Faustův dům: Muž, který chtěl vědět všechno

Na rohu Karlova náměstí stojí dům, kolem kterého lidé chodí trochu rychleji, než je nutné. Ne proto, že by vypadal strašidelně. Právě naopak.

Je až podezřele obyčejný.

Jeho fasáda pamatuje mnoho zim, okna hledí do ulice s lhostejností starého člověka a dveře se tváří, jako by už dávno přestaly čekat, kdo jimi projde. Kolem chodí tisíce lidí. Někteří spěchají do práce, jiní míří přes náměstí, další si dům jen krátce prohlédnou.

A přece se o něm v Praze po staletí vypráví.

Říká se mu Faustův dům.

A podle staré legendy v něm kdysi žil muž, který chtěl poznat svět až za hranici lidského vědění.

Doktor Faust.

Muž, kterému nestačily knihy

Faust nebyl podle pověsti obyčejným učencem.

Byl posedlý poznáním.

Zatímco jiní lidé se spokojili s tím, co jim dovolovala doba, Faust chtěl jít dál. Zajímal se o lékařství, hvězdy, přírodní síly, alchymii i tajemství lidského těla. Studoval staré knihy a hledal v nich odpovědi na otázky, které si většina lidí raději vůbec nepokládala.

Proč člověk stárne?

Co se skrývá za smrtí?

Lze přeměnit obyčejný kov ve zlato?

Existuje lék na každou nemoc?

A především:

Existuje hranice lidského poznání?

Faust věřil, že ne.

Čím více knih přečetl, tím méně byl spokojený. Čím více odpovědí našel, tím více nových otázek se před ním objevovalo.

Jeho pracovnou se proto postupně stala podivná místnost plná pergamenů, lahviček, svícnů a nádob s látkami, jejichž názvy už dnes nikomu nic neříkají.

Ve dne byl učencem.

V noci alchymistou.

A právě v noci se podle legendy začaly dít věci, o kterých se lidé ve městě dozvídali jen šeptem.

Dům, který začal být jiný

Faustův dům měl už tehdy pověst místa, kde se dějí zvláštní věci.

Sousedé prý někdy slyšeli dlouho do noci kroky.

Jindy světlo v okně svítilo až do rána, přestože Faust nikomu nedovoloval, aby ho rušil.

Občas se ozvala rána, jako kdyby uvnitř spadla těžká skříň.

A pak nastalo ticho.

Faust se o okolní svět nezajímal.

Jeho svět byl uvnitř domu.

Mezi knihami.

Mezi lahvičkami.

Mezi symboly, jejichž významu nerozuměl nikdo kromě něj.

Jedné noci však narazil na otázku, na kterou žádná kniha neodpovídala.

A tehdy se podle pověsti rozhodl požádat o pomoc někoho, koho by se jiný člověk bál vůbec vyslovit.

Návštěvník

Byla hluboká noc.

Svíčka na stole pomalu dohořívala a Faust seděl nad otevřenou knihou.

Byla tenká.

Neměla název.

Neměla autora.

A přesto měl Faust pocit, že právě tato kniha obsahuje to, co hledal celý život.

Položil na ni ruku.

Stránky se samy pohnuly.

Jedna.

Druhá.

Třetí.

Pak se zastavily.

V místnosti se ochladilo.

Faust zvedl hlavu.

V koutě stál muž.

Elegantně oblečený, klidný a dokonale upravený. Nepůsobil jako démon z představ vystrašených lidí. Neměl rohy ani kopyta. Vypadal spíš jako někdo, koho by člověk mohl potkat v paláci nebo v pracovně významného učence.

Jeho oči však byly zvláštní.

Příliš klidné.

Příliš pozorné.

„Hledáš pravdu,“ řekl.

Faust se nezalekl.

„Ano.“

„A jsi ochoten za ni zaplatit?“

Faust se podíval na knihy kolem sebe.

Celý život se připravoval právě na tuto chvíli.

„Co požaduješ?“

Muž se usmál.

