Cesty časem a prostorem,  Historie,  Politika,  Příběhy s duší

Ostravský bard s kytarou, heligonkou a jizvami na duši: Skutečný příběh Jarka Nohavici, kterému jedni tleskají vestoje a druzí nemohou přijít na jméno

Spread the love

Když vezme do ruky kytaru nebo starou heligonku, nepotřebuje žádné světelné efekty, tanečníky ani velkolepou show. Stačí první tři akordy a jeho nezaměnitelný chraplavý hlas – a vyprodaná hala ztichne tak, že by bylo slyšet spadnout špendlík.

Pro statisíce lidí je Jaromír Nohavica nejlepším českým básníkem s kytarou, jakého jsme kdy měli. Člověkem, který dokázal zhudebnit ostravský smutek i radost, obyčejné lidské strachy, lásku, stárnutí i věčný boj člověka se sebou samým.

Jenže kolem Jarka Nohavici už desítky let nezuří jen bouře potlesku, ale i nekonečné hádky. Jedni ho bezmezně milují pro jeho písničky, které je provázejí celý život, druzí mu nemohou odpustit minulost v archivech StB ani vyznamenání z Kremlu. Pojďme se podívat na jeho skutečný životní příběh bez zbytečných nálepek a hysterie – na cestu kluka z Ostravy, který si prošel peklem alkoholu, překládal zakázaného ruského barda Vysockého, našel celoživotní oporu v jedné jediné ženě a nikdy se nesnažil hrát na svatého.

Kluk z Ostravy, který začínal psát texty pro jiné

Jaromír Nohavica se narodil v červnu 1953 v Ostravě do rodiny, kde hudba a knihy patřily k běžnému životu – jeho otec byl novinář a amatérský muzikant. Jarek vystudoval střední školu, začal studovat Vysokou školu báňskou, ale místo diplomu ho to táhlo ke knihám a kytaře. Vystřídal několik obyčejných profesí – pracoval jako dělník, knihovník i pracovník na volné noze.

Líbil se vám úvod příběhu? Podpořte mě v dalším psaní částkou 19 Kč na kávu přes tento rychlý QR kód. Děkuji za vaši přízeň, vaše Lenka.

QR Platba 19 Kč

Dlouho přitom nevystupoval jako zpěvák. Psaní písní si osahal jako textař pro jiné interprety (psal například pro Věru Špinarovou, Marii Rottrovou nebo skupinu Majestic). Teprve v roce 1982, kdy mu bylo skoro třicet let, se odhodlal vylézt na pódium sám s kytarou na folkovém festivalu Folkový kolotoč v Ostravě.

Byl to okamžitý zlom. Publikum tehdy okamžitě vycítilo, že před ním nestojí jen další folkař u táboráku, ale mimořádný básník, který umí v jedné sloce rozesmát a v druhé rozplakat. Písně jako Darmoděj, Kometa, Bláznivá Markéta nebo Osmá barva duhy se šířily po republice na tisíckrát přepisovaných magnetofonových kazetách dávno předtím, než mu režim dovolil vydat první oficiální desku.

Vladimír Vysockij a Bulat Okudžava: Ruská duše, která ho uhranula už v osmdesátých letech

Aby člověk pochopil Nohavicovu celoživotní slabost pro ruskou kulturu a jazyk, musí se vrátit do osmdesátých let. V době, kdy se v českých školách povinně učila sovětská propaganda, objevil Nohavica jiný svět – svět ruských písničkářů, kteří šli tvrdě proti systému a zpívali o svobodě na plné plíce.

Byli to především dva muži: Bulat Okudžava a nespoutaný herec a bard Vladimír Vysockij. Vysockij žil naplno, pil do němoty, kouřil jednu cigaretu za druhou, hrál Hamleta v moskevském Divadle na Tagance a jeho chraplavé, drsné písně se v Sovětském svazu šířily jen tajně na páscích.

Nohavica se naučil rusky tak dokonale, že desítky písní Vysockého i Okudžavy přebásnil do češtiny – a ne jako školní překladatel, ale jako básník, který jim vdechl českou duši. Právě Vysockého syrovost, humor i tragika ovlivnily Nohavicovu vlastní tvorbu na celý život. A právě odtud vedla o třicet let později nit až k osudové pozvánce do Moskvy.

Chlast, démoni a jedna žena, která to s ním nevzdala

Osmdesátá a počátek devadesátých let nebyly pro Jarka jen dobou obrovské slávy, ale také dobou, kdy ho pomalu ničil alkohol. Sám o tom později mluvil bez příkras – pití patřilo k nočním tahům po koncertech, k tlaku ze strany režimu i k jeho vlastní rozpolcené povaze.

V roce 1992 došel na samé dno. Alkohol mu ničil zdraví, rodinu i schopnost tvořit. Rozhodl se proto pro radikální řez a nastoupil na protialkoholní léčbu. Od té doby se alkoholu už nikdy nedotkl – a právě po vystřízlivění natočil svá nejslavnější a nejvyzrálejší alba, včetně legendárního Divného století (1996).

Zatímco v médiích se občas probíraly drby o jeho divokých muzikantských letech, obdivovatelkách pod pódiem i bohémském životě, v soukromí stojí po jeho boku od roku 1973 jediná žena – jeho manželka Martina. Přežila s ním chudé začátky, zákazy hraní, jeho nejtěžší alkoholové období i mediální bouře, a vychovali spolu dvě děti (syna Jakuba, který se rovněž věnuje hudbě, a dceru Lenku). Sám Jarek o ní opakovaně řekl, že bez její trpělivosti a pevné půdy pod nohama by tu dnes už dávno nebyl.

Rok ďábla a ostravský patriot, který zůstal doma

Na rozdíl od mnoha jiných hvězd, které se po úspěchu okamžitě přestěhovaly do Prahy, zůstal Nohavica věrný své Ostravě. Právě ostravské uhlí, smog, drsný humor, baníkovský fotbal i láska k rodnému kraji (kterou zvěčnil třeba na albu Poruba nebo v ostravských popěvcích) z něj udělaly místního patriota, na kterého Ostraváci nedají dopustit.

V roce 2002 pak ukázal i svůj herecký a sebeparodický talent v kultovním mystifikačním filmu Petra Zelenky Rok ďábla, kde hrál sám sebe (včetně narážek na svou protialkoholní léčbu) po boku Karla Plíhala a skupiny Čechomor. Film posbíral šest Českých lvů a přiblížil jeho písničky i úplně nové generaci mladých posluchačů.

Jak to bylo s StB: Fakta z archivů vs. jeho vlastní slova

Žádné vyprávění o Nohavicovi nemůže obejít téma, které dodnes rozděluje společnost – jeho záznam v archivech komunistické Státní bezpečnosti (StB) pod krycím jménem Mirek. Aby člověk nepodléhal jen výkřikům z internetu, je dobré oddělit to, co je doloženo v zachovaných spisech, od toho, co tvrdí on sám:

  • Co říkají archivní dokumenty: Podle dokumentů z archivu bezpečnostních složek byl Nohavica v osmdesátých letech veden jako tajný spolupracovník (informátor) ostravské a karvinské StB. V dochovaných záznamech jsou zapsány schůzky s řídícím důstojníkem, při nichž mluvil o náladách ve folkovém hnutí, o petici za propuštění Václava Havla v lednu 1989 nebo o svém letním setkání s Karlem Krylem ve Vídni v roce 1989.
  • Co je relativní a jak se k tomu staví sám Nohavica: Sám Nohavica nikdy nepopřel, že ho StB předvolávala a že s důstojníky mluvil – připomíná ale atmosféru doby, kdy měl zakázané hraní, doma nemocnou maminku a malé děti a kdy ho tajná policie vydírala a tlačila ke zdi. Zároveň vždy zdůrazňoval, že nikomu konkrétnímu svým jednáním neublížil, nikoho nedostal do vězení ani do neštěstí (což ostatně potvrdila i řada jeho tehdejších folkových kolegů, včetně samotného Karla Kryla po roce 1989, který s ním dál vystupoval). Kdo v té době nežil a nečelil výslechům StB, jen těžko může z pohodlí dnešního obýváku soudit, kde ležela hranice mezi strachem o rodinu a slabostí.

Putin a Puškinova medaile: Gesto, které jedni nechápou a druzí mu rozumějí

Druhá velká vlna emocí přišla v listopadu roku 2018, kdy Nohavica odcestoval do Moskvy a v Kremlu převzal z rukou ruského prezidenta Vladimira Putina státní vyznamenání – Puškinovu medaili za zásluhy o sbližování kultur a překlady písní Vladimira Vysockého a Bulata Okudžavy. Při slavnostním večeru tehdy zazpíval Okudžavovu píseň Modlitba.

Když v únoru 2022 vypukla válka na Ukrajině, část veřejnosti i někteří pořadatelé na něj začali tlačit, aby medaili vrátil, a několik jeho koncertů bylo dokonce zrušeno. Nohavica to ale odmítl se slovy, která přesně vystihují jeho postoj: „Puškinovu cenu jsem dostal za zpívání písní Vladimira Vysockého a Bulata Okudžavy, a ne za válčení.“ Válku označil za hroznou, ale odmítl dělat okázalá politická gesta jen proto, aby se zavděčil kritikům.

Proč jeho písničky přežijí všechny hádky

Ať už si o Jarkových životních křižovatkách myslí kdokoli cokoli, jedno mu nikdo nevezme – jeho koncerty jsou i po sedmdesátce beznadějně vyprodané během několika minut. Lidé na ně nechodí kvůli politice, ale kvůli sobě.

V jeho písních je totiž otisknutý celý náš život – od klukovské naivity přes pády, kocoviny a chyby až po tiché smíření s tím, že nikdo z nás není bezchybný. A přesně takový je i sám Jarek Nohavica: obyčejný člověk z masa a kostí, který v životě nejednou klopýtl, ale když vezme do ruky kytaru, dokáže s lidskou duší věci, na které slova kritiků nikdy nedosáhnou.


Použité a doporučené zdroje

  • Oficiální stránky Jaromíra Nohavici – diskografie, texty písní, překlady Vladimira Vysockého a Bulata Okudžavy a rozhovory k dokumentárnímu filmu Jarek (2025)
  • Český rozhlas Plus a iROZHLAS – zpravodajství a komentáře k udělení Puškinovy medaile v listopadu 2018 a k postojům Jaromíra Nohavici v roce 2022
  • Archiv bezpečnostních složek (ABS) – dobové archivní materiály z ostravské a karvinské expozitury StB z 80. let 20. století
  • Film Rok ďábla (režie Petr Zelenka, 2002) a dokumentární film Jarek (režie Petr Lokaj, 2025)

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

sofiepise
Přehled ochrany osobních údajů

Tyto webové stránky používají soubory cookies, abychom vám mohli poskytnout co nejlepší uživatelský zážitek. Informace o souborech cookie se ukládají ve vašem prohlížeči a plní funkce, jako je rozpoznání, když se na naše webové stránky vrátíte, a pomáhají našemu týmu pochopit, které části webových stránek považujete za nejzajímavější a nejužitečnější.