Eben Byers: Milionář, kterému měla radioaktivní voda vrátit sílu. Místo toho mu rozebrala tělo zevnitř

Měl peníze, slávu, krásné ženy kolem sebe, dostihové koně a titul amerického golfového šampiona. Když si v roce 1927 poranil ruku, dostal radu, která zněla jako zázrak. Měl pít radioaktivní vodu. Za několik let už neměl téměř čelist.

Dnes bychom při slově radioaktivní nejspíš sáhli po telefonu a hledali nejbližší únikovou cestu.

Ve dvacátých letech minulého století to ale bylo trochu jinak.

Radioaktivita byla nová, fascinující a pro mnoho lidí téměř magická. Radium bylo symbolem pokroku. Něco tak neviditelného, co dokázalo zářit ve tmě, muselo přece být něčím výjimečným.

A tak se začaly objevovat krémy s radiem, kosmetika, léčebné přípravky, různé „radioaktivní“ pomůcky a také nápoj, který měl člověku dodat energii a zdraví.

Jmenoval se Radithor.

A jedním z jeho nejoddanějších zákazníků se stal muž, který měl úplně všechno.

Jmenoval se Eben McBurney Byers.

A jeho příběh patří k těm, u kterých člověku při čtení běhá mráz po zádech.

Milionář, kterému nestačilo být jen milionářem

Eben Byers nebyl žádný anonymní zákazník z předměstí.

Narodil se do bohaté průmyslnické rodiny a pohyboval se ve světě americké vyšší společnosti. Byl průmyslníkem, sportovcem a mužem, kterého lidé znali.

V roce 1906 dokonce vyhrál americké amatérské golfové mistrovství.

A golf nebyl jedinou jeho vášní.

Měl dostihové koně, box ve Forbes Field, cestoval mezi svými domovy a pohyboval se v prostředí, kde se potkávali bohatí podnikatelé, sportovci a společenská smetánka.

Dobový časopis TIME ho po smrti popsal jako známého pittsburského sportovce a průmyslníka. Měl kontakty v průmyslu, bankovnictví, dopravě i dalších odvětvích. Vlastnil nebo využíval nemovitosti v Pittsburghu, Southamptonu, Aikenu a pravidelně pobýval také v Palm Beach.

Byers byl zkrátka přesně ten typ člověka, kterému svět dlouho říkal:

Můžeš si dovolit téměř všechno.

Jenže pak přišla jedna obyčejná cesta vlakem.

A všechno se začalo měnit.

Jeden pád ve vlaku

V roce 1927 cestoval Byers z fotbalového utkání Yale–Harvard.

V železničním lůžkovém voze se dostal do nehody a poranil si ruku.

Zranění se nehojilo tak rychle, jak by si představoval.

A právě tehdy mu lékař Charles Clinton Moyar doporučil něco, co znělo jako moderní medicína budoucnosti.

Radithor.

Byla to voda obsahující malé množství radia a dalšího radioaktivního materiálu.

A Byers měl pocit, že funguje.

Nejenže se jeho bolest podle jeho vlastního vnímání zlepšila. Cítil také příval energie.

To byl okamžik, který rozhodl.

Byers se do Radithoru doslova zamiloval.

Začal ho užívat pravidelně.

A nešlo o jednu lahvičku občas.

Přibližně během dvou let jich vypil kolem 1 400. Odborné historické zdroje uvádějí, že šlo o zhruba dvě až tři lahvičky denně.

A tady začíná být celý příběh ještě bizarnější.

Nebyl jen zákazníkem. Stal se chodící reklamou

Byers Radithoru věřil natolik, že ho doporučoval svému okolí.

Posílal lahvičky přátelům a známým.

A dokonce ho dával svým dostihovým koním.

To už není běžné užívání nějakého módního přípravku.

To je téměř náboženská víra v produkt.

A není těžké pochopit proč.

Radithor měl jednu obrovskou výhodu.

Byers se po něm skutečně cítil lépe.