„Nejprve nic.“

„A potom?“

„Potom to, co si myslíš, že máš pod kontrolou.“

Faust věděl, s kým mluví.

„Lucifer.“

„Tak mi lidé říkají.“

Smlouva

Pozdější vyprávění tvrdilo, že Faust podepsal smlouvu vlastní krví.

Možná to zní lépe.

Ale ve skutečnosti je na celé legendě mnohem děsivější něco jiného.

Faust nemusel být nucen.

Souhlasil.

Lucifer mu nabídl poznání. Ne peníze, ne slávu, dokonce ani nesmrtelnost.

Poznání.

Měl poznat tajemství přírody, lidské mysli i života samotného. Měl se dozvědět to, co zůstává ostatním lidem skryté.

Podmínka byla jednoduchá.

A právě proto nebezpečná.

Faust se nesměl vzdát.

Dokud bude chtít poznávat, Lucifer mu bude ukazovat další a další dveře.

Faust souhlasil.

A tím všechno začalo.

Vědění, které člověka mění

Nejdříve byl Faust šťastný.

Zjistil věci, o kterých se mu předtím ani nesnilo.

Rozuměl hvězdám.

Poznával vlastnosti rostlin a kovů.

Dokázal rozpoznat nemoci, které jiní lékaři nechápali.

Před jeho očima se otevíral svět, který obyčejnému člověku zůstává celý život skrytý.

Faust četl.

Studoval.

Zkoumal.

A především se ptal.

Jenže každá odpověď přinesla další otázku.

A každá nová otázka vedla k ještě hlubšímu poznání.

Začal proto pracovat celé noci.

Pak i dny.

Přestával spát.

Přestával jíst.

Přestával se zajímat o lidi.

Když za ním někdo přišel, sotva ho vnímal.

Praha pro něj přestala existovat.

Existovala jen jeho pracovna a to, co se v ní dozvídal.

Postupně si však začal všímat něčeho zvláštního.

Čím více věděl, tím méně byl šťastný.

Cena za odpovědi

Faust se dozvěděl, že lidský život je krátký.

To věděl každý.

On však začal rozumět tomu, proč.

Dozvěděl se, jak snadno může člověk přijít o všechno, co považuje za jisté.

Poznal nemoc.

Poznal bolest.

Poznal strach.

A nakonec začal chápat i smrt.

To, co původně chtěl poznat jako učenec, se najednou stalo jeho největší posedlostí.

Chtěl vědět, co přijde po posledním dechu.

A právě zde se podle legendy začala Faustova cesta lámat.

Lucifer mu ukazoval stále více.

Nikdy mu však nedal to, co Faust opravdu hledal.

Konečnou odpověď.

Protože možná právě ta neexistuje.

Noc, kdy Faust pochopil

Jedné noci seděl Faust u okna.

Venku byla Praha tichá.

Město spalo.

Lidé dole netušili nic o tom, co se odehrává v domě.

Někdo se vracel domů.

Někdo čekal na ráno.

Někdo spal vedle člověka, kterého miloval.

A všichni byli nevědomí.

Faust se na ně díval a poprvé mu jejich nevědomost nepřipadala jako slabost.

Připadala mu jako dar.

Vtom se za ním objevil Lucifer.

„Ještě jednu otázku,“ řekl.

Faust zavrtěl hlavou.

„Ne.“

Lucifer se zastavil.

„Nechceš vědět?“

„Už ne.“

„Celý život jsi po tom toužil.“

Faust se otočil.

„Celý život jsem si myslel, že vědět všechno znamená rozumět všemu.“

Lucifer mlčel.

„Ale není to pravda,“ pokračoval Faust. „Některé věci člověk pochopí teprve tehdy, když přijme, že je nikdy nepozná.“

Luciferův úsměv zmizel.

„To není součást dohody.“

„Tak jsme se oba spletli.“

Poslední chvíle

Podle nejznámější verze pověsti se v tu chvíli dům otřásl.

Ozvala se rána.

Svíčky zhasly.

Ze stropu se ozval praskot.

A pak se všechno utišilo.

Ráno našli lidé Faustovu pracovnu zpustošenou.

Po Faustovi nebylo ani stopy.

Jen ve stropě zůstala podivná stopa, která měla připomínat jeho poslední cestu.

Podle jedné verze ho odnesl ďábel.

Podle jiné byl vtažen do stropu.

Jiní tvrdili, že Faust jednoduše zmizel a nikdo se nikdy nedozvěděl kam.

Pravda už dávno zmizela společně s ním.

Ale legenda zůstala.

A dům zůstal také

Faustův dům přežil.

Přežil změny města, války, požáry i staletí.

A s každou další generací přibývaly nové příběhy.

Lidé vyprávěli o podivných zvucích.

O krocích na schodišti.

O dveřích, které se někdy samy pohnuly.

O místnostech, ve kterých člověk náhle pocítil nevysvětlitelný neklid.

Někteří tvrdili, že v domě zahlédli stín muže.

Jiní slyšeli šepot.

A další zase tvrdili, že se jim tam zdály zvláštní sny.

Ve snech prý člověk věděl všechno.

Rozuměl minulosti.

Viděl budoucnost.

Dokázal odpovědět na každou otázku.

A právě když měl vyslovit poslední odpověď, probudil se.

Možná je to jen další část legendy.

Možná ale právě takový sen vystihuje Faustův příběh nejlépe.

Protože co by člověk dělal, kdyby skutečně dostal odpověď na úplně všechno?

Faustův dům dnes

Dnes už kolem Faustova domu lidé chodí bez obav.

Praha je hlučná.

Karlovo náměstí žije vlastním tempem.

A dům je jen jednou z historických staveb, kolem kterých člověk projde, aniž by se zastavil.

Přesto má něco zvláštního.

Možná je to jeho poloha.

Možná jeho historie.

Možná jen síla příběhu, který se kolem něj vypráví už po generace.

Člověk se na něj podívá a začne si představovat místnost, kde kdysi svítila jediná svíčka.

Stůl plný knih.

Lahvičky s podivnými látkami.

Postavu učence sklánějícího se nad stránkami.

A muže, který jednoho dne zjistil, že odpověď není vždycky to, co člověk skutečně potřebuje.

Největší tajemství Faustova domu

Možná je právě proto Faustův dům jednou z nejzajímavějších pražských pověstí.

Není to jen příběh o ďáblovi.

Není to ani příběh o čaroději, který se snažil získat nesmrtelnost.

Je to příběh o lidské zvědavosti.

O touze překročit hranice.

O přesvědčení, že když budeme dost chytří, dost odvážní a budeme se dost dlouho ptát, nakonec pochopíme celý svět.

Jenže svět možná není hádanka, kterou lze jednou provždy vyřešit.

A člověk možná nepotřebuje znát všechna tajemství.

Některá stačí respektovat.

Faust to pochopil pozdě.

Možná ale přece jen včas.

Protože poslední rozhodnutí, které podle legendy udělal, nebylo rozhodnutím člověka, který chce vědět všechno.

Bylo rozhodnutím člověka, který konečně pochopil, že nevědět všechno není prohra.

Faustův dům proto stojí dál.

Tichý a obyčejný.

Lidé kolem něj chodí.

Někteří se zastaví.

Jiní přidají do kroku.

A možná právě v tom je celé jeho kouzlo.

Protože když se na něj člověk dívá dost dlouho, začne si klást otázku, která je možná mnohem důležitější než všechny Faustovy alchymistické formule:

Kdyby nám někdo skutečně nabídl odpověď na všechno, opravdu bychom ji chtěli znát?

Zdroje a inspirace

Tato povídka je autorským literárním zpracováním motivu Faustova domu a legendy o doktoru Faustovi v pražském prostředí.

Alois Jirásek – Staré pověsti české
Eduard Petiška – Staré pověsti české
Alena Ježková – Pražské pověsti
Jiří Horák – Tajemná Praha
Pražský městský folklor a ústní tradice spojené s Faustovým domem na Karlově náměstí