Město, které vyrostlo z jedovatých bažin: Zlomené srdce slavného básníka, hýřivý britský král, tajemné přízraky i nevděk, který zničil jeho zakladatele
Ještě na konci osmnáctého století byste v údolí pod Slavkovským lesem nenašli vůbec nic než neprostupné močály, hluboké rašeliniště, smrkové houštiny a páchnoucí prameny, kterým se místní lidé vyhýbali obloukem.
Říkali jim „smradlavé vody“ a věřili, že bublající plyn vycházející ze země je dechem samotného pekla. A přesto na tomto nehostinném místě během pouhých několika desetiletí vyrostl jeden z nejkrásnějších a nejluxusnějších lázeňských klenotů celé Evropy.
Mariánské Lázně jsou nejmladším z trojice slavných západočeských lázní, ale jejich příběh je natolik pestrý, že by vydal na několik románů. Koupali se tu císařové i prezidenti, dvaasedmdesátiletý génius tu bláznivě ztratil hlavu kvůli sedmnáctileté dívce, britský panovník tu v přestrojení pořádal hýřivé hostiny a zakládal golfové hřiště – a muž, který tohle všechno vybudoval z ničeho, nakonec zemřel v zapomnění a vyhnanství.

Od „pekelných vod“ k zázraku doktora Nehra
Líbil se vám úvod příběhu? Podpořte mě v dalším psaní částkou 19 Kč na kávu přes tento rychlý QR kód. Děkuji za vaši přízeň, vaše Lenka.
Všechno začalo v nedalekém premonstrátském klášteře v Teplé, kterému zalesněné údolí patřilo. Mniši o podivných bublajících pramenech věděli po staletí, ale dlouho z nich jen odpařovali projímavou sůl. Lidé z okolních vesnic se bažinám báli přiblížit – šeptalo se, že v rašeliništích bloudí bludičky, které stahují neopatrné pocestné pod hladinu, a že voda z pramenů je očarovaná.
Zlom přišel až v roce 1779, kdy do kláštera nastoupil mladý a nesmírně zvídavý lékař Jan Josef Nehr. Začal vodu ze zdejších pramenů (dnešního Křížového pramene) systematicky zkoumat a podávat ji nemocným mnichům i lidem z okolí. Výsledky byly ohromující – voda dokázala ulevit od bolestí žaludku, ledvin i kloubů.
Nehr byl tak přesvědčen o zázračné síle údolí, že uprostřed divočiny nechal na vlastní náklady postavit první zděný lázeňský dům U Zlaté koule. Skutečný rozmach ale přišel až ve chvíli, kdy se do čela tepelského kláštera postavil osvícený opat Karel Kašpar Reitenberger a přizval si geniálního zahradního architekta Václava Skalníka. Ti dva dokázali nemožné: vysušili bažiny, zkrotili potoky a proměnili divoký prales v pohádkové parkové město s kolonádami a klasicistními paláci.

Zlomené srdce starého génia: Jak sedmnáctiletá dívka odmítla Goetha
Jakmile se po Evropě rozkřiklo, že v západních Čechách vzniklo nové okouzlující lázeňské město, začala se sem sjíždět tehdejší smetánka. Jedním z nejčastějších a nejslavnějších hostů byl německý básník a myslitel Johann Wolfgang von Goethe.
A právě v Mariánských Lázních prožil tento slavný muž svůj největší, nejbolestnější a nejdiskutovanější milostný románek. Psal se rok 1821. Goethovi bylo úctyhodných dvaasedmdesát let, měl za sebou celý svět, ale v lázeňském penzionu potkal mladou šlechtičnu Ulriku von Levetzow, které bylo pouhých sedmnáct.
Stárnoucí génius se zamiloval jako školák. Sledoval Ulriku na každém kroku, nosil jí květiny, psal jí vášnivé verše a o dva roky později se odhodlal ke kroku, nad kterým tehdejší společnost nevěřícně kroutila hlavou – požádal o její ruku. Dokonce za sebe poslal jako námluvčího svého přítele, sasko-výmarského velkovévodu.
Jenže Ulrika i její matka nabídku k sňatku zdvořile, ale rozhodně odmítly. Zlomený Goethe v září roku 1823 nasedl do kočáru, navždy opustil Čechy a cestou v kočáře napsal svou nejslavnější milostnou báseň Mariánskolázeňská elegie. Sám se pak už nikdy neoženil – a stejně tak i Ulrika, která žila až do svých pětadevadesáti let na zámku Třebívlice v severních Čechách a dodnes se o ní mluví jako o Goethově poslední, nenaplněné lásce.

