Dívka, která spadla z nebe: Neuvěřitelný příběh Vesny Vulovićové

Život se skládá z drobných rozhodnutí a banálních chyb. Někdy tě špatně zapsané jméno v tabulce pošle na smrt. A někdy tě totéž přehlédnutí zapíše do Guinnessovy knihy rekordů jako největší medicínský zázrak moderní historie. Příběh Vesny Vulovićové, která 26. ledna 1972 přežila volný pád z výšky 10 160 metrů bez padáku, ale nezačal v oblacích. Začal o několik let dříve jednou velkou kofeinovou lží v Bělehradě.

Kofeinové tajemství krásné letušky

Mladá, dvaadvacetiletá Vesna původně vůbec neplánovala strávit život v uniformě jugoslávských aerolinií JAT. Milovala Beatles, módu a toužila žít v Londýně, kde nějakou dobu pobývala, aby se naučila anglicky. Jenže rodičům se život mladé dívky na kapitalistickém Západě nelíbil a donutili ji vrátit se domů. Když pak jednou v Bělehradě uviděla svou kamarádku v elegantní letecké uniformě, měla jasno. „Budu lítat. Podívám se do světa a ještě mi za to zaplatí,“ říkala si.

Mělo to však háček. Vesna měla od dětství extrémně nízký krevní tlak. Při lékařské prohlídce pro letušky by takový nález znamenal okamžitý vyhazov – létat s takovým tlakem bylo zakázáno, protože hrozily mžitky před očima a omdlévání.

Vesna ale projevila neuvěřitelnou mazanost. Těsně předtím, než vstoupila do ordinace lékařské komise, do sebe obrátila několik šálků té nejsilnější, černé turecké kávy. Její srdce bušilo jako o závod, tlak vyletěl přesně do tabulkových hodnot a doktoři ji s úsměvem schválili. Netušili, že právě poslali do nebe dívku, jejíž nízký tlak jí o pár měsíců později zachrání život.

Záměna jmen a kodaňská zlá předtucha

V lednu 1972 došlo na dispečinku k banální chybě. Plánovač letů přidělil linku JAT 367 ze Stockholmu přes Kodaň do Záhřebu letušce, která se jmenovala Vesna. Jenže v databázi byla ještě jedna Vesna – Vulovićová. Chyby si nikdo nevšiml a mladá Vesna, tehdy stále ještě nováček v zácviku, prostě sbalila kufr a nastoupila do služby.

Když letadlo Douglas DC-9 přistálo v Kodani, aby posádka převzala stroj, Vesna si všimla, že její kolegové jsou zvláštně neklidní. „Všichni mluvili o svých rodinách, jako by se loučili,“ vzpomínala později. „Kapitán se zamkl na celé hodiny v pokoji a nechtěl s nikým mluvit. Dokonce i stewardi, kteří normálně v Kodani nakupovali dárky, odmítli jít do města.“ Jako by celá posádka cítila, že do letadla nastoupí někdo, kdo tam nemá co dělat.

Tím někým byl chorvatský nacionalistický terorista (člen hnutí Ustaša), který v Kodani nepozorovaně propašoval do předního zavazadlového prostoru kufr s trhavinou.

Sedm minut v hroutícím se pekle

Letadlo odstartovalo z Kodaně v 16:15. O pětačtyřicet minut později, přesně v 17:01, když stroj letěl nad zasněženými horami Československa poblíž vesnice Srbská Kamenice, bomba explodovala. Tlaková vlna stroj okamžitě roztrhala na kusy.

Většina cestujících a posádky byla v mžiku nasáta do ledového vzduchoprázdna. Teplota venku padala k minus padesáti stupňům, kyslík chyběl. Lidé umírali dřív, než vůbec stihli pochopit, co se děje. Ne však Vesna.

V momentě výbuchu byla v zadní kuchyňce stroje. Exploze vymrštila těžký kovový servírovací vozík s jídlem a pitím tak nešťastně – nebo spíš šťastně – že ji doslova přišpendlil ke stěně trupu letadla. Vesna zůstala uvězněná v zadní části ocasu, který se jako utržená plechovka řítil k zemi.

Volný pád trval nekonečných sedm minut. A tady nastoupil medicínský zázrak číslo jedna. Právě Vesnin extrémně nízký krevní tlak, který maskovala kávou, způsobil, že vteřinu po dekompresi okamžitě omdlela. Její srdce tlouklo velmi pomalu a díky tomu jí v té šílené výšce nepraskly tepny a nedošlo k zástavě srdce ze šoku. Padala dolů v hlubokém bezvědomí, s tělem uvolněným jako hadrová panenka.

Ocas letadla dopadl na strmý zalesněný svah u Srbské Kamenice. Svah byl pokrytý tlustou, několikametrovou vrstvou čerstvého sněhu a husté koruny jehličnanů zafungovaly jako obří tlumiče. Plech se sroloval, ale nerozdrtil ji úplně.

Muž, který přežil válku, aby zachránil letušku

Ticho zamrzlého československého lesa prořízl lidský křik. Prvním, kdo dorazil k troskám, byl místní občan Bruno Honke. Osud tomu chtěl, že tenhle muž nebyl obyčejný vesničan – byl to bývalý polní medik německého Wehrmachtu z druhé světové války. Zažil ta nejhorší frontová zranění a věděl přesně, co dělat.

Když našel zmasakrované tělo mladé dívky v potrhané uniformě, ze kterého trčely kosti, okamžitě nahmatal slabý puls. Ostatní křičeli, že je mrtvá, ale Bruno zakázal s tělem nešetrně hýbat. Věděl, že má zlomenou páteř. Udržoval ji v teple, stabilizoval jí hlavu a čekal na sanitku. Kdyby ji z vraku vytáhl kdokoli jiný, přerušil by jí míchu a Vesna by na místě zemřela.

Zázrak v pražské nemocnici a ztracená paměť

Zranění byla děsivá: zlomená lebka, krvácení do mozku, obě nohy na odpis, pánev na kousky a tři kompletně rozdrcené obratle. První dny v nemocnici strávila v kómatu. Když se po několika týdnech probrala, její první slova šokovala lékaře. Neplakala, nekřičela. Podívala se na doktora a požádala o cigaretu.

Vesna trpěla totální amnézií. Nepamatovala si výbuch, nepamatovala si pád, dokonce ani to, že vůbec do nějakého letadla nastoupila. To byla její největší psychická záchrana. Když jí lékaři ukázali noviny s titulkem, že jako jediná přežila pád z deseti kilometrů, upadla do šoku, ale ne z traumatu, nýbrž z čistého nepochopení reality.

Lékaři jí prorokovali, že zbytek života stráví na invalidním vozíku jako ležák. Vesna ale měla povahu bojovnice. Po šestnácti měsících brutální rehabilitace, desítkách operací a nesmírné bolesti se stala nemožné: vstala a odešla z nemocnice po vlastních nohách.

Život po zázraku: Ikona i rebelka proti režimu

Vesna se stala globální celebritou. Guinnessova kniha rekordů ji zapsala do svých análů a cenu jí v Londýně předával sám Paul McCartney – její idol z mládí. V Jugoslávii byla národní hrdinkou, prezident Tito ji zval na slavnostní recepce a lidé na ulici ji oslavovali jako symbol nezničitelnosti.

Firma JAT ji sice kvůli zdravotnímu stavu už nepustila zpátky do vzduchu jako letušku, ale dostala teplé místečko v kanceláři za přepážkou. A tady přichází ta nejbizarnější věc: Vesna se nikdy nezačala bát létání. Protože si pád nepamatovala, klidně dál sedala do letadel jako běžný cestující. „Lidé v letadle vedle mě nechtěli sedět,“ smála se později. „Mysleli si, že přináším smůlu. Já jim přitom říkala, že se mnou jsou v největším bezpečí na světě. Statisticky přece nemůžu spadnout dvakrát!“

Její život ale neskončil jako pohádka. Vesna byla hrdá Srbka, ale odmítala slepý nacionalismus. V 90. letech, kdy v Jugoslávii zuřila válka, se otevřeně postavila tehdejšímu prezidentovi Slobodanu Miloševićovi. Účastnila se protivládních protestů, mluvila do médií a ostře režim kritizovala. Její popularita byla tak obrovská, že se ji režim bál zatknout – zavřít národní ikonu by vyvolalo revoluci. Vyhodili ji ale z práce a zbytek života prožila v chudobě v malém bělehradském bytě, obklopená svými milovanými kočkami.

Vesna Vulovićová zemřela v prosinci 2016 ve věku 66 let. Když se jí na sklonku života ptali, zda se cítí jako šťastný člověk, když přežila takovou katastrofu, odpověděla překvapivě smutně: „Ne. Kdybych byla skutečně šťastná, to letadlo by tehdy nespadlo a ti lidé by žili. Já jsem jen ta, která neměla tehdy zemřít.“

Zdroje:

• Guinness World Records – Oficiální záznam o nejvyšším přežitém pádu bez padáku (Vesna Vulović)
• Aviation Safety Network – Oficiální vyšetřovací zpráva a technické detaily o havárii letu JAT 367
• The New York Times / BBC News – Historické reportáže a nekrology mapující život Vesny Vulovićové a její politický aktivismus v Jugoslávii
• Paměť národa / Místní kronika obce Srbská Kamenice – Vzpomínky a svědectví Bruna Honkeho a občanů, kteří pomáhali u trosek letadla