člunu šeky na 5 liber. Jenže to nebylo všechno.

Zatímco kolem nich stovky vdov plakaly nad ztrátou svých mužů a dětí, lady Duff-Gordon navrhla, aby se celá posádka jejich člunu číslo 1 shromáždila a vyfotografovala se na památku. Na snímku se všichni usmívají, námořníci mají na sobě nové svetry a Duff-Gordonovi pózují jako po úspěšném výletě.

Tato fotografie a informace o pětilibrových šecích unikly do amerických a britských novin. Tisk vybuchl vztekem. Titulky křičely: „Koupili si život za pět liber!“, „Aristokraté podplatili námořníky, aby se nevraceli pro topící se!“ Z prominentního páru se přes noc stali nejnenáviděnější lidé na světě.

Výslech před britskou komisí

Když se Duff-Gordonovi vrátili do Londýna, museli čelit oficiálnímu vyšetřování britského ministerstva obchodu, které vedl lord Mersey. Výslech sira Cosma a jeho manželky se stal společenskou senzací roku 1912. Galerie pro veřejnost byla nabitá aristokraty, kteří chtěli vidět pád svých vlastních lidí.

Sir Cosmo musel hodiny čelit drsným otázkám právníků:

„Proč jste se nevrátili, když jste věděli, že máte v člunu místo pro dalších 28 lidí?“
„Byl ten pětilibrový šek úplatkem, aby námořníci mlčeli a neveslovali zpět ke křičícím obětem?“

Sir Cosmo se bránil: „Nebyl to úplatek. Bylo mi těch mužů líto. V tu chvíli mě vůbec nenapadlo, že bychom se mohli vrátit. Byl jsem v šoku.“

Vyšetřovací komise nakonec sira Cosma formálně očistila z obvinění z úplatkářství. Do závěrečné zprávy však lord Mersey napsal zdrcující větu: „Pokud by se člun číslo 1 vrátil na místo neštěstí, mohl bezpečně zachránit mnoho životů. To, že se tak nestalo, bylo hrubým selháním úsudku a nedostatkem soucitu.“

Doživotní lynč a zapomenutá smrt

Ačkoliv ze soudu odešli bez trestního postihu, společenský verdikt byl neúprosný. Veřejnost jim zbabělost nikdy neodpustila.

Sir Cosmo byl okamžitě vyloučen ze svých prestižních pánských klubů. Staří přátelé přecházeli na druhý chodník, když ho potkali na ulici. Jeho jméno se stalo synonymem pro sobectví nejbohatší vrstvy. Zlomený a společensky izolovaný šlechtic se stáhl na své venkovské sídlo ve Skotsku, kde v roce 1931 zemřel jako zatrpklý, samotářský muž.

Lady Duff-Gordon sice pokračovala ve svém módním byznysu, ale stín Titanicu její salóny navždy poznamenal. Američtí klienti bojkotovali její značku. Před svou smrtí v roce 1935 napsala ve svých pamětech: „Ta strašná noc nám vzala všechno. Společnost nás odsoudila bez milosti. V té ledové vodě nezemřel jen Titanic, zemřela tam i naše čest.“

Příběh záchranného člunu č. 1 tak zůstává mrazivým důkazem toho, že luxus a společenské postavení končí ve chvíli, kdy se láme chleba a jde o holý život. Zatímco chudí umírali v podpalubí, poloprázdný člun boháčů tiše plul tmou – jako věčný památník lidské zbabělosti.

Zdroje informací

Lord, Walter (1955): A Night to Remember – Klasická a nejpodrobnější rekonstrukce potopení Titanicu založená na přímých svědectvích přeživších včetně posádky člunu č. 1.
British Wreck Commissioner’s Inquiry (1912): Oficiální přepisy výslechů sira Cosma a lady Duff-Gordon před britskou vyšetřovací komisí.
Duff-Gordon, Lucy (1932): Discretions and Indiscretions – Autobiografie lady Duff-Gordon, ve které se snaží ospravedlnit své chování a popisuje společenský bojkot po katastrofě.
Eaton, John P. & Haas, Charles A. (1995): Titanic: Triumph and Tragedy – Detailní historická publikace s bohatým obrazovým materiálem a analýzou společenských dopadů tragédie.