Britský král v přestrojení: Dvanáctichodové večeře, doutníky a krásné dámy
Na přelomu devatenáctého a dvacátého století zažily Mariánské Lázně svůj absolutní zlatý věk. Staly se místem, kam jezdili vládci největších světových impérií – rakouský císař František Josef I., ruský car Mikuláš II., perský šáh i indičtí mahárádžové. Největší rozruch a nejvíc pikantních drbů ale vždy budil britský král Eduard VII.
Eduard (syn slavné královny Viktorie) byl pověstným bonvivánem, milovníkem dobrého jídla, hazardu, drahých doutníků a krásných žen. Do Mariánských Lázní přijel poprvé v roce 1897 a zamiloval se do nich tak, že se sem vrátil ještě osmkrát. Aby se vyhnul přísnému královskému protokolu, cestoval vždy inkognito pod jménem „vévoda z Lancasteru“ – i když ve městě každé malé dítě vědělo, kdo bydlí v honosném hotelu Weimar (pozdějším hotelu Kavkaz na Goethově náměstí).

Místní lázeňští lékaři z něj ale měli těžkou hlavu:
- Léčba jídlem. Král přijížděl do lázní oficiálně proto, aby zhubl a ulevil své dně a obezitě. Ráno sice poslušně pil minerální vodu z Křížového pramene, ale k obědu a večeři si objednával desetichodová až dvanáctichodová menu, zapíjel je šampaňským a vykouřil až dvanáct silných doutníků denně. Není divu, že z lázní odjížděl často ještě těžší, než přijel.
- Společnost půvabných dam. Král si do Mariánek vozil vybranou společnost – včetně svých slavných milenek, jako byla herečka Lillie Langtryová nebo paní Alice Keppelová (prababička současné britské královny Camilly). Lázeňští šviháci i místní personál si o jejich nočních karetních dýcháncích špitali ještě dlouhá desetiletí.
- Zrod královského golfu. Eduard VII. si oblíbil procházky v okolních lesích a v roce 1905 zde osobně slavnostně otevřel golfové hřiště – dnes nejstarší golfový klub v Česku a jediný na světě mimo území Commonwealthu, který smí nést prestižní titul Royal (Královský).

Trpký osud zakladatele a stíny opuštěných paláců
Za třpytem lázeňských plesů, koncertů Fryderyka Chopina a procházek Sigmunda Freuda či Franze Kafky se ale skrývají i temnější a smutnější příběhy. Ten nejnespravedlivější potkal samotného tvůrce města – opata Karla Kašpara Reitenbergera.
Reitenberger vložil do vybudování Mariánských Lázní veškeré své síly i peníze tepelského kláštera. Jenže jeho velkolepé plány, moderní myšlení i rostoucí sláva mu vynesly mocné nepřátele jak mezi závistivými spolubratry v klášteře, tak na císařském dvoře ve Vídni (kde mu nemohli zapomenout například to, že odmítl poslat z klášterní pokladny peníze na císařské válečné výdaje).

V roce 1827 byl Reitenberger pod vykonstruovanými záminkami donucen odstoupit z funkce opata a byl vypovězen do vyhnanství v rakouském Tyrolsku. Svůj milovaný lázeňský ráj už nikdy v životě nespatřil. Zemřel v cizině v roce 1860 a jeho ostatky se do Teplé vrátily až o mnoho let později.
A temný stín dopadl na město i ve dvacátém století. Po druhé světové válce bylo odsunuto téměř veškeré původní německé obyvatelstvo, které město po generace budovalo. Za komunismu pak slavné lázeňské hotely zestátněl režim. Zatímco do některých jezdili odboráři na rekreaci, řada architektonických skvostů (včetně onoho slavného hotelu Weimar/Kavkaz, kde spal král Eduard VII. i Goethe) začala chátrat a měnit se v ruiny.

Strašidla, tajemné světýlko v rašeliništích i nevysvětlené zmizení
Kde se po staletí mísí lidské vášně, zlomená srdce, tajemství hlubokých lesů a osudy zmizelých obyvatel, tam se přirozeně rodí i strašidelné pověsti a skutečné záhady:
- Bludičky a přízrak z rašeliniště Kladská. Jen pár kilometrů nad městem leží tajemná osada Kladská s loveckým zámečkem obklopeným hlubokými rašeliništi. Místní starousedlíci dodnes vyprávějí o modravých světélkách, která se za mlhavých nocí vznášejí nad močály. Podle pověsti jde o duše pytláků a hříšníků, kteří se propadli do bezedných bažin a dodnes se snaží svést noční chodce z bezpečného dřevěného chodníku.
- Smutná dáma na Goethově náměstí. Kolem opuštěných oken chátrajícího hotelu Kavkaz (bývalého Weimaru) se prý za soumraku občas mihne silueta ženy v dlouhých bílých šatech z devatenáctého století. Místní legenda říká, že je to duch mladé aristokratky, která tu marně čekala na svého milence – britského důstojníka –, jenž padl v daleké kolonii a nikdy se pro ni nevrátil.
- Záhadné zmizení u výletní kavárny Nimrod. Jedna z největších novodobých záhad Mariánskolázeňska se odehrála v lesích u někdejší výletní kavárny Nimrod. Krátce po druhé světové válce v roce 1947 zde beze stopy zmizel mladý zaměstnanec Otto Dietl. Odešel večer z kavárny do lesa – a už ho nikdy nikdo živého ani mrtvého neviděl. Pátrání tehdejší bezpečnosti nikam nevedlo a případ dodnes vyvolává spekulace o ukrytých válečných pokladech nebo vyřizování účtů v poválečném pohraničí.
- Ochránce hor Krakonoš. Nad městem bdí i pohádkový vládce hor Krakonoš (Rübezahl), jehož obří socha stojí v parku u stejnojmenného hotelu. Podle místní tradice hlídá léčivé prameny před každým, kdo by je chtěl zneuctít nebo zničit okolní lesy – a kdo se dotkne jeho hole a něco si přeje, tomu prý vládce hor přání splní.
Znovuzrození lázeňské perly a Zpívající fontána
Dnes Mariánské Lázně znovu září v plné kráse. V roce 2021 byly společně s dalšími slavnými evropskými lázněmi zapsány na prestižní seznam světového dědictví UNESCO. Symbolem moderního města se stala i legendární Zpívající fontána na kolonádě, která od roku 1986 každou lichou hodinu okouzluje návštěvníky vodním baletem doprovázeným hudbou Fryderyka Chopina, Antonína Dvořáka nebo Bedřicha Smetany.

Když se večer projdete po liduprázdné kolonádě, ochutnáte lehce perlivou vodu z Křížového pramene a podíváte se na nasvícené fasády starých hotelů, snadno pochopíte, proč toto místo učarovalo básníkům, králům i obyčejným poutníkům. Z jedovatých bažin se zrodil svět, kde se čas na chvíli zastaví – a kde každý kámen vypráví příběh o lidské touze po zdraví, kráse i lásce.
Použité a doporučené zdroje
- Městské muzeum Mariánské Lázně – dokumentace k založení města doktorem Janem Josefem Nehrem, opatem Karlem Kašparem Reitenbergerem a architektem Václavem Skalníkem
- Google Arts & Culture / Městské muzeum Mariánské Lázně – výstava 1897–1910: Král Edward VII. a Mariánské Lázně (dobové záznamy o pobytech britského panovníka v hotelu Weimar)
- Historický portál Hamelika – kroniky Mariánských Lázní, příběh Johanna Wolfganga von Goetha a Ulriky von Levetzow i sbírka místních pověstí z Mariánskolázeňska a Kladské
- Národní památkový ústav (NPÚ) – dokumentace k zápisu Mariánských Lázní na seznam světového dědictví UNESCO v rámci souboru Slavná lázeňská města Evropy (2021)