Jenže pocit energie ještě neznamená, že něco člověku prospívá.

A právě v tom byla tehdejší doba nebezpečná.

Lidé začínali objevovat obrovskou sílu moderní medicíny, ale zároveň ještě zdaleka nerozuměli všem jejím rizikům.

Radioaktivita byla fascinující novinka.

A obchodníci ji uměli proměnit v peníze.

Muž, který prodával „věčné slunce“

Za Radithorem stál William J. A. Bailey.

A právě Bailey je jednou z nejzajímavějších postav celého příběhu.

Nebyl to velký vědec, jak by člověk podle názvu společnosti mohl předpokládat.

Bailey Radium Laboratories se prezentovaly jako seriózní laboratoře a reklamní materiály vytvářely dojem, že za Radithorem stojí rozsáhlý vědecký výzkum.

Pozdější vyšetřování americké Federální obchodní komise ale zjistilo něco velmi nepříjemného.

Podle FTC nebyl žádný tak rozsáhlý výzkum a klinické testování, jak reklamy tvrdily.

Některé propagační materiály byly dokonce připisovány lékařům a autorům způsobem, který podle komise neodpovídal skutečnosti.

A přesto se Radithor prodával.

A prodával se dobře.

Jedna dobová odborná práce uvádí, že se celosvětově prodalo více než 400 000 lahviček.

A co měl Radithor vlastně léčit?

Tady začíná být příběh opravdu absurdní.

Radithor nebyl propagován pouze jako prostředek proti únavě.

Podle pozdějšího vyšetřování FTC byl prezentován jako léčba nebo pomoc při více než 160 různých potížích a stavech.

Patřil mezi ně vysoký krevní tlak, artritida, ekzém, zažívací potíže, zápal plic, psychické potíže, problémy se zuby…

A dokonce sexuální úpadek.

Ano.

Radioaktivní voda se prodávala i jako pomoc proti problémům, které bychom dnes hledali spíš v ordinaci urologa než v lahvičce s vodou.

FTC později označila tvrzení o léčebných účincích za nepravdivá a upozornila, že vnitřní užívání Radithoru mohlo být vážně nebezpečné.

A právě tady se krásně ukazuje kouzlo reklamy.

Stačí říct:

energie, zdraví, síla, mládí.

A člověk začne přemýšlet, co by na tom mohlo být špatně.

Dokonce i lékař, který mu ho doporučil, ho dál hájil

Když začal být Byersův stav katastrofální, bylo by logické očekávat, že všichni okamžitě přiznají chybu.

Jenže tak jednoduché to nebylo.

Lékař Charles Moyar, který mu Radithor doporučil, ještě po Byersově smrti tvrdil, že Radithor nebyl příčinou jeho úmrtí.

V dobových zprávách dokonce prohlašoval, že sám radioaktivní vodu užíval a považoval ji za užitečnou.

To je na celém příběhu možná ještě děsivější než samotná reklama.

Protože lidé, kteří měli být autoritou, tomu někdy sami věřili.

Pak zmizel pocit energie

Několik let se zdálo, že Byers našel svůj zázračný nápoj.

Jenže kolem roku 1930 se všechno začalo obracet.

Přestal se cítit lépe.

Začal hubnout.

Přišly silné bolesti hlavy.

A potom problémy, které už nešlo přehlédnout.

Začaly mu vypadávat zuby.

Jeho tělo už nebylo schopné radioaktivní látku jednoduše ignorovat.

Radium se v organismu chová podobně jako vápník a může se ukládat do kostí.

A právě tam začal Byersův skutečný horor.

Jeho vlastní tělo se začalo rozpadat

Radium-226 má poločas rozpadu přibližně 1 600 let.

To znamená, že látka, kterou do sebe Byers během let dostával, nezmizela jen proto, že se přestal cítit dobře.

Zůstávala v jeho těle.

A pokračovala v poškozování tkání.

Jeho kosti byly těžce poškozené.

Čelist se začala rozpadat.

V roce 1931 už byl jeho stav tak děsivý, že se o případ začaly zajímat úřady.

Federal Trade Commission chtěla získat jeho svědectví.

Byers už ale nebyl schopen cestovat.

Vyšetřovatel Robert Hiner Winn proto přijel za ním.

A to, co uviděl, bylo podle dobového svědectví natolik otřesné, že případ popsal jako mimořádně děsivý kontrast mezi luxusem prostředí a stavem pacienta.

Byers žil v nádherném prostředí.

Ale jeho tělo se rozpadalo.

Člověk, kterému zmizela čelist

Právě odtud pochází nejslavnější část celého příběhu.

Byers přišel o velkou část čelisti a jeho kostní tkáň byla vážně poškozena.

Některé pozdější popisy jeho stavu jsou až hororové – hovoří o destrukci lebky a rozsáhlém poškození kostí.

A v tomto okamžiku se z bohatého sportovce stal člověk, který už jen čekal na konec.

Je pozoruhodné, jak dlouho trvalo, než se veřejnost začala na „zázračné“ radioaktivní léčebné přípravky dívat jinak.

Protože před Byersem už existovala varování.

Známý byl například případ takzvaných Radium Girls, mladých žen pracujících s radioluminiscenčními barvami, které utrpěly vážná poškození zdraví.

Jenže dokud šlo o dělnice v továrně, mohlo se nebezpečí snadněji přehlížet.

Byers byl jiný.

Byl bohatý.

Známý.

Sportovní celebrita.

Člen společenské elity.

A najednou se nemoci, o které se mluvilo jako o abstraktním nebezpečí, dotýkaly člověka, kterého znal celý Pittsburgh.

A pak přišla poslední rána

Dne 31. března 1932 Eben Byers zemřel v New Yorku.

Bylo mu pouhých 51 let.

Jeho smrt byla spojována s těžkou otravou radiem a následky dlouhodobého ozáření. Dobové i pozdější zdroje popisují rozsáhlé poškození kostí a dalších tkání.

A teprve jeho smrt udělala z Radithoru celonárodní skandál.

Příběh bohatého golfového šampiona, který pil radioaktivní vodu, protože se po ní cítil plný energie, měl všechno, co potřeboval pro novinové titulky.

A noviny se toho samozřejmě chopily.

Slavná věta, která se stala symbolem celé éry

O desítky let později se případ dostal do slavného článku Wall Street Journal.

Jeho titulek se stal jedním z nejznámějších shrnutí celé aféry:

„The Radium Water Worked Fine Until His Jaw Came Off.“

Volně řečeno:

„Radioaktivní voda fungovala skvěle. Dokud mu neodpadla čelist.“

Nebyl to dobový titulek z roku 1932, jak se někdy tvrdí. Objevil se až v roce 1990 v retrospektivním článku Wall Street Journal. Právě díky němu se ale příběh dostal do moderního povědomí v této neuvěřitelně úderné podobě.

A přiznejme si:

Je těžké vymyslet lepší jednověté shrnutí.

Ale příběh nekončí jeho smrtí

A teď přichází část, která zní skoro jako městská legenda.

Byersovy ostatky byly uloženy v olověné rakvi.

Důvodem byla radioaktivita jeho těla.

To už samo o sobě zní dost děsivě.

Jenže v roce 1965, tedy více než třicet let po jeho smrti, byly jeho ostatky exhumovány pro vědecké zkoumání.

Vědci chtěli zjistit, kolik radia v jeho kostech stále zůstalo.

A odpověď byla překvapivá.

Radioaktivita nezmizela.

Radium se v těle nerozplynulo jako obyčejná chemická látka. Část materiálu zůstávala v kostech i po desetiletích.

Výzkum tak poskytl další děsivou připomínku toho, jak dlouho mohou některé radioaktivní látky přetrvávat.

A William Bailey?

Co se stalo muži, který Radithor prodával?

Baileyho podnikání se dostalo pod tlak vyšetřovatelů.

Federální obchodní komise nakonec zasáhla proti tvrzením o léčivých účincích Radithoru i proti tvrzení, že je přípravek neškodný.

V prosinci 1931 bylo společnosti nařízeno, aby s některými reklamními tvrzeními přestala. Po Byersově svědectví se Baileyho obrana začala hroutit a společnost přestala proti řízení aktivně bojovat.

Zajímavé přitom je, že Radithor nebyl nějakým tajným jedem vyráběným v garáži.

Byl prodáván legálně.

Byl propagován.

Lidé ho kupovali.

Lékaři ho doporučovali.

A zákazníkům se nabízela jednoduchá představa:

Chcete více energie? Vypijte ji.

Co je na tom příběhu nejděsivější?

Možná ne to, že lidé kdysi nevěděli, jak nebezpečné radium může být.

Nejděsivější je něco jiného.

Byers se necítil jako oběť.

Na začátku se cítil lépe.

Měl pocit, že Radithor funguje.

A právě vlastní zkušenost byla silnější než jakákoli pochybnost.

Když člověk něco vypije a za chvíli má pocit, že je plný energie, jen těžko si připustí, že mu stejná věc může uvnitř pomalu ničit tělo.

Byers navíc nebyl hloupý člověk.

Byl vzdělaný, bohatý a úspěšný.

Měl přístup k lékařům.

Měl peníze.

Měl nejlepší možnosti léčby, jaké tehdejší Amerika nabízela.

Přesto naletěl představě, že existuje jednoduchá lahvička, která člověku vrátí mládí, sílu a zdraví.

A možná právě proto je jeho příběh tak silný.

Zázračná voda, která měla přinést „věčné slunce“

Radium bylo tehdy symbolem moderní doby.

Nové.

Tajemné.

Zářivé.

A neviditelné.

Obchodníci dokázali jeho vlastnosti přetavit v marketing.

Radithor byl propagován jako moderní léčebný prostředek a v reklamách se objevovaly představy o energii a zdraví. Produkt byl dokonce spojován s hesly typu „Perpetual Sunshine“ – věčné slunce.

Byers chtěl energii.

Dostal ji.

Jenže spolu s ní dostal něco, co už jeho tělo nedokázalo vrátit zpět.

Radioaktivní materiál.

Eben Byers měl téměř všechno

Byl milionář.

Byl šampion.

Byl průmyslník.

Byl společensky známý.

Měl koně.

Měl domy.

Měl přátele.

Měl peníze.

A když se necítil dobře, mohl si koupit prakticky cokoli.

Nakonec ale nebyla jeho největší chyba v tom, že si koupil drahý výrobek.

Jeho tragédií bylo, že uvěřil vlastnímu pocitu, že něco funguje.

A Radithor byl přesně ten druh zázraku, který člověku dovolí věřit dlouho.

Až do chvíle, kdy už není cesty zpět.

Eben Byers zemřel v roce 1932.

Ale radium, které do sebe během několika let dostal, mělo mnohem delší život než on.

Jeho tělo bylo dávno mrtvé. Radioaktivita v jeho kostech však pokračovala dál.

A možná právě v tom spočívá nejtemnější ironie celého příběhu.

William Bailey prodával věčné slunce.

Eben Byers ho skutečně dostal.

Jen poněkud jinak, než si představoval.

Světlo, které mělo člověka zachránit, se nakonec stalo jeho rozsudkem.

Zdroje

Federal Trade Commission – Annual Report 1932 a rozhodnutí ve věci Bailey Radium Laboratories.
U.S. Food and Drug Administration – historie Radithoru a regulace léčiv.
TIME, 11. dubna 1932 – dobová zpráva o smrti Ebena Byerse a aféře kolem Radithoru.
Macklis, R. M., Radithor and the era of mild radium therapy, JAMA / PubMed.
Museum of Radiation and Radioactivity – historie Radithoru.
Wall Street Journal, 1990 – retrospektivní článek o případu Ebena Byerse.