Historie,  Příběhy s duší,  Tajemství

Rodák z Podkrkonoší, který dvakrát prodal Eiffelovu věž a napálil i Al Caponeho. Neuvěřitelný příběh hraběte Victora Lustiga

Spread the love

Když v květnu roku 1925 četl v pařížském hotelu noviny elegantní muž v dokonale střiženém obleku se zlatou jehlicí v kravatě, zaujal ho krátký článek o tom, že Eiffelova věž nutně potřebuje drahý nátěr a údržbu, protože začíná rezavět. Obyčejný člověk by nad takovou zprávou mávl rukou.

Jenže tenhle muž nebyl obyčejný člověk. Byl to Victor Lustig – rodák z českého Hostinného v Podkrkonoší, mistr deseti jazyků, samozvaný rakouský hrabě a bezesporu nejgeniálnější podvodník dvacátého století. V tu chvíli se v jeho hlavě zrodil jeden z nejdrzejších plánů v dějinách: rozhodl se, že pařížskou dominantu prodá do starého železa. A co je ještě neuvěřitelnější – podařilo se mu to rovnou dvakrát.

Od podkrkonošského kluka k elegánovi zaoceánských parníků

Victor Lustig se narodil v lednu roku 1890 v podkrkonošském městečku Hostinné (tehdejším Arnau) do zámožné měšťanské rodiny – jeho otec byl dokonce starostou města. Mladý Victor byl mimořádně inteligentní, měl fotografickou paměť, dokonalé vystupování a neuvěřitelný talent na jazyky. Plynule mluvil česky, německy, francouzsky, anglicky a italsky.

Brzy ale zjistil, že poctivá práce mu nepřinese tolik vzrušení ani peněz jako lidská naivita a chamtivost. V devatenácti letech v Paříži přišel v karetní potyčce o kus levého ucha a odnesl si hlubokou jizvu na tváři, která mu dodala tajemný aristokratický vzhled. Začal si říkat hrabě Victor Lustig a přesunul se na luxusní zaoceánské parníky plující mezi Evropou a Amerikou.

Líbil se vám úvod příběhu? Podpořte mě v dalším psaní částkou 19 Kč na kávu přes tento rychlý QR kód. Děkuji za vaši přízeň, vaše Lenka.

QR Platba 19 Kč

Tam si vyhlížel bohaté americké milionáře, kterým předváděl svůj první slavný trik – takzvanou rumunskou krabičku na tisk peněz. Šlo o mahagonovou skříňku se dvěma mosaznými válci, o které hrabě tvrdil, že dokáže chemicky zkopírovat jakoukoliv stodolarovou bankovku za šest hodin. Do krabičky předem schoval dvě pravé bankovky, a když z ní před ohromeným milionářem po šesti hodinách vyjely čerstvé stodolarovky (které v bance bez problému přijali), boháči mu za zázračný přístroj platili desítky tisíc dolarů. Než krabička po dvou dnech začala chrlit jen prázdné papírky, byl „hrabě“ dávno na druhé straně oceánu.

Tajná schůzka v hotelu Crillon: Jak prodat Eiffelovu věž

V květnu roku 1925 ale Lustig zatoužil po mistrovském kousku. Nechal si vytisknout falešné hlavičkové papíry francouzského ministerstva pošt a telegrafů (které tehdy Eiffelovu věž spravovalo) a rozeslal dopisy šesti největším obchodníkům se šrotem a starým železem v Paříži.

Pozval je na přísně tajnou schůzku do nejluxusnějšího pařížského hotelu Crillon. Tam jim s vážnou tváří oznámil, že se představil jako náměstek generálního ředitele ministerstva a že má pro ně mimořádně citlivou státní zakázku. Eiffelova věž, která byla původně postavena jen jako dočasná stavba pro světovou výstavu v roce 1889, je podle něj v havarijním stavu, náklady na její opravy jsou neúnosné a vláda se rozhodla ji v tichosti rozebrat a prodat více než sedm tisíc tun oceli do šrotu.

Aby vše působilo stoprocentně věrohodně, naložil Lustig všech šest podnikatelů do pronajaté limuzíny a odvezl je přímo k Eiffelově věži, kde je pokynutím ruky provedl kolem pokladen jako vysoký vládní úředník.

Poté pečlivě vybral svou oběť – obchodníka jménem André Poisson. Lustig vycítil, že Poisson není z pařížské smetánky, touží po společenském uznání a obchod se šrotem z Eiffelovky by z něj udělal hvězdu. Když se Poisson zdál na vteřinu nejistý, předvedl Lustig dokonalý psychologický tah: naklonil se k němu a tiše přiznal, že je jen chudý státní úředník s malým platem a potřebuje „malou pozornost“ na přilepšenou, aby zakázku přiklepl právě jemu. V tu chvíli všechny Poissonovy pochybnosti zmizely – zkorumpovanému úředníkovi totiž věřil každý obchodník víc než poctivému.

Poisson předal Lustigovi šek na obrovskou sumu peněz plus tučný úplatek v hotovosti. Lustig okamžitě vybral peníze v bance, sbalil kufry a nasedl na noční expres do Vídně.

Ticho ze studu a prodej věže podruhé

Ve Vídni seděl Lustig v kavárně a každý den netrpělivě listoval francouzskými novinami. Čekal palcové titulky o největším podvodu století. Jenže v novinách nebyla ani řádka.

André Poisson se totiž tak nesmírně styděl za to, že naletěl na tak průhledný trik a stal by se terčem posměchu celé Paříže, že podvod vůbec nenahlásil policii. Když to Lustig pochopil, sbalil za pár měsíců kufry znovu, vrátil se do Paříže a celý kousek zopakoval s novou skupinou obchodníků se šrotem. Tentokrát už ale druhý kupec těsně před předáním peněz pojal podezření a zašel na policii – a Lustig musel narychlo prchnout do Ameriky.

Nejděsivější kousek: Jak hrabě napálil samotného Al Caponeho

Ani v Americe nedokázal Victor Lustig žít v klidu – a dokonce se odvážil zahrávat si s mužem, před kterým se třáslo celé Chicago: s mafiánským bossem Al Caponem.

Lustig zašel za Caponem s lákavou nabídkou. Požádal ho o půjčku padesát tisíc dolarů (tehdy astronomickou sumu) s tím, že peníze během šedesáti dnů zdvojnásobí v tajné finanční operaci. Al Capone si elegantního hraběte změřil ledovým pohledem, varoval ho, že pokud peníze nevrátí, nechá ho zabetonovat do sudu, a balík bankovek mu předal.

Lustig však peníze do žádného obchodu neinvestoval. Místo toho je uložil do bezpečné bankovní schránky v Chicagu a na dva měsíce odjel do New Yorku. Přesně po šedesáti dnech se vrátil za Al Caponem, nasadil zkroušený výraz a řekl: „Pane Capone, je mi to nesmírně líto. Můj plán nevyšel a nevydělal jsem ani cent. Tady máte zpátky celých vašich padesát tisíc dolarů.“

Obávaný gangster zůstal jako opařený. Byl zvyklý, že ho lidé okrádají, podvádějí nebo utíkají s jeho penězi – ale ještě nikdy se mu nestalo, aby mu někdo vrátil padesát tisíc dolarů do posledního centu jen proto, že obchod nevyšel. Dojatý Al Capone Lustiga poplácal po zádech, prohlásil ho za nejčestnějšího muže, jakého kdy potkal, a vytáhl z kapsy pět tisíc dolarů v hotovosti jako odměnu za jeho poctivost. Přesně o těch pět tisíc dolarů Lustigovi od samého začátku šlo.

Konec krále podvodníků na Alcatrazu

Neuvěřitelná série podvodů trvala téměř třicet let a Lustig byl během ní zatčen téměř padesátkrát, ale vždy dokázal díky svému šarmu, úplatkům nebo nedostatku důkazů vyklouznout. Osudným se mu stalo až padělání dolarových bankovek v polovině třicátých let, po kterém po něm šla americká tajná služba.

Když ho agenti v roce 1935 konečně dopadli v New Yorku, dokázal ještě den před soudem utéct z přísně střeženého federálního vězení tak, že spletl prostěradla, spustil se z okna a před zraky chodců klidně předstíral, že je umývač oken, který jen leští římsu.

Po opětovném dopadení byl odsouzen na dvacet let vězení a poslán na nejstřeženější vězeňský ostrov světa – Alcatraz v Sanfranciském zálivu. Tam tento neuvěřitelný rodák z českého Podkrkonoší zemřel v březnu roku 1947 na zápal plic. V úmrtním listu měl v kolonce povolání s trochou černého humoru zapsáno jediné slovo: učedník.


Zdroje:

  • Archivy americké tajné služby (U.S. Secret Service – spis k případu Victora Lustiga, 1935)
  • Publikace The Man Who Sold the Eiffel Tower (autoři James F. Johnson a Floyd Miller)
  • Regionální muzeum a kroniky města Hostinné (záznamy k rodišti Victora Lustiga)
  • Historické archivy věznice Alcatraz (Federal Bureau of Prisons)

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

sofiepise
Přehled ochrany osobních údajů

Tyto webové stránky používají soubory cookies, abychom vám mohli poskytnout co nejlepší uživatelský zážitek. Informace o souborech cookie se ukládají ve vašem prohlížeči a plní funkce, jako je rozpoznání, když se na naše webové stránky vrátíte, a pomáhají našemu týmu pochopit, které části webových stránek považujete za nejzajímavější a nejužitečnější